Recenze: Jedna bitva za druhou je jedním z nejeuforičtějších filmů roku

Vyprahlým prostorem kdesi u mexické hranice, kde poušť přechází v nevlídnou betonovou architekturu, kráčí Leonardo DiCaprio. Vypadá jako podivný pobuda, ale není to místní bezdomovec. Přezdívá se mu Pat z ghetta, jeho specialitou jsou výbušniny a je členem radikální organizace French 75, která se právě chystá osvobodit několik stovek migrantů z detenčního centra.

Tou scénou začíná jeden z nejexplozivnějších a také nejeuforičtějších filmů režiséra Paula Thomase Andersona. Novinka nazvaná Jedna bitva za druhou, kterou ve čtvrtek začnou promítat česká kina, je plná podvratného humoru i extrémního napětí. Rychle ubíhající opus plný uhrančivých akčních sekvencí za zhruba 140 milionů dolarů, v přepočtu 2,8 miliardy korun, zároveň představuje autorské dílo postihující, v jak neradostných časech žijeme.

Název tvůrci zvolili zcela přesně. Snímek skáče z akce do akce, neustále udržuje diváky v napětí přítomného okamžiku, není čas nechat jednotlivé scény doznít. Ba ani začít. Často vpadneme přímo doprostřed dění.

Anderson se volně inspiroval románem Thomase Pynchona Městečko Vineland, odehrávajícím se v 80. letech minulého století. Od proslulého postmoderního spisovatele si vypůjčil zběsilé a rozkošně nepravděpodobné postavy, zálibu v popisování konspirací všeho druhu, střídání žánrů a všemožné vypravěčské i tonální odbočky, které film činí zcela nepředvídatelným.

Zároveň ale tvůrce přenesl děj do dnešní Ameriky a stejně jako ve svých dřívějších dobových dramatech Až na krev či Hříšné noci zkoumá odvrácenou stránku amerického snu i kapitalismu. A tentokrát také krušný život těch, kdo se pokouší něco změnit.

Jedna bitva za druhou ovšem není žádnou revoluční agitkou, byť tu vybuchují bomby v budovách různých institucí, jejichž počínání členům skupiny French 75 nevoní. Snímek uvažuje nad tím, co je svoboda, jak se lze postavit ke světu, v němž se nedá žít. A zároveň jde v tomto silném rodinném dramatu o vztah otce s dcerou.

Kromě toho všeho je film někdy jízlivou, jindy radostně bláznivou černou komedií, která tak rychle utíká od humoru k thrilleru, až jedno nelze oddělit od druhého.

Poté, co jedna z akcí končí nezdarem a protagonista Pat s několikaměsíční dcerou prchá před zákonem, se děj posouvá o šestnáct let kupředu. Pat se nyní jmenuje Bob Ferguson, smutní nad ztrátou životní lásky, svou intenzivní paranoiu utápí v alkoholu a substancích všeho druhu, přičemž nejvíce se obává o život a bezpečí dospívající dcery.

Leonardo DiCaprio neustále popotahující z nedopalku jointa či crackové dýmky je jedním z nejzábavnějších kinematografických ztělesnění nadužívání drog od dob Strachu a hnusu v Las Vegas. A jeho duševní stav zase zcela odpovídá známému heslu: „To, že jste paranoidní, ještě neznamená, že po vás nejdou.“

Aniž by se slušelo prozrazovat z nepředvídatelného děje o moc víc, je třeba dodat, že po protagonistovi opravdu jdou. Konkrétně plukovník Steven J. Lockjaw, kterého Patova družka ponížila hned v první scéně snímku.

Sean Penn se ve své životní roli vtělil do kráčející lidské skály připomínající extrémně nadsazené charaktery z románů Thomase Pynchona. Bohužel je to ale zároveň postava, která má až moc předobrazů ve skutečné dnešní Americe.

Pynchonovy nejslavnější romány vznikly v 60. a 70. letech, jsou to plody chaotické doby, kdy se kontrakultura srážela s většinovou společností. A říká se o nich, že nejdou zfilmovat. Andersonovi, který už se ve snímku Inherent Vice z roku 2014 o adaptaci jedné autorovy prózy pokusil, se nyní podařilo přenést ten chaos na plátno ještě věrněji.

Neustále se pohybuje na hraně absurdity, do děje zapojuje také další hollywoodskou hvězdu Benicia del Tora a další herce v nádherně vyfabulovaných rolích. Přitom novinka až příliš často smutně vykresluje dobu, která se vymkla z kloubů. Jeptišky zde střílejí ze samopalů, existuje tu tajný spolek extrémních rasistů vyznávajících svatého Mikuláše. Ale u mnoha šílených dialogů členů tohoto klubu magorů si lze snadno představit, že je doopravdy najdeme v různých zákoutích internetu.

Paul Thomas Anderson se ve většině svých filmů obracel do minulosti. Ve snímku Hříšné noci pozoruhodně popsal pornoprůmysl 70. let, ve vrcholném naturalistickém dramatu Až na krev zkoumal rovnou kořeny amerického kapitalismu, náboženský fanatismus a prohnilá zákoutí duše. Také v tomto dusivém, famózně zrežírovaném vyprávění byl prostor pro jízlivost, ale teprve u novinky postihující dnešní Ameriku dává Anderson stejný prostor humoru jako dramatu.

Jedna bitva za druhou obsahuje například dvě zcela odlišné, žánrovým standardům se vymykající automobilové honičky. Jednu extrémně realistickou, plnou obouchaných vozidel, druhou takřka psychedelickou, využívající horečnaté atmosféry pouště. Když rozevlátý, drogami omámený DiCaprio v legračním ohozu prchá po střechách před policií v doprovodu party mexických skejťáků, jde o výtečný skeč využívající čistě pohybových dispozic postav. A přitom je stejnou měrou extrémně napínavý.

Anderson prudce stříhá, vypráví v několika plánech, nechává diváky topit se v přítomnosti, které nelze uniknout. A v širší perspektivě přemítá, zda mají jeho hrdinové budoucnost – a jestli ji má svět, kde žijí.

Jedna bitva za druhou je kromě všech ostatních předností také až nečekaně dojemná, není to depresivní obraz současnosti, ale počin, který se nevzdává naděje.

Strhující, podvratné dílo potvrzuje, že Paul Thomas Anderson je jedním z nejtalentovanějších žijících režisérů. A také filmařem, který umí postihnout rozpory své rodné země s intenzitou, jaké se málokdo byť jen přiblíží.