Román Medúzy pobuřuje. Chtěl jsem napsat vzteklou knihu, říká Stanjura

Spisovatel Jakub Stanjura zrovna zaujatě mluví o své nové próze, když mu zazvoní telefon. „Můžu v pondělí, ve středu nebo v pátek,“ vyjmenovává třicetiletý autor románu Medúzy, jedné z nejdiskutovanějších knih posledních týdnů. Vypadá to na organizování dalších z mnoha rozhovorů, ale tentokrát volá lékař. Blíží se preventivní kontrola. Stanjura trpí Crohnovou chorobou, autoimunitní nemocí trávicí soustavy, která se propsala i do jeho nové knihy.

„Může se psychosomaticky zhoršovat. Když je člověk ve stresu, zažívání se mění,“ vysvětluje romanopisec, který si teď naordinoval odpočinek. V posledních týdnech se jeho zdravotní stav zhoršil, možná i v souvislosti s debatou, která se nad Medúzami vede. Na domácí poměry je docela divoká. Mohou za to explicitní popisy vyprazdňování střev nebo v české literatuře neobvykle temná hrdinka.

Deník Alarm zveřejnil a druhý den ze streamovacích platforem odstranil vydání svého literárního podcastu věnovaného Medúzám. „Po intenzivní vnitroredakční diskuzi jsme se dnes dopoledne rozhodli díl stáhnout,“ omluvili se před několika dny moderátoři Jan Bělíček a Eva Klíčová, v jejichž debatě nad knihou zaznělo na adresu postav v původní verzi podcastu například slovo „posránek“. Ondřej Nezbeda z literárního časopisu Host zase v souvislosti se Stanjurovým románem mluví o takzvaném „misery pornu“. Ale čtenáře kniha frustruje také.

„Prý jsem si měl dát větší odstup,“ tlumočí Stanjura jednu recenzi na knižní databázi Goodreads, jejíž autorka by s Medúzami nejraději mrštila o zem, kdyby si je bývala nepořídila v elektronické verzi. Možná je to adekvátní reakce. „Chtěl jsem napsat naštvanou knihu. Vzteklou. Divokou. Neobjektivní,“ přiznává spisovatel.

V centru Medúz jsou dvě přítelkyně: Jedna se z úspěšné novinářky přesune k výdělečnější pozici copywriterky, druhá lopotí u korektur a editování textů. Jedna si vydělá dost peněz na dovolené v zahraničí, druhá si zdráhá půjčovat od rodičů. První má jméno Monika, druhá je bezejmenná. A zatímco Monika svobodně jí, co hrdlo ráčí, její kamarádka kvůli nemoci nemůže pozřít nic jiného než suchou rýži nebo pečivo. Pokud přísnou dietu nedodrží, hrozí jí muka.

„Zpod kůže se mi line ostré zurčení, vztek a vzdor, jemuž nerozumím, a já střídám pohyby v jakési komické posloupnosti. Sedám si na mísu, vstávám, otáčím se, předkláním a poté vše znovu v obráceném pořadí. Nikdy si nejsem jistá, jakým otvorem se mé tělo pokouší vyprázdnit, ale snažím se být připravená na vícero variant. Cosi v břiše mi při tom tluče podobně jako srdce,“ popisuje hrdinka Medúz stavy, při nichž si jen málokdo udrží důstojnost. Knižní jazyk, kterým vykresluje bolestivá vyprazdňování žaludku a střev, působí nemístně. Možná je to pokus osvobodit se z vlastního studu.

„Je to odpudivé, sdílet s někým u stolu, že je pro mě blízkost záchodu důležitá,“ vysvětluje později nemocná žena. Medúzy jsou první český román, kde se nemocná trávicí soustava mění v hlavní postavu. Ze střev je pomyslné deus ex machina příběhu, v němž se prolamují hranice mezi přátelstvím a rivalitou a kde vnitřní bolest rychle přerůstá do brutality a vnější agrese. Psychologický thriller, body horror a detektivka v jednom. Vrahem je dráždivý tračník.

