Článek
Incestní láska podle Dalvy
Šokujících témat nabízí skoro každý festivalový výběr přehršel, ale jen málo z nich je pojednaných tak citlivě a smysluplně jako v případě debutu Dalva režisérky Emmanuelle Nicot. Filmu dala jméno ústřední postava, dvanáctiletá dívka, kterou pracovníci francouzské sociální služby vysvobodí z toho, co se všem kolem právem zdá jako patologický a nezákonný vztah nezletilé dcery s otcem. Pro Dalvu jde ale o jedinou podobu lásky, kterou v životě poznala. Kde všichni vidí perverzní svazek, ona cítí náklonnost a bezpečí. Ocitá se mezi nechtěnými ratolestmi z okraje společnosti, napůl dítě a napůl předčasně dospělá dáma.
Film vyniká v tom, jak dokonale dovede na diváka přenést perspektivu oběti sexuálního trestného činu a uvědomění, že podstata násilí často není ve fyzickém donucování, ale v tom, jak pachatel dokáže své oběti nadiktovat svá pravidla a pojetí normálnosti. V hlavní roli exceluje Zelda Samson, kterou režisérka objevila při pouličním castingu. Právě výkony dospívajících neherců byly letos velkým tématem festival v Cannes, o čemž svědčí i ve Varech uváděné filmy All Inclusive, Blízko nebo Válečný pony. Neuvěřitelně komplexní a obtížná role Dalvy patřila k jeho hereckým vrcholům.
Jak se měří talent?
Velkým tématem karlovarského festivalu je stále patrnější procitání mladé české kinematografie, která začíná fungovat jako poměrně pospolitá a přející komunita. Mezi diskutovanými filmy by mohl neprávem zaniknout dost možná nejlepší český dokument roku Zkouška umění, pod nímž je podepsané tvůrčí duo Adéla Komrzý a Tomáš Bojar. Dva perspektivní filmaři spojili síly a společně v pozorovatelském filmu zmapovali mechanismus a drobná lidský dramata i komedie přijímacího řízení na Akademii výtvarných umění. Distancovaná forma sice může budit zdání chladné sociologické sondy. Ve způsobu, jakým oba režiséři sledují pestrý ansámbl profesorů, adeptů i „pěšáků“ akademického provozu je ale ukrytý překvapivý smysl pro humor a především nevšední postřeh.
Zkouška umění si nemusí doslovně klást otázky, jak se měří talent, jak funguje umělecký provoz a kudy vlastně vedou hranice umění. Její soustředěné a promyšlené sledování situací říká mnohé, stačí, když divák přistoupí na sice náročnou, ale přesto uspokojující hru. A pro ty, kterým je svět excentrických, nebinárních a unikavých tvůrčích myslí vzdálený, jsou tu stále výjevy z vrátnice AVU. Tam je totiž svět ještě v pořádku.
Zájezd pro pozorné diváky
Jedna ze senzací festivalu v Cannes se ukrývá pod standardním lázeňským titulem All Inclusive (Aftersun). Tenhle debut má skutečně všechno, co člověk od indie filmu očekává. Uvolněnou letní atmosféru, elegantní styl, minimalistický děj, který neodvádí pozornost od ústřední dvojice postav – náctileté Sophie a jejího nezvedeného otce Caluma, kteří tráví dovolenou v tuctovém tureckém resortu. Od počátku je jasné, že otec s dcerou nejsou zvyklí trávit čas spolu. Calum si zvolil cestu věčné nedospělosti, Sophie naopak v mnoha ohledech působí zraleji než on.
Prvotina skotské režisérky Charlotte Wells s trochou nadsázky připomíná čelní střet Sophie Coppoly s Andreou Arnold. Od té první si bere cit pro zachycení prchavé, zdánlivě nevzrušené atmosféry obyčejné letní dovolené, z té druhé poetický realismus a dar sdělit divákovi nejmenší detail bez jakéhokoli násilí. Tenhle all inclusive zájezd postrádá vlastně jedinou věc – jakoukoli okázalost a ochotu dát divákovi emoce zadarmo. Investici v podobě pozornosti ale bohatě odměňuje.
O kravách a lidech
Co by to bylo za festival, kdyby nedošlo na kus té zádumčivé rurální poezie? Tu letos přiváží samorostlý tvůrce Michael Koch ze svahů švýcarských Alp. Tam stále přežívá svět, který se zdánlivě vymkl z toku času, drsný, poetický, nelítostný. Koch ve svém zemitém druhém filmu Kousek nebe sleduje zvláštně nevyrovnaný svazek jemné Anny a na pohled obhroublého Marca, který ale pod býčí šíjí ukrývá překvapivou křehkost.
Vzájemné soužití brutálně přeruší Marcova smrtelná choroba a pozvolné, těžké odcházení, které rámují horské kulisy a švýcarské tradice. Kousek nebe je tíživý, střízlivě natočený film, který Michael Koch předěluje vsuvkami v podobě folklorních písní. Ty současnému příběhu vdechují nadčasový baladický nádech. Zvláštní hrubé paralely světa zvířat a světa lidí přidávají téhle venkovské básni na hrubosti, zároveň nabízí smířlivé zprávu, že ať už jsme došli v pokroku jakkoli daleko, stále jsme součástí věčného koloběhu života a smrti. Kde jinde se takovému zážitku vystavit než na festivalu?
Mr. Oizo šlukuje
Francouzský renesančně-surrealistický talent Quentin Dupieux, kterého fanoušci elektronické hudby znají pod přezdívkou Mr. Oizo, trpí až chorobným přetlakem nápadů. Na plátně nechal vraždit pneumatiku (jménem Robert), z Marilyna Mansona udělal puberťáka šikanovaného partou Fízlů hajzlů a do receptury slavné buranské komedie Blbý a blbější přimíchal obří mouchu v kufru. Filmař, který důsledně nectí žánrové hranice a osvobozuje svou imaginaci, ať už je jakkoli hovězí, se letos přihlásil s už druhým filmem s těžko rozporovatelným titulem Kouření způsobuje kašel. Ten by se dal nejlépe označit jako retardační Studio kamarád smíchané s halloweenskou epizodou Simpsonů. V čele historkového pásma stojí tým superhrdinů s názvem Tabáková patrola, která póvl z vesmíru (a přilehlého okolí) likviduje silou nikotinu a oxidu uhelnatého. Po úspěšné likvidaci obří želvy jsou gerojové v trikotech vysláni na letní tábor, kde mají utužit kolektiv. U táboráku i v prostředí bizarně sterilní základny si vypráví strašidelné historky, které tvoří náplň celého filmu.
Pokud chcete v Karlových Varech vidět kýbl zvracet krev a robota páchat sebevraždu, nelze než Kouření způsobuje kašel doporučit. Přinejhorším se vám zvedne žaludek. Však víte, jak to s tabákem bývá.
