Na Hříšný tanec jste se vždycky dívali špatně. Teď téma znovu ožilo

Pamatujete si, kdy jste poprvé viděli romantickou komedii Hříšný tanec? Já si to vybavím úplně přesně, a to i přes to, že jsem byla ještě dítě. Bylo mi šest a zrovna jsem byla na cestě na svou první letní dovolenou u moře. Jely jsme s mámou tradičně devadesátkově: tourbusem.

Ty dvě malé obrazovky v dvoupatrovém (!) autobuse mi v tu chvíli připadaly jako absolutní vrchol technologie. Právě na nich jsem poprvé viděla Baby (Jennifer Grey), oblíbenou dcerku středostavovského lékaře s židovskými kořeny, nést meloun partičce sexy tančících „vejlupků“, aby se do jednoho z nich zakoukala. Šlo o na první pohled problematického a neméně charismatického Johnnyho (Patrick Swayze).

Nevnímala jsem tehdy ten markantní třídní rozdíl mezi privilegovanou Frances (jak se Baby jmenovala) a klukem ulice Johnnym. Viděla jsem jen, že spolu hodně vášnivě tancují a taky se do sebe zamilují.

A já se styděla, protože jsem cítila, že tenhle film skrývá něco, na co se děcka prostě nechtějí dívat s rodiči. Nešlo jen o sex, kterého je na dnešní poměry ve filmu cudně málo, vlastně téměř žádný (a přesto jde o velmi sexy film). Bylo tu ještě cosi, co má dětská hlava nedokázala pojmout a raději to vytěsnila. Z toho „cosi“ mi zůstala v podvědomí jen postava ubrečené tanečnice Penny schované za linkou v potemnělé kuchyni.

Středobodem filmu, který rozehraje celý jeho děj, je potrat. Přesněji řečeno ilegální interrupce. Letní taneční film z dovolenkového resortu se totiž odehrává v roce 1963, přesně 10 let před tím, než Nejvyšší soud Spojených států amerických uznal verdikt Roe vs. Wade za platný precedens. Umělé přerušení těhotenství bylo tedy trestné.

Neznamenalo to, že by interrupce nebyly, ale prováděly se častokrát podobně, jako to právě Hříšný tanec zobrazuje. Za nemalou částku peněz, v nevhodných podmínkách a navíc někým, kdo se spíše než lékaři s gynekologicko-porodnickou aprobací blíží onomu příznačnému řezníkovi. Jako dítě jsem tomu nemohla rozumět. Pochopila jsem až o mnoho let později.

„Nechala jsem v Hříšném tanci tu interrupci i přesto, že jsem na to měla samé negativní reakce. Když přišlo na natáčení té scény, dala jsem všem najevo, že chci, aby to mluvilo jasně i symbolicky: reference na špinavé nože, skládací stolek, Penny, která křičí tak, že je to slyšet až na chodbu. Měli jsme na place doktora, protože jsem si chtěla být jistá, že ten proces popisujeme ve filmu přesně,“ vysvětlila webu Broadly scénáristka filmu Eleanor Bergstein a zdůraznila, že tenhle detail měl tehdejším divačkám (film měl premiéru v roce 1987) připomenout, jaké štěstí mají, že už víc než 10 let mají možnost rozhodnout se svobodně pro legální přerušení těhotenství. „Když jsem ten film v osmdesátkách točila, tak si všichni ťukali na čelo – proč jsem tam dala tuhle zfušovanou interrupci, když přece už dávno máme Roe vs. Wade. Zajímalo je, co tím sleduji. A já jen řekla, že nevím, jestli tu budeme mít Roe vs. Wade navždycky.“ Ve světle aktuálního dění v USA se její uvažování zdá až prorocké.

Zobrazení interrupce je tu na formát letní taneční komedie nezvykle naturalistické. Nevidíme ho, ale jako bychom ho s tanečnicí Penny prožili. Samozřejmě, že procedura se nevydaří podle plánu (ostatně to nebylo nijak výjimečné), dívka začne krvácet a vidíme ji v bolestivých křečích. A ačkoli máme z Hříšného tance v povědomí spíše hlášky o tom, že „Baby nebude sedět v koutě“ nebo „přinesla jsem meloun“, zajímavým detailem je třeba i to, že se dozvídáme, kolik taková nelegální procedura v USA v šedesátých letech stála: 250 dolarů.

„Je pravda, že teprve když podobný problém vidíme v televizi nebo ve filmu, tak nás napadne zamyslet se, kolik vlastně taková věc stojí,“ říká pro magazín Slate Steph Herold, výzkumnice projektu, který vznikl pod University of California a jmenuje se Abortion Onscreen Database. Jde o ojedinělou databázi, která shromažďuje vyobrazení potratu a interrupce napříč audiovizuální tvorbou. Podle Herold jde v Hříšném tanci nejen o téma interrupce, ke kterému v archivu shromáždili více než 180 titulů (seriálů a filmů), ale právě o onen detail částky. Peníze se totiž řeší v pouhých 15 titulech, ze kterých jen menší část zmiňuje přesnou cifru. Podle novináře Slate dnes podobná procedura v USA vyjde na něco kolem 500 dolarů.