O své cestě ke psaní mluví Jakub Stanjura trochu neochotně. Tvrdí, že je nezajímavá. První příběh sepsal v deseti letech na dovolené u moře. Už na trochu legračně znějícím komiksu, v němž vystupuje krabice, která požírá lidi a postupně se zvětšuje, je ale pro pozdější psaní opavského rodáka něco příznačného. Těžko ovladatelná síla, jež pohlcuje postavy kolem sebe, byla přítomná také ve Stanjurově románovém debutu Srpny z roku 2023 vydaném nakladatelstvím Host. Příběh o Daniele vyrůstající v rodině s toxickou matkou a později trpící ve vztahu s manipulátorem Štěpánem vzbudil zájem kritiků i čtenářů.

Kdo byl v době vydání Srpnů na sociálních sítích a trochu se zajímal o literaturu, tomu algoritmus nemohl odepřít výraznou, růžovo-bílou obálku knihy, o níž se mluvilo prostě jako „o tom románu o gaslightingu“, což je forma psychické manipulace a citového zneužívání. Kritik Ondřej Nezbeda před pár dny popichoval knihu za to, že téma manipulace oběti pomocí rozporování jejích pocitů přinesla až poté, co americký slovník Merriam-Webster označil gaslighting za slovo roku. Jako by to znamenalo, že se téma vyčerpalo. Nebo že v české literatuře, která přece tak pevně drží prst na tepu doby, už manipulace vyšla z módy.

Nevyšla. Naopak. Veřejným prostorem chvíli před vydáním Srpnů ještě doznívala kauza populárního mladého politika Dominika Feriho z TOP 09 – ukázkový příklad celospolečenského gaslightingu. Když se v roce 2021 objevilo podezření, že sexuálně zneužíval nezletilé dívky, výpovědi jeho obětí mnozí opakovaně zpochybňovali nebo zesměšňovali. „To, že se Feriho lidé ve veřejném prostoru zastávali, mě tak rozčílilo, že jsem pro sebe vytvořil postavu ženy, která je znásilněná, ale sama tomu nevěří. Všichni jí totiž tvrdili, že tomu věřit nemá,“ popisuje Stanjura vznik Srpnů. Jedné z prvních zásadních próz pro nastupující českou generaci, díky níž se mohla vymezit vůči toxickým vztahům.

Chvíli po prvním úspěchu ale přišla i komplikace. „Bylo to po rodinné oslavě v létě. Samozřejmě v srpnu. Myslel jsem si, že jsem jenom něco špatného snědl,“ vypráví spisovatel. Možná to byl špatný řízek, maso, co se v letním horku zkazilo. V břiše se ozvaly první příznaky neléčitelné Crohnovy choroby. „Stres jsem tenkrát neměl a vztek ani strach taky ne. Dodneška nevím, proč to vzniklo,“ uvažuje Stanjura. Připouští ale, že s vydáním úspěšné knihy byl najednou víc vidět. A s tím přišlo i hodnocení jeho vzhledu a kritika, že je obézní.

Bylo paradoxní, že kvůli rychle se zhoršujícímu zdravotnímu stavu měl mladý autor zároveň pocit, jako by byl přehlížený. Ke Crohnově nemoci se přidala refluxní choroba jícnu a histaminová intolerance. Zdravotnický systém podle autorových slov jen neochotně hledal řešení, dezorientovanému pacientovi radil, ať zhubne, přisuzoval mu veškerou zodpovědnost – prý špatná životospráva. „Je snadné obvinit nemocného z toho, že si za to může sám. Je tu ale i genetika. Snažím se se sebou v tomhle ohledu pracovat, abych neměl výčitky. To nikam nevede,“ říká spisovatel.

Vždycky ale tak jasno neměl. Loni ztratil 17 kilo na váze a kamarádi mu říkali, že mu to sluší. „Jak jsem to udělal, takhle rychle? Cvičím? Ze začátku krčím rameny, protože je mi trapné přiznat, že jsou dny, kdy trávím většinu času na záchodě a nezvládnu nic sníst. Později, už vztekleji, odpovídám, že jsem nemocný. Nezvládám ale upřesnit, o jakou nemoc se jedná, cítím se špinavě,“ napsal Stanjura před několika dny na instagramu. V příspěvku vylíčil nejen svůj psychický a fyzický stav, ale také příběh románu, který se pod vlivem nemoci nakonec rozhodl přepracovat. Z prózy o vztahu dvou žen balancujících mezi přátelstvím a rivalitou vznikla kniha o sužující chorobě a zahanbení, které ji provází. Musí to skončit, konstatoval spisovatel. „Mám už všeho toho studu dost.“

