Pastýř ovcí zabloudí na rave party. Makedonský film ukazuje střet světů

Na škole záleží, ale jak jde o ovce, všechno musí stranou. Když pro mladého kluka ze severomakedonské vesnice Ahmeta uprostřed vyučování přijde otec, všem je jasné, že spolužák musí vyrazit se stádem na pastvu. „Jak tě to učil děda,“ připomíná při počítání stáda táta Ahmetovi, který má na zádech pořád školní batoh. Ještě před chvílí se dělil se spolužákem o sluchátka a radostně kýval hlavou o přestávce do rytmu taneční hudby.

Film DJ Ahmet s vážností i humorem vypráví o dospívání ve světě, kterým prorůstají technologie. Starý muezzin svolává k modlitbě pomocí počítače, z minaretu nad horskou vsí se občas rozezní znělka Windows a Facebook vyžaduje aktualizaci hesla, které přece změnit nejde, protože zní „Bůh je velký“.

Jedno z nejbizarnějších setkání s moderním světem zažívá sám Ahmet. Jako by si ho vysnil, jednou uprostřed noci tajně opustí statek a ocitne se na ilegální rave party. Brzy ale zjistí, že mezi tancujícími lidmi v zářivých světlech laserů bloudí i jeho ovčí stádo. Trapas zaznamenají kamery chytrých telefonů a je jen otázkou času, než se dezorientovaný pastýř stane nešťastnou virální hvězdou. To technologie dokážou. Ale mrtvou mámu Ahmetovi nevrátí, oněmělého mladšího bratra nerozmluví a s milovanou dívkou Ayu ho víc nesblíží.

Z Ahmetovy touhy po svobodě a hudbě zbývá jen sen, v němž místo stroboskopů bliká světlo čelovky. A starší generace mezitím hledá zapomenuté heslo ke světu, ze kterého ji někdo odhlásil.

K severomakedonskému režisérovi filmu Giorgi M. Unkovskému, absolventovi pražské FAMU, přicházejí nápady v podobě jednotlivých obrazů. V případě celovečerního debutu mu nedala spát právě scéna, kdy se pastýř ovcí ocitne na techno party. „To by se tu velmi realisticky mohlo stát,“ vysvětluje rodák z hlavního města Skopje. „Mohlo by se to přihodit na spoustě místech světa, ale u nás je tenhle kontrast až přehnaný,“ dodává.

Když dnes sedmatřicetiletý Unkovski objížděl se štábem severomakedonský venkov a hledal ideální natáčecí lokace, často narazil na pastýře, který z kapsy otrhaných kalhot vytáhl nejnovější iPhone. O chvíli později ho začal sledovat na instagramu. „Internetová revoluce zasáhla každého. I naše babičky mají Facebook. A pastýři chtějí také být součástí světa,“ říká filmař.

Snímek, který si letos vysloužil vřelé přijetí na americkém festivalu Sundance a nyní přišel do českých kin, se odehrává v jedné z posledních severomakedonských vesnic obývaných Yörüky. Tyto muslimské pastevce režisér přirovnává k americkým Amišům. Ještě před dvaceti lety do své komunity absolutně nepouštěli technologie. Když to udělali, úplně jim propadli.

„V dnešním světě už není možné žít izolovaně. Jakmile máte elektřinu, máte i všechno ostatní. Satelitní televizi, kabelové připojení, a nakonec i internet,“ vysvětluje Unkovski přes videohovor. V temném pokoji jeho bytu ve Skopje ho ozařuje světlo z monitoru, na hlavě má hráčská sluchátka s mikrofonem a občas konverzaci přeruší, aby mohl z ložnice pustit psa nebo si dojít pro vodu.

K technologiím nemá negativní vztah. To díky nim se dostal k filmu. První režisérské pokusy přišly v raném dětství, když si jeho rodina pořídila ruční VHS videokameru. Střihy v jednotlivých scénách dělal prostě tak, že na ovládacím panelu zmáčkl tlačítko „pause“.