Debata o tom, kolik stojí zdravotní péče a přístup k interrupcím, se v současné době vede napříč Spojenými státy, ale reflektuje se i mimo ně. Jedním z problémů, které totiž možná kriminalizace podobných procedur nastiňuje, je také problém finanční, kdy takový typ legislativy dopadne nejtvrději na chudší obyvatelstvo.

Podobně přemýšlela také spoluscenáristka a režisérka loňského francouzského filmu L’Évenément (Happening) Audrey Diwan, která v příběhu mladé studentky, která nechtěně otěhotní (shodou náhod také v roce 1963, stejně jako Penny v Hříšném tanci), ukazuje, že interrupce je velmi třídní záležitostí.

Ve Francii, kde byly interrupce ilegální do roku 1975, nebyl pro movitější ženy problém zajet si v rámci „potratové turistiky“ například do Velké Británie. Pro ty, které podobné možnosti neměly, tu byl podobný scénář jako v Hříšném tanci: ilegální praxe.

Diwan se snažila vyčíslit možnou částku takové operace a došla se svým týmem k sumě 400 franků. Její rešerše jsou odhad, protože dostupných a přesných informací o cenách nelegálních interrupcí je jen velmi málo a částky se také mohly měnit s ohledem na místo a další faktory. Co je ovšem důležité pro pointu filmu: hlavní hrdinka musela prodat téměř všechny svoje cennosti, aby dokázala náklady pokrýt.

S novým rozhodnutím Nejvyššího soudu Spojených států amerických teď pochopitelně vyvstává celá řada otázek, které se týkají možností legálního přerušení těhotenství. A filmy jako je Hříšný tanec nám za zvuků kultovních hitů a klapání tanečních střevíčků ukazují přímé důsledky takových zákonných rozhodnutí. Baby tehdy neseděla v koutě a pomohla své známé v nesnázích tak, jak nejlépe uměla.

Tehdejším tvůrcům a tvůrkyním se nedá upřít opravdu progresivní dramaturgie, která předběhla dobu a nakousla téma, o kterém se nehodilo mluvit. Tragikomické na tom je, že v roce 2022 působí filmové retro až nepatřičně současně. Ne módou a stylem tance, který ve světě plném twerku už nejspíš nikoho nešokuje, ale otevřeností, se kterou se staví k otázce ženské tělesné autonomie. Ukazuje ji v její zranitelnosti i se všemi sociálními aspekty až nezvykle přesně.

Když se vrátím zpátky na začátek, ke svému „tenkrát poprvé“ s „Hříšňákem“, mám pocit, jako bych jako dítě viděla vlastně docela jiný film než později v pubertě a v dospělosti. Dirty Dancing, jak se film jmenuje v originále, je totiž skvělý v tom, že ho můžete loupat jako cibuli. Roste s vámi, ne každý film tohle dokáže.

V dětských očích to může být film o síle romantické lásky, která překoná všechno, v očích dospělých si pak začnete všímat nuancí, které k nám mluví i desítky let po premiéře filmu: „V Hříšném tanci ukazujeme šest sociálních tříd, mluví se v něm o válce ve Vietnamu a dalších sociálních tématech. Šlo mi o to, aby tohle všechno ve filmu bylo, ale bylo mi jasné, že aby na to do kina přišli diváci, musím to přirozeně zakomponovat do příběhu o lásce, do krásné hudby a tance.“

„Tohle je totiž život – skuteční lidé se dostávají do situací, kdy musejí na interrupci a u toho třeba tančí nebo se zamilovávají, skuteční lidé musejí jet bojovat do Vietnamu nebo do Iráku a skuteční lidé chodí do ulic na protesty Black Lives Matter. Nemůžete oddělit nejrůznější příčiny a okolnosti od romantických prožitků a od štěstí,“ shrnuje Bergstein pro Broadly a dodává, že jde vlastně o jakýsi návod pro další tvůrce, jak předcházet zásahům cenzury. Pokud podobné otázky chytře a přirozeně zakomponujete do děje filmu, nelze je vystřihnout, protože bez nich by dílo přestalo fungovat.

Naposledy jsem „Hříšňák“ viděla před pár týdny. To už se spekulovalo o možném zrušení rozsudku Roe vs. Wade a já tak tenhle letní příběh oloupala skrz naskrz. Prožila jsem si letní romanci, která mě dojala, prožila jsem si s Baby její vstup do světa dospělých skrze první rodičovský konflikt a morální dilemata, prožila jsem si následky zfušované interrupce, které naštěstí právě tady dopadnou nakonec dobře. A tentokrát jsem o to víc přemýšlela nad tím, jaký zážitek musela interrupce být.

Vzpomněla jsem si na obavy, které provázely začátky mého sexuálního života, nebo na kamarádky s podobnou zkušeností, která naštěstí nemusela být takhle děsivá, protože žijeme v zemi s dostupnou zdravotní péčí a interrupcí. Je to jenom film, říkala jsem si sama pro sebe, ale naše ženská zkušenost je skutečná. Jsem ráda, že ji někdo před více než třiceti lety dokázal zakomponovat do romantického tanečního filmu, aby se tak dostala k co nejširší skupině lidí. Po zvrácení Roe vs. Wade už ale Hříšný tanec nikdo neuvidí tak jako dřív.