„Kvůli zápachu v místnosti Monika nakrčí nos, začichá a to mě rozčílí. Odhodím kraťasy zpátky do umyvadla, přejdu k ní a rukou, která byla ještě před čtvrthodinou špinavá, se jí dotknu,“ píše se v Medúzách. Říct o Stanjurově knižní hrdince, že je nesympatická, by byl eufemismus. Možná mají pravdu ti čtenáři, kteří tvrdí, že trpí psychopatickými sklony.

Její vztek vůči Monice není vždy pochopitelný, ale to ani jejich přátelství. Eva Klíčová ve své jinak místy až neurvalé kritice knihy popisuje vztah obou žen trefně, když říká, že „na sebe zbyly“. Monika nepůsobí dost plasticky – spíš jako symbol mnohočetného zástupu blízkých, kteří přihlížejí utrpení nemocného člověka. Někdy se před ním nestydatě krmí kořeněným masem, jindy ho ztrapňují přehnaným soucitem a charitou, nebo ho prostě jenom ignorují.

Ani další výtky směrem k Medúzám nejsou nepochopitelné. Knižní jazyk, který autorovi v popisech extrémních scén připadal děsivější, funguje kolísavě – někdy vyvolává dojem odcizení, jindy je rozpačitý, až úsměvný.

Jestli ale něco románu vyčíst nejde, je to vztek. Vztek jako emoce, která pohání příběh o ženě marně bojující za zpětvzetí kontroly nad vlastním tělem, a jako emoce, o níž nejde psát s odstupem. Pokud pobuřuje i čtenáře, není to správně napsaný vztek?

Sám Stanjura říká, že další knihu pod vlivem podobných emocí psát nechce. O Medúzách se už na instagramu vyjádřil, že je miluje i nenávidí. Ke psaní obecně má ostatně ambivalentní vztah. „Psychicky mi dobře nedělá. Oživuje ve mně úzkosti a pochyby, vždycky je to nějaký boj,“ říká spisovatel, který tvrdí, že se snaží se svými kritiky nepouštět do diskuzí. Nebere si ale jejich výtky příliš k tělu?

„Připadá mi bezpředmětná, křečovitě poskládaná tak, aby mi ublížila,“ říká Stanjura o kritice z pera Ondřeje Nezbedy. Redaktor literárního časopisu Host zase píše o morální pasti, do které díla jako Srpny či Medúzy nahánějí kritiky. Témata Stanjurových knih „není radno zlehčovat, natož zpochybňovat, neboť tím bychom se dopouštěli znevažování onoho tématu či samotného autora. Obzvlášť kontroverzní je kritika v případě, kdy jde o tak citlivou věc, jako je toxicita a trauma.“

Vypadá to jako literárně generační spor, v němž ti starší bojují za možnost svobodně rozcupovat jakékoli dílo a ti mladší chtějí upozornit na přehlížené bolesti, aniž by se jim dostalo výsměchu a vtipkování o „posráncích“.

Medúzy odkrývají nejen své nedostatky, ale také některé slepé skvrny české kritiky. Nejen proto měl Stanjurův boj za jejich vznik smysl. Nejdůležitějším přínosem knihy ale nakonec zůstává její zdánlivě nepodstatná detektivní linka. Nejde v ní totiž o to, kdo je vrah. A ani o to, kdo je oběť.

„Co když si Medúza svou zlobu užívala?“ ptá se vypravěčka v narážce na antický mýtus o ženě, kterou utrpení přetvořilo ve zrůdu. Sama pátrá po tom, kým se stala po nemoci, jak se bolest proměnila v agresi. A nebyla tam, někde v hlubinách těla, usazená dávno předtím?

Stanjurovo literární pátrání se rozpíná od řeckých bájí až k mořskému dnu, kde se nenápadné, průhledné talířovky brání nebezpečí pálivým žahnutím. V Medúzách štípe poraněné, uvězněné zvíře. Kdo ví, kde se v nás schovává. A kdy se bude chtít prodrat na povrch.