Hlavní obsah

Komentář: Zdravotnictví už zkolabovalo. Teď bojuje o život

Martin Čaban
Komentátor
Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Díky nasazení zdravotníků potkal české zdravotnictví jenom kolaps, nikoli smrt.

Reklama

3. 12. 2021 7:00

Když se část zdravotní péče neposkytuje vůbec a ten zbytek se kvůli podmínkám v nemocnicích a vyčerpání lékařů poskytuje v nižší než obvyklé kvalitě, pak jsme opustili definici fungujícího zdravotnictví.

Článek

V mnoha vyjádřeních politiků, která padla během páté covidové vlny, zaznívá jako refrén snaha zabránit kolapsu zdravotnictví. Objevuje se v různých variantách, někdy je dramatický „kolaps“ nahrazen „zahlcením nemocnic“, jemuž je ovšem také třeba zabránit – jak říkal například ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, když oznamoval poslední várku nepříjemných opatření, onu českou variaci na téma bavorského modelu.

Nastupující vládní koalice v dokumentu svého AntiCovid týmu rovnou píše, že „cílem je chránit zdravotní systém před kolapsem“. Budoucí ministr zdravotnictví Válek v čerstvém rozhovoru mudruje o tom, že pokud se nebudou důsledněji rozvážet covidoví pacienti, tak „riziko, že systém zkolabuje, opravdu hrozí“.

Slyšíme to tak často, že není těžké vůči těmto varováním otupět. Vyvolávají dojem, že jakýsi blíže nedefinovaný „kolaps“ či „zahlcení“ sice nemocniční péči hrozí, ale ještě tam nejsme, ještě pořád se tomu dá „zabránit“. Jenže, co je „kolaps“? Mnozí z nás mají v paměti obrázky z loňského března z italských nemocnic, kde lidé s covidem skutečně umírali na nemocničních chodbách. Vznikla tady někde evropská definice kolapsu zdravotnictví? Je tohle bod, jemuž se chceme vyhnout? Je tohle situace, jíž se snažíme „zabránit“?

Bohužel to tak vypadá nejen podle slov politiků, ale i podle jejich zacházení s epidemickými brzdami. Dokud to tu nevypadá jako loni v Itálii, tak jsme to „zvládli“.

Situace, v níž covidoví pacienti hromadně umírají na pokojích, které ještě před pár týdny sloužily k běžnému doléčení vážnějších pooperačních stavů, se jako kolaps nepočítá. Situace, v níž už všechny největší nemocnice významně omezují plánovanou neakutní péči, nepředstavuje „zahlcení nemocnic“. Situace, v níž tisíce lidí (někteří poněkolikáté) dostávají zprávy o tom, že jejich plánovaná operace se odkládá, protože příslušné oddělení v nemocnici se stalo covidáriem, se ještě pořád vejde do definice jaksi napínavého, ale pořád vlastně standardního provozu českého zdravotnického systému. Situace, v níž se lékařům do týdne nahromadí pět až šest 12hodinových služeb, se vejde do bohorovných prohlášení typu „no jo, to je medicína“.

To jako vážně?

Je to nějakých pět let, co nás tehdejší ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček ujišťoval, že „nehrozí kolaps zdravotnictví“ kvůli nedostatku sester. Ještě o tři roky dříve vinil z opozičních pozic svého předchůdce Leoše Hegera, že „řada nemocnic je kvůli podfinancování před kolapsem“. Prostě nám ten pojem nějak zevšedněl jako jakási vzdálená výhrůžka. A když kolaps přišel, ani jsme si nevšimli.

Asi je potřeba připomenout, že úkolem moderního evropského zdravotnictví, a za takové se to české zaplať pánbůh právem považuje, je poskytnout pacientům veškerou potřebnou péči v maximální kvalitě za maximálního využití nejmodernějších vědeckých poznatků. V mimořádných případech lze mluvit o výjimkách, když v některém regionu dojde například k velkému železničnímu neštěstí, které bezprostředně zahltí nemocniční kapacity v blízkém okolí.

Když se ale do podobného stavu dostávají celé kraje a ve zbytku republiky jde jen o otázku času, je možná dobré si přiznat, že kolaps zdravotnického systému už nastal.

Jestliže se část zdravotní péče neposkytuje vůbec a ten zbytek se kvůli podmínkám v nemocnicích a vyčerpání lékařů poskytuje v nižší než obvyklé kvalitě, pak jsme prostě definici fungujícího zdravotnictví dávno opustili. Bylo by dobré to přiznat i kvůli lékařům, kteří na covidových odděleních potí krev, kvůli zdravotním sestrám, kterým při mimořádných službách v covidáriích běžně umírají pod rukama pacienti. Díky jejich nasazení potkal systém jenom kolaps a ne smrt.

Covid požírá české zdravotnictví ze dvou stran. Na jedné plní nemocniční lůžka pacienty a na druhé vyřazuje ze služby lékaře, sestry i zdravotnický personál nákazami a karanténami plynoucími ze zavirovaných škol. Možná se málo mluví o tom, že těžkou, byť nepřímou ránu zdravotnictví zasadila vláda mimo jiné i tím, jak nechala virus volně bujet mezi žáky. Takže nemocnicím, i když jim zrovna nedocházejí postele, docházejí lidé, kteří v nich pracují.

České zdravotnictví už zkolabovalo. Nepřipouštět si to znamená nebezpečně posouvat pohled na to, co je ve zdravotnickém systému standardní a normální.

Co se děje teď, prostě normální a standardní není. Není to standardní ani měřítkem „hromadného postižení osob“, protože u něj se předpokládá, že zasáhne jednu část systému na několik dní, zatímco Česko pracuje na hraně válečné medicíny dlouhé týdny a v součtu všech vln celé měsíce.

Kolaps sám o sobě je stav vratný, při včasném zásahu a odpovídající péči může odeznít bez hlubších následků. Zdravotníci, kteří dnes celý systém udržují při životě, k tomu ale potřebují plnou podporu ze všech stran – společenskou, morální, finanční, administrativní i fyzickou.

A v neposlední řadě podporu od politiků, kteří se musejí přestat tvářit, že situace je sice nepříjemná, ale vlastně máme „robustní“ systém, který „to zvládne“. Systém už to nezvládl. Jsme v kýblu, jak hezky pravil šéf zdravotnických statistiků profesor Dušek. Úkolem politiků není tvářit se, že v kýblu nejsme, ale zařídit, abychom neskončili na horších místech. Aby kolaps nepřešel v exitus.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované