Méně škatulek, více snění. Nejúspěšnější současnou umělkyní je Koťátková

Její výstavy často připomínají velké herní pole, kde o pravidlech rozhodují návštěvníci. Hraje se s objekty, instalacemi, kostýmy i kolážemi z různých materiálů a barev, s textem i zvukovým záznamem. O viděném a slyšeném se dá přemítat za chůze, vsedě i vleže.

Multimediální výtvarnice Eva Koťátková zkoumá z různých úhlů pohledu životy dětí, dospělých i zvířat. Je při tom citlivá, hravá a dává důraz na přístupnost: ať si její projekty užijí nejen všechny smysly, ale také děti.

Už jako pětadvacetiletá studentka Akademie výtvarných umění v Praze získala za důmyslné propojení instalací a každodenního života Cenu Jindřicha Chalupeckého pro tvůrce do pětatřiceti let. V rámci finále připravila pro Galerii Jelení výstavu spojenou s videoprojekcí, která dokumentovala její experimentální pobyt v jedné malé místnosti. Sama si v ní stavěla různé překážky. A překážky tehdy překonávali i návštěvníci výstavy, na kterou je Koťátková poslala přes okno tunelem z překližek.

Svět plný překážek, příkazů, zákazů, norem a hierarchického uspořádání ji inspiruje dodnes. „Náš život je rozpuštěný do fungování řady institucí. Nejde jen o nemocnice, školy, knihovny nebo dětské domovy, ale i o rodiny a veřejný prostor. Kamkoliv vkročíme, tam se ocitáme ve struktuře se sadou pravidel a norem. Když se jimi řídíme, jsme pro systém výhodní, když se vůči nim vymezujeme, pak je na nás upřená zvýšená pozornost,“ popisuje své tvůrčí uvažování ve videu, které vzniklo u příležitosti otevření dlouhodobé expozice Národní galerie.

Jako začínající umělkyně především interpretovala „donucovací mechanismy“, různé klícky a normativní tabulky, do kterých bývají lidé během života lapeni. Zabývala se zbytnělými zvyklostmi spojenými se vzděláváním, například v roce 2008 připravila projekt Cesta do školy, který se odehrával ve Špálově galerii přestavěné na vzdělávací instituci socialistického typu.

V posledních letech se ale Eva Koťátková snaží najít v systému skuliny, které člověku umožňují vzdor. Kromě aktivismu nebo performance je pro ni nástrojem protestu snění. „Během snění může člověk promýšlet, jak jinak by svět okolo nás mohl vypadat. V mé představě je impulzivnější, empatičtější, rovnější a demokratičtější,“ vypočítává.

Na výstavě Moje tělo není ostrov, která vznikla pro muzeum ve francouzském Bordeaux a předloni ji mohli vidět návštěvníci pražské Národní galerie, rozvinula Koťátková hned několik příběhů: o dítěti, které nezapadá do žádné škatulky, o cizokrajném keři, cestujícím z dalekého ostrova rozsekaném na kusy v krabici, o lidech, jimž noční šichty nedovolí spát.

Zdánlivě nesouvisející osudy se nakonec propojily ve vyprávění o různých formách tlaku nebo útlaku. Některé příběhy byly smyšlené, jiné si autorka vystřihla z novin, další zaslechla. „Jsem vášnivou sběratelkou příběhů a sama je také tvořím, nakonec ale všechno propojím, takže návštěvník neví, co je pravda, a co ne,“ vysvětlila. Francouzskou verzi výstavy navíc provázala s minulostí galerie, která kdysi sloužila jako sklad. Osadila ji tak nejrůznějšími bednami a krabicemi, symbolizujícími přesun z jednoho místa či stavu do druhého a také touhu zařadit naše konání do úhledných balíčků místo toho, abychom zkusili myslet jinak.

Jednotlivé příběhy si návštěvníci mohli prohlédnout nebo také poslechnout, pokud ulehli na polštáře umístěné v drátěném objektu znázorňujícím rybí hlavu. Koláž zvuků - nádech, výdech, vyčerpání nebo ozvěny strojů - bývá pro autorku obvykle důležitou součástí projektu.

„Chci, aby moje výstavy byly otevřené, pohyblivé. Aby si do nich člověk lehnul, sednul anebo naopak, aby poslouchal za pochodu. Oči a uši jsou důležité, podobně jako vrstvení motivů a emocí,“ vysvětlila v rozhovoru, který s ní vedla kurátorka muzea v Bordeaux.

Na podobném principu Koťátková postavila svůj předešlý projekt Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilo lehčí, který v Národní galerii bylo možné vidět do minulého měsíce. Na čtyřdenní výstavě, jež se zkraje září uskuteční v pražském Paláci Bellevue u příležitosti nového vydání žebříčku J&T Banka Art Index, však Koťátková vystaví kovový objekt ze série Collective Skin, který přímo navazuje na Mé tělo není ostrov.

Zvýšenou citlivost vůči mocenským hrám a nespravedlivě rozdaným kartám měla Eva Koťátková už jako dítě, které na přelomu 80. a 90. let sedávalo ve školních lavicích v atmosféře strachu z jakéhokoliv pohybu mimo vymezený prostor či čas.

Podporu v tvůrčím směřování a také lásku ke zvířatům získala doma, v rodině filozofa a spisovatele Petra Koťátka, jemuž později ilustrovala několik knih. „Tatínek mě zásadně ovlivnil tak, že mě propojil se světem literatury, divadla a příběhů. Strávila jsem spoustu času v paralelních světech knih. Sice jsem se tak trochu odpojila od okolí, ale zpětně viděno mi to nabídlo bohatší pohled na svět,“ vzpomínala umělkyně pro Český rozhlas Vltava.

Bohatší pohled na svět - na ten, který se odehrává v kontaktu s přírodou a napojení na vlastní smysly, představivost či pohyb - Eva Koťátková nově nabízí coby součást vzdělávacího workshopu Mlha. Tuto „školu ekologické imaginace“ připravila pod hlavičkou pražské UMPRUM s teoretičkou vizuální kultury Lenkou Vráblíkovou jako součást programu celoživotního vzdělávání.

Pedagogické práci se umělkyně věnovala už v minulosti. Byla jednou ze čtyř zakládajících členek Institutu úzkosti, který se v době zaměřené na výkon snaží dostat do vzdělávacího systému právě více práce se smysly, představivostí a kreativitou.