V dospělosti to chvíli vypadalo, že se bude věnovat fotografii, kterou studoval na americkém Rochester Institute of Technology. Brzy ho ale nuda donutila přehodnotit své sny. Začal natáčet experimentální filmy a hudební videoklipy, načež se spontánně přihlásil na pražskou FAMU, kam Severní Makedonie v té době nabízela stipendijní programy. „Byl jsem zelenáč,“ vypráví o svých začátcích muž, jenž vyrůstal hlavně na americké kinematografii. Miloval režiséry Paula Thomase Andersona, bratry Coeny i Quentina Tarantina. Svou prací s autentickým prostředím a neherci přitom sám připomíná spíš raného Miloše Formana.

Možná za to může i nadhled, s nímž teď vypráví také o Ahmetovi a jeho sousedech. Příběh odlehlé vsi, kde starší obyvatelé ztrácejí jistoty a mladší se cítí jako ve vězení, šel natočit jako tragédie. To ale režisér nechtěl.

DJ Ahmet je plný konfliktů, přesto má uklidňující tón. „Nelíbí se mi, jak temné filmy točíme na Balkáně. Vytvořit odlehčený snímek, po jehož zhlédnutí se cítíte dobře, mi tu připadá skoro jako akt rebelie,“ vysvětluje režisér, podle kterého se teď severomakedonské kinematografii daří. Zmiňuje třeba Gorana Stolevského, jehož drama Vedení domácnosti pro začátečníky získalo cenu na benátském festivalu v sekci Horizonty.

Talentovaných filmařů se v Unkovského rodné zemi objevuje čím dál víc. Nezbývá než doufat, že se trochu zlepší i lokální financování, dodává tvůrce.

Svůj film z konce světa, který internet vrací zpět do středu dění, natočil v jedné z posledních bašt komunity Yörüků. Ve vesnici, z níž pochází i protagonista filmu, neherec Arif Jakup. Představitelka jeho lásky Ayu, Dora Akan Zlatanova, vyrůstala ve městě vzdáleném třicet kilometrů.

Vznik snímku provázely občasné námitky ze strany místních, které přítomnost kamer znervózňovala. Před režisérem ale stála ještě jiná výzva než snaha neznepřátelit si celou vesnici. Film se odehrává v turečtině, jazyce Yörüků, kterým však sám Georgi M. Unkovski nemluví. „Způsobilo mi to spousty bezesných nocí,“ říká o natáčení v cizí řeči.

Se scénářem mu pomáhal štáb, s herci zase filmařská intuice. „Vlastně záleží jen na tom, jestli jim věřím, což přesahuje hranice jazyka. Poznáte v očích, jestli jsou upřímní. Dobří herci vás možná obalamutí, ale s neherci snadno vycítíte okamžik, kdy něco nesedí,“ líčí.

Ve snímku jde nejvíc věřit očím Ahmetova mladšího bratra. Ostatně člověku nic jiného nezbývá. Naim po smrti mámy zarytě mlčí. „Musíš začít mluvit. Musíš přijmout, co ti pánbůh poradil,“ zkouší malého chlapce přemluvit otec. Ale ne. Naim poslouchá jedině Ahmeta, to on mu přece ukazuje, jak pouštět draky na louce, půjčuje mu telefon, společně si pouštějí hudbu. Ahmet se stará o to, aby se Naimovi do života postupně vracela radost a bezpečí. A když jde do tuhého, ochotně se rozběhne i za jedoucím autem, aby mladšího sourozence ochránil.

Je to jedna z nejdojemnějších scén filmu, který ladně přeskakuje mezi melancholií i nadhledem a jehož tvůrce má pochopení jak pro starší generace tápající v moderních technologiích, tak pro dospívající chlapce a dívky toužící po svobodě. Moc dobře ví, že všichni sní o tom samém: patřit do tohoto světa.