Hlavní obsah

Konflikt, který z válečné novinařiny udělal „akční film“

Foto: Profimedia.cz

Operace Pouštní bouře.

Reklama

17. 1. 10:50

V noci z 16. na 17. ledna začala před třiceti lety operace Pouštní bouře, vrchol konfliktu v Perském zálivu. Byla to vůbec první válka, která se díky televizním obrazovkám odehrávala u všech lidí v obývacích pokojích.

Článek

„Atlanto, slyšíme se? Tady Bagdád, budu vás informovat, dokud budu moct,“ hlásí se přerušovaně reportér americké stanice CNN John Holliman z devátého patra hotelu Rashid v iráckém Bagdádu. Začíná několikadenní nepřetržité televizní zpravodajství z operace Pouštní bouře, později známé jako „první válka v přímém přenosu“.

Reportéři CNN Holliman, Shaw a Arnett podávali živé svědectví pouze v audio formátu, dodávali ale také obrazové materiály, které jen s malým zpožděním vysílala CNN, kterou v tu chvíli sledoval celý svět. Záběry startujících letadel, vojáků, kteří připravují munici, nebo padajících bomb. Obrázky, které fascinovaly, ale také vyvolaly celou řadu kontroverzí.

Americká společnost měla ještě v živé paměti velké novinářské úlovky, které se týkaly války ve Vietnamu. A také političtí představitelé si důležité role médií byli vědomi. Média a vláda si tak vyšly zdánlivě vzájemně vstříc. Média chtěla mít exkluzivní materiály a přidanou hodnotu přímého přenosu. Vláda, tedy armáda, zase chtěla mít novináře pod dohledem a kontrolou.

V neposlední řadě začátek 90. let minulého století znamenal obrovský boom technologií, včetně satelitních přijímačů, které vůbec válečné „pokrytí“ a vysílání do celého světa umožnily. Televize byla médium číslo jedna.

Rozhodně se na operaci Pouštní bouře nechystala pouze CNN, na místě měly reportéry i stanice CBS, NBC nebo britská BBC. Stanice CNN však zvládla nepřetržitý přenos ze všech stanic nejlépe a hlavně efektně, proto se v souvislosti s konfliktem přisuzuje prvenství stylu zpravodajství právě této americké stanici.

Po speciálním a historickém televizním vysílání se však na samotnou stanici, ale celkově na fenomén válečného zpravodajství a nakonec i samotnou vládu sesypala kritika.

„Novináři jeli informovat o válce v Zálivu s předpokladem, že vláda bude svým občanům lhát,“ hodnotil rok poté pro agenturu AP novinář Ken Bode. A obráceně. Armáda si novináře držela od těla, protože je považovala za nepřátele.

Na druhou stranu ale novináři pracovali v armádou vymezených podmínkách. „Novináři budou pod neustálým dohledem, opakuji, opravdu neustále,“ napsal kapitán Ron Wildermuth v textu zvaném Annex Foxtrot. Dokument vydal v roce 1990 Pentagon, tam byla jasně popsaná pravidla pro zpravodajce během konfliktu.

Válka v Perském zálivu

Ozbrojený konflikt mezi Irákem a koalicí 28 států v čele s USA, kterým OSN poskytla mandát k provedení vojenské operace za účelem osvobození Kuvajtu. Na straně OSN se zúčastnilo i Československo. Její bojová fáze, která se označuje jako operace Pouštní bouře, probíhala od 17. ledna 1991 do 28. února 1991.

Foto: Profimedia.cz

Novináři amerických televizí si připravují techniku v iráckém Bagdádu v roce 1991.

„Zanořený“ novinář

Vznikl tak víceméně hybrid válečného zpravodajství, který je dodnes naprostou praxí, známe ho pod pojmem „embedded journalism“ (pozn. anglické slovo embedded znamená v češtině zanořený, zarytý, vrytý, vložený). Jde o to, že novinář tráví čas s vojáky přímo na místě, většinou je vyloženě přiřazený k nějaké vojenské jednotce.

Na jedné straně akční styl a exkluzivní příběhy a samozřejmě bezpečnost novinářů, na druhé ale nestrannost hraničí s propagandou. Nezřídka se stalo, že v sobě novináři a vojáci našli přátele, se kterými trávili 24 hodin denně. Reportérský odstup je potom logicky velmi diskutabilní.

Foto: Profimedia.cz

Reportérka stanice CNN Christiane Amanpourová při přípravě před operací Pouštní bouře.

Konkrétně při operaci Pouštní bouře vznikl efekt toho, že se o válečném konfliktu reportovalo z velké části jen z „americké“, nebo spíše ze spojenecké perspektivy, společně s vypočítáváním válečné techniky a upozorňováním na její bezchybnost. Zpravodajství tak hrálo do karet vládě.

„Lepší pokrytí událostí, bylo to rozsáhlejší a propracovanější,“ komentoval Dick Cheney, který byl v té době ministrem obrany a vedl celou operaci a zároveň byl i spolutvůrcem strategie, jak se v průběhu konfliktu chovat k novinářům. Podle něj se k informacím o válce v Zálivu dostalo více Američanů než kdy jindy v historii konfliktů.

Netajil se ani tím, z jakých východisek pravidla vznikla. Podle Cheneyho musela být na prvním místě armáda, až poté novináři. Zásadním pro něj bylo také to, aby „novým schématem válečného zpravodajství“ stoupala věrohodnost vlády. Snažil se totiž „poučit se“ z války ve Vietnamu, kde vláda veřejnou podporu hledala velmi těžce.

„Nejsem si jistý, že veřejnost přesvědčuje, že vidí bezbolestnou válku, když na druhé straně umře 50 až 100 tisíc lidí,“ argumentoval však moderátor stanice ABC Ted Koppel.

Do velké diskuse se role médií v (nejen) blízkovýchodních válečných konfliktech dostala i s uniklými informacemi na serveru WikiLeaks v roce 2010. Částečně proto, že na jednom z prvních uniklých videí bylo i zabití několika novinářů z agentury Reuters v Iráku v roce 2007. Ti se na místě konfliktu vyskytovali jako nezávislí novináři, tedy ne jako „embedded“.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované