Recenze: Otec a dcera ujíždějí policistům a skinheadům. Nový film je skvělý

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jedenáctiletá Polly se povaluje v trávě před školou a čeká, kdy pro ni přijede máma. „Má jen malý zpoždění,“ říká přesvědčeně. Jenže z obouchaného auta, jež brzy zastaví, vystupuje potetovaný holohlavý otec, kterého Polly už roky neviděla. Tváří se závažně a dívka nakonec neochotně nastoupí. Střepy od skla ani spojené drátky v místě zapalování nevěstí nic dobrého.

Thriller Na sedadle smrti, který lze nově vidět ve videotéce Amazon Prime Video, vychází ze zápletky, jakou jsme už v mnoha obměnách viděli. V tomto případě drsný otec po návratu z vězení ujíždí jihozápadem Ameriky se svou nedospělou dcerou a v patách jim jsou jak policie, tak skinheadi ze spolku Árijská ocel, který zjevně ovládá značnou část kraje.

Režisér Nick Rowland však vytvořil postavy, na nichž divákům od první chvilky záleží. A proto je jejich odysea vyprahlou zemí přesvědčivá, zničující, a přitom dojemná. Ana Sophia Heger skvěle hraje sebevědomou, samozřejmě ustrašenou Polly, která byla hozená doprostřed pekla, ale staví se k tomu čelem. A Taron Egerton coby táta Nate sice nepůsobí jako někdo, ke komu byste si chtěli nastoupit do auta, ale od počátku dovede dát své postavě jistou křehkost.

Víme, že Pollyina matka a její partner jsou po smrti – časem se to dozví i Polly – a zprvu