Skláře udali vlastní dělníci. Miloš Doležal vypráví osudy zmařené komunisty

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Buď připraven!“ Kdo by neznal slavné skautské heslo? Když však toto zvolání variuje básník a publicista Miloš Doležal, nemá na mysli skauty, nýbrž pionýry, kteří si pozdrav přisvojili. Funkcionáři mládežnické organizace SSM volali: „K budování a obraně vlasti buď připraven“, na což mládež v rudých šátcích odpovídala: „Vždy připraven!“

V Doležalově pojetí se tato replika mění na velmi přiléhavé: „Buď připraven k udání!“ Právě tak čtyřiapadesátiletý držitel Magnesie Litery pojmenoval knihu dokumentárních povídek z 50. let minulého století, kterou nedávno vydalo nakladatelství Host.

Jednomu z nejkrvavějších období našich novodobých dějin už se Doležal věnoval mimo jiné v biografii pátera Josefa Toufara nazvané Jako bychom dnes zemřít měli, která získala cenu Kniha roku Lidových novin. Novinka pohlíží na 50. léta optikou sedmi příběhů. Všechny se odehrávají na Vysočině, nebo tam alespoň mají podstatnou stopu.

„Nemohl jsem si představit, že by moji vlastní úředníci a dělníci mohli mě dáti zatknout,“ cituje autor Čeňka Císaře, skláře, filantropa, muže, který si dokázal užívat život – a přál to i druhým. Ti samí lidé, které za protektorátu podporoval a bránil jejich nasazení při práci v reichu, ho hned po osvobození připravili o podnik, svobodu, zdánlivě i čest. Uštvaný Císař nakonec obrátil zbraň proti sobě. Ani to však zdivočelým sousedům nestačilo – protože ještě tu byla sklářova rodina.

Soukromý hospodář Václav Průša čelil likvidačním tlaku, jehož cílem bylo ho zlomit a přimět vstoupit do JZD. Skončil v kriminálu, kde jej zastřelil polodementní bachař Ján Blahút. Zcela bezdůvodně, při otrocké dřině za mřížemi. Co na to spravedlnost? Průša se po letech dočkal posmrtné rehabilitace, jeho vrah nebyl potrestán nikdy.

Jiné Doležalovy příběhy jsou až tragikomické, zejména zvrácená romantická eskapáda estébáků Růžičky a Skočdopolové. Své milostné trable si písemně vysvětlují i při výslechu muže obviněného v rámci kauzy Babice, na tom samém archu papíru, kde se objevují poznámky z brutálního vyšetřování. Ženatý Růžička doslova škemrá o lásku, odmítnutí si kompenzuje arogantním chováním v zaměstnání na jihlavské centrále StB i v soukromí.

Každý ze sedmi příběhů doprovázejí dobové fotografie, na kterých autor díky dlouholeté práci s prameny a znalosti reálií dokázal rozpoznat řadu detailů. Doležal se zároveň dokáže beletristicky vcítit do postav. „Už nebylo síly čelit té příšerné denunciaci, podporované novými mocipány,“ píše o Čeňkovi Císařovi. „Už vydal veškerou energii na stálé vysvětlování, psaní obhajob, dožadování se slyšení. Ponížení proniklo do hlubiny duše. Křehká a za války tolik zkoušená psychická rovnováha se zhroutila,“ líčí Doležal, jak ponížený sklář nakonec „zůstal sám se svým svědomím“.

Někdy se v jednom člověku potkají tendence, které pokládáme za protiklady. Může z toho vzniknout nezaměnitelná dynamika. V osobnosti Miloše Doležala se až pedantická přesnost sešla s básnickou imaginací, přičemž výsledkem střetu těchto krajností jsou jeho působivé dokumentární povídky. Doležal v průběhu let vytvořil specifický publicistický podžánr, respektive propsal svou bohatou osobnost do faktografických příběhů české minulosti natolik precizně, že se stávají tak trochu doležalovskými, neodmyslitelně spjatými s jeho interpretací.

Doležal nebyl první, kdo psal o číhošťském faráři Josefu Toufarovi, o tom, jak se mu v prosinci 1949 při slavení mše pohnul za zády křížek, kterak duchovní skončil v estébáckých mučírnách a neoznačeném hrobě. Autorovo pátrání a zaujetí pro Toufarův osud přesto vyústilo v nečekaný bestseller. Kniha plná detailů a na první pohled nevýznamných fotografií dokázala tragickou situaci zobrazit nebývale plasticky, vroucně.

Nejinak je tomu v Doležalových aktuálních historických povídkách, jen s tou výhradou, že zde autor často vypráví své příběhy vůbec poprvé. Důkladně zná nejen archivy a dokumenty, ale také své sousedy. Ví o starých křivdách i o tom, co znamenají dnes. Potomci někdejších nepřátel se na sebe občas stále dívají přes jediný společný plot.

Přídomek „dokumentární povídky“ nesou už Doležalovy starší knihy Čurda z Hlíny, Do posledních sil a 1945: léto běsů. Původně mělo jít o trilogii spjatou se 40. léty, nyní ji autor rozšířil o další dekádu a už v jednom rozhovoru naznačil, že se poohlíží po příbězích let ze 60. a 70. let.

Třísetstránkové Buď připraven k udání završuje příběh jediné zde zachycené osobnosti, která je veřejnosti široce známá, a sice básníka Jana Zahradníčka. Doležal se nicméně i tady soustřeďuje na to neznámé, či opomíjené, tedy na poslední měsíce jeho života po propuštění z komunistického lágru.

Komplikovaná Zahradníčkova osobnost je na svobodě vystavena život ohrožujícím zdravotním komplikacím, trvající stigmatizaci i složitému hledání vztahu k vlastním dětem, které roky neviděl. Dcerku Marii vlastně nikdy – rodiče ji počali při Zahradníčkově krátkém přerušení trestu, když byl uvolněn na pohřeb svých starších dcer, jež zemřely na otravu houbami. Nejmladší čtyřletá Mařenka říká Zahradníčkovi zpočátku „strýčku“, načež po jeho smrti prohlásí: „Napřed jsem neměla tatínka, pak jsem ho zase měla a teď už ho zase nemám.“

Doležal je podobně lapidární. Neždímá ze čtenářů emoce zbytnými slovy, nedojímá se nad křivdami, nechává tragiku doby zaznít přímočaře – a o to účinněji. Dává tak zmarněným osudům víc než historickou paměť. Dává jim nový obsah.