Hlavní obsah

Komentář: Covidové bojiště se mění. První linie se rozšiřuje

Martin Čaban
Komentátor
Foto: Inna Reznik, Shutterstock.com

Bojovat se státem má smysl u soudů. Ne ve školách.

Reklama

9. 12. 2021 7:00

Hlídat právní meze konání státu je v pořádku, v mimořádné situaci obzvlášť. Psychologický útok na školy a učitele ale není nic jiného než zbabělost.

Článek

Že jsou legislativní a právní práce českého státu v době pandemie zoufalé, je všeobecně známý fakt. Co se dalo omluvit nenadálou situací někdy v dubnu či květnu roku 2020, je naprosto neomluvitelné během roku 2021. Neexistence fungujícího pandemického zákona je ostudou odcházející vlády i nastupujících politických sil, protože tvorba této nefunkční normy byla jedním z mála společných děl, jichž jsme byli v dosavadním průběhu pandemie svědky.

Způsob, jímž víc než rok vznikají na ministerstvu zdravotnictví mimořádná opatření, která pak jedno po druhém ruší soudy jako nezákonná, vstoupí do temnějších kapitol českých právních dějin.

To je všechno fakt. A právníci, kteří na to upozorňovali a u soudů napadali různá vládní opatření, dělali a dělají sice kverulantskou, ale také užitečnou práci, která státu prostřednictvím soudních rozhodnutí komplikuje zásahy do občanských práv. Jakkoli stát nepochybně potřebuje v rámci boje s pandemií nějakou měrou regulovat společenský život, měl by být současně tlačen k tomu, aby to dělal zákonnými cestami.

V tomto směru jsou aktivity právníků, jako je Ondřej Dostál, Zdeněk Koudelka nebo Michal Šalomoun, kteří se zasloužili o mnoho zrušujících verdiktů k mnoha vládním opatřením, do velké míry pochopitelné a prospěšné – jakkoli bezprostředně komplikují momentální snahy státu krotit nákazu. To, že stát nutně potřebuje něco udělat, ještě neznamená, že to může udělat jakkoliv.

V posledních měsících se ovšem covidové bitevní pole nebezpečně rozšiřuje i mimo soudní podatelny a místnosti. Advokát Tomáš Nielsen, spojený s landovskou iniciativou Zlatý špendlík, rozeslal hromadně ředitelům škol dopis nadepsaný jako „Důrazné upozornění“. Ve skutečnosti nejde o nic jiného než o výhrůžný dopis, v němž se ředitelé dočtou, že pokud budou oni či jejich pedagogové dodržovat platná vládní opatření, tedy například vymáhat nošení roušek, čeká je trestní oznámení.

„Upozorňujeme vás, že podobnými kroky se škola i osoba, která tyto kroky nařizuje, vynucuje či provádí, s největší pravděpodobností dopouští některého z následujících (…) trestných činů,“ píše se v dopise a následuje výčet paragrafů, jako je ublížení na zdraví, přisvojení pravomoci úřadu, nebo dokonce apartheid, což je trestný čin z kategorie zločinů proti lidskosti s trestní sazbou od pěti let až po výjimečný trest podle toho, kterého z odstavců příslušného paragrafu by chtěl pan Nielsen proti učitelům požadujícím nošení roušek využít.

„S ohledem na to, že jsme Vás tímto přípisem na shora uvedené upozornili, bude jakékoliv protiprávní jednání v budoucnu nutné považovat za jednání úmyslné,“ ujišťuje ředitele a jejich podřízené Nielsen a dodává: „V případě, že kterákoliv škola či školské zařízení nebo jednotlivý pedagog (…) bude jednat shora popsaným způsobem i po obdržení tohoto upozornění, bude proti odpovědným osobám bez dalšího upozornění iniciováno trestní oznámení…“

Takhle zvenčí není těžké nad fantazmagorickou právní konstrukcí apartheidu mávnout rukou. Ale představa, že takový dopis podepsaný ctihodným titulem JUDr. přistane na stole vystresovaného ředitele řešícího řetězení karantén, hybridní výuku, logistiku testování a výpadky nakažených pedagogů, je docela děsivá.

Nielsenův dopis není ničím jiným než ekvivalentem propíchaných pneumatik na autech zdravotníků před kladenskou nemocnicí. Je to zbabělý útok na slabší článek řetězu, protože Nielsen velmi dobře ví, že kdyby začal blouznit o apartheidu před jakýmkoliv soudem, sklidí jenom výsměch. Mezi vyčerpané učitele a ředitele zavalené covidovou agendou se mu však může podařit zasít strach.

Když vám právník, notabene „Právník roku 2018“, vyhrožuje soudem za trestný čin, za který hrozí i doživotní trest, není těžké se leknout. Nutno podotknout, že onen titul získal Nielsen v kategorii Právo informačních technologií a na stránkách své kanceláře se chlubí, že se věnuje také telekomunikacím a autorskému i mediálnímu právu. Expertem na zločiny proti lidskosti se zjevně stal jen za účelem vyhrožování učitelům.

Jak propíchané pneumatiky, tak Nielsenův dopis jsou snahou převést boj ze složitých právních či vědeckých debat do občanského konfliktu a přímých výhrůžek. V tomto smyslu dochází ke skutečně nebezpečnému rozšiřování covidového bojiště a v „první linii“, kdysi vyhrazené zdravotníkům, se ocitá stále více lidí – úředníci z hygien zavalení šikanózními e-maily od fanoušků Daniela Landy, učitelé vystavení nadávkám rodičů rozdováděných fantazmagorickými teoriemi o neexistující pandemii, ředitelé škol, jimž jurodiví právníci vyhrožují doživotním žalářem.

Stát dělá v pandemii tisíc věcí špatně. Seznam Zprávy nedávno psaly i o právních problémech kolem karantén, tohoto zásadního nástroje pro potlačení viru. Dokonce ani tohle nedokážeme rok a půl po objevení nového koronaviru vyřešit. Právní úroveň covidových opatření je tristní. Stát si zaslouží přísnou kontrolu, kritiku a v případě potřeby konfrontaci a usměrnění u soudu.

Tahat do těchto sporů zdecimované zdravotníky, přetížené pracovníky hygien, unavené učitele, ředitele a zprostředkovaně i děti, které se stávají civilními oběťmi covidových válek, je čirá zbabělost. Budovat si skrze jejich frustraci a vyčerpání falešnou image rekovného odbojáře, který někomu hrdinně propíchá gumy nebo v hromadných dopisech vyhrožuje doživotím, je daleko za hranicí jakéhokoliv vkusu.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované