Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Francouzský prezident Charles de Gaulle se zastaví před nastoupeným veteránem, připne mu na hruď medaili, ustoupí o krok vzad a zasalutuje. O 130 metrů dál a šest poschodí výš to dalekohledem své pušky pozoruje vrah řečený Šakal. Pevně svírá zbraň a zkříženou osnovou míří na odkrytý spánek.
Špionážní román o spiknutí proti hlavě státu nazvaný Den pro Šakala roku 1971 vystřelil ke slávě mladého britského novináře Fredericka Forsytha. Jeho teprve druhá kniha odstartovala úspěšnou kariéru autora, jehož politických thrillerů se pak celosvětově prodalo přes 75 milionů výtisků a vzniklo podle nich několik filmů. Popularitě se těšily také v Česku, kde se zejména v 90. letech minulého století umisťovaly mezi bestsellery. Forsyth, jenž několikrát navštívil Prahu, toto pondělí zemřel ve věku 86 let.
Jeho asi nejčtenější kniha byla sice smyšlená, avšak zasazená do skutečných reálií. Na začátku Dne pro Šakala klid ranní Paříže přeruší výstřel. Na dvoře vojenské věznice vzlétne hejno vyplašených holubů, když popravčí četa ukončí život důstojníka letectva, jenž připravoval atentát na prezidenta Charlese de Gaulla. „Ve Francii se nenajde četa, která by proti mně zvedla zbraň,“ věřil Jean-Marie Bastien-Thiry. Mýlil se.
Bylo mu 35 let, měl tři děti a místo na ministerstvu. A hořce nenáviděl de Gaulla, jenž podle něj ztrátou někdejší kolonie Alžírska zradil Francii. Samozvaný vlastenec se jej rozhodl potrestat se členy ultrapravicové nacionalistické organizace. Zahájili palbu na generálův konvoj, při střelbě skutečně protrhli dvě pneumatiky citroënu, několik kulek prolétlo karoserií a jedna těsně minula prezidentův nos. De Gaulle ale nakonec vystoupí z trosek vozu, setřese z klopy střepy a pomáhá ven otřesené manželce. „Neumějí pořádně střílet,“ postěžuje si terč už několikátého atentátu, načež přistaveným vrtulníkem odlétá na víkend. Následující pátrání odhalí Bastiena-Thiryho, jehož popravou však román teprve začíná.
Tato část příběhu se ještě skutečně stala a mladý novinář Forsyth při rešerších i beletristickém převyprávění využil žurnalistické postupy. I na dalších stránkách zachovává chladný, dokumentaristický styl, připomínající novinový článek či policejní zprávu.
Frederick Forsyth (vlevo) jako mladý novinář při návštěvě Nigérie. Fotografie pochází z května 1968.
Nejen důrazem na detail si udržuje čtenářovu důvěru i ve chvíli, kdy na historickou situaci napasuje zcela smyšlený příběh. V něm si nacionalisté po zmařeném pokusu o atentát najímají profesionála, světlovlasého Angličana hubené, atletické postavy. Muž, na němž je „něco nepostižitelného a neproniknutelného“, vypracuje puntičkářský plán a řekne si o půl milionu dolarů za de Gaullovu hlavu. Když si s atentátníky plácne, vyvstane potřeba krycího jména. „Mluvili jsme o stíhání. Takže co třeba Šakal?“ navrhne. Jinak už mu neřeknou.
Napětí stoupá, jak si Šakal systematicky načítá knihy či články o nejstřeženějším muži Francie. Obstarává si falešné doklady totožnosti, kontaktní čočky, brýle či přelivy. Nechává si zhotovit pušku na míru, v Paříži studuje Vítězný oblouk i střechy nedalekých budov, aby vypočítal úhel výstřelu a pravděpodobnou únikovou cestu. Z plánu neustupuje, ani když už po něm jde policie dvou států. Stejně ráno volá do Paříže a hlásí se „Ici Chacal“, tady Šakal.
Ta věta se ze širšího povědomí neztratila nejen díky románu, který se hned po vydání roku 1971 stal bestsellerem a také překlad Antonína Přidala se jenom před sametovou revolucí dočkal dvou vydání v celkovém nákladu téměř 200 tisíc výtisků. Slávu knihy přiživilo i několik filmových adaptací, počínaje tou od režiséra Freda Zinnemanna z roku 1973 přes volnější verzi s herci Brucem Willisem a Sidneyem Poitierem z konce tisíciletí až po loňskou minisérii s Eddiem Redmaynem v hlavní roli. Próza vydaná v samých začátcích mezinárodního terorismu byla svého času tak populární, že se podle ní začalo přezdívat Šakal skutečnému vrahu Carlosovi.
„Psal jsem pětatřicet dní, a to od rána, kdy kamarádka odcházela do práce, do jejího návratu po setmění, sedm dní týdně, celý leden a první polovinu února,“ vzpomíná Forsyth v také česky vydané autobiografii Vypravěč: Vlastní životopis. Po rychlém dokončení Dne pro Šakala však čtyřikrát narazil u vydavatelů. Všichni se báli, že na trhu nemůže uspět kniha o plánu zabít francouzského prezidenta, který tou dobou ještě skutečně žil.
Forsyth podle svých slov tvořil z nutnosti. „Když jsem se v jednatřiceti vrátil domů z války v Africe, švorc jako vždycky, bez práce a bez šance nějakou získat, napadlo mě, že bych ke splacení dluhů mohl napsat román,“ zdůvodňoval svou motivaci jediný syn někdejšího správce kaučukovníkové plantáže v Britském Malajsku.
Jako hoch se doma přidal k britskému Královskému letectvu a zkoušel pilotovat bojové stíhací letouny, načež se v pouhých 22 letech díky slušné jazykové výbavě stal dopisovatelem agentury Reuters. Z této pozice už v 60. letech navštívil Paříž, Budapešť, Bonn, východní Berlín, kde jako novinář mohl přecházet přes Checkpoint Charlie do západní části města, a také Prahu.
V autobiografii líčí, kterak jej roku 1964 v hotelu Jalta na Václavském náměstí sledovali a odposlouchávali agenti StB. Dokonce jmenuje vedoucího recepce, jenž na něj donášel. Že si československá tajná policie na Angličana vedla složku, potvrdila v novém tisíciletí média. „Kromě dohledu profesionálních estébáků kontrolovali Forsytha i agenti StB. Podle materiálů uložených v Archivu bezpečnostních složek ministerstva vnitra šlo o Stanislava Fatrleho a Miloslava Šťovíčka, recepční z hotelu Jalta, kde se Forsyth musel při každé návštěvě povinně ubytovat,“ napsaly roku 2007 například Lidové noviny, podle nichž dvojice podala StB minimálně osm hlášení o Forsythových návštěvách v letech 1963 a 1964.
Dle spisovatelova vyprávění jej tady také svedla jedenadvacetiletá vysokoškolačka, se kterou se jel vyspat k jezeru za městem. Když pak mladík nad ránem kouří pod širým nebem a kouká na hvězdy, dojde mu, že poprvé za celý pobyt nikde nevidí parkovat vůz s tmavými skly. „Co se stalo s StB?“ trhne sebou. „Právě ses s ní pomiloval,“ odpoví rozespalá dívka.
Někdejší novinář a podle svých slov spolupracovník britské tajné služby Frederick Forsyth celosvětově prodal přes 75 milionů knih.
Tak jako jiné historky ve Forsythově autobiografii je i tahle možná přibarvená, stejně jako jeho romány se ale dobře čte. Autor ji znovu vyprávěl při návštěvě Česka v roce 1995, kdy měl autogramiádu v pražské prodejně Knižního klubu, prohlédl si metropoli a následně odletěl sportovním letadlem do Českého Krumlova a Českých Budějovic, jak napsala agentura ČTK.
Z let, která strávil coby dopisovatel Reuters a později BBC, čerpal Forsyth při tvorbě prvních románů. Ten debutový vycházel z návštěvy Nigérie, kde popsal takzvanou válku v Biafře. Východní část země se tehdy pokusila odtrhnout od federálního státu a nigerijská armáda povstání tvrdě potlačila. V autobiografii Forsyth mimo jiné kritizuje vedení britského rozhlasu za údajný příklon k vládní politice a neochotu informovat o hladomoru, jejž konflikt vyvolal. Kvůli sporu v BBC skončil, oficiálně pro neobjektivnost.
O desítky let později Forsyth přiznal, že už v Nigérii spolupracoval s britskou rozvědkou. Podle svých slov zde i na dalších destinacích podával zprávy z místa či sledoval humanitární situaci. Zážitky z africké země kromě debutu Příběh Biafry využil v úspěšném románu Žoldáci. Ten završil hvězdný začátek jeho spisovatelské dráhy zkraje 70. let, kdy Forsyth krátce po sobě publikoval několik bestsellerů: Kromě Dne pro Šakala to byl Spis Odessa o druhém životě nacistických pohlavárů a právě Žoldáci, líčící přípravy na převrat ve fiktivním africkém státě.
Také v dalších letech Angličan psal o špionech, teroristech či žoldácích, vymýšlel složité zpravodajské hry, jejichž věrohodnost dle vlastních slov konzultoval se skutečnými šéfy tajných služeb. A přestože největší úspěch slavil za studené války, na rozdíl třeba od krajana Johna le Carrého nepsal tak často o střetech západních špionů se Sověty. Měl širší záběr.
Po slabších 80. letech chytil druhý dech v následující dekádě díky čtivým románům Mistr klamu, Ikona či Boží pěst, odehrávajícím se v době první války v Zálivu. Ještě v novém miléniu zaujal už ale slabší prózou Afghánec a především autobiografií obsahující spoustu údajných špionážních historek. Včetně té, jak jej v 70. letech tajná služba požádala, aby při návštěvě Drážďan vyzvedl zásilku od ruského plukovníka placeného Angličany. Forsyth v muzeu Albertinum hledá muže s rudou kravatou v tmavém proužkovaném obleku, aby s ním pak na toaletách prohodil dopředu domluvené věty „Promiňte, neviděli jsme se v Postupimi?“ – „Ano, byl jsem tam loni v dubnu“ a vyměnili si balíčky.
Ještě letos spisovatele připomene nový dokumentární film, který uvede britská BBC. „Můj život byl požehnán mimořádným štěstím, pro které nemám vysvětlení,“ konstatuje v autobiografii, kde líčí i to, jak roku 2014 v rodném hrabství Kent dostal příležitost naposledy vzlétnout – a konečně ve spitfiru, o němž snil jako kluk dospívající za války.
Bývalý pilot Forsyth barvitě líčí, kterak prudce stoupají vstříc modré obloze. Chvíli pozoruje Kent, tu mozaiku lesů, polí, panství, luk, farem i potoků, kriketových hřišť a roubených hospod, kudy v dětství šlapal na kole. Pak se to celé vzdálí jako mapa odhozená do vichřice. Pilot mu přenechává řízení. Sedmdesát let starý chlapecký sen se stává skutečností. „Sevřel jsem knipl a převzal letadlo,“ uzavírá Frederick Forsyth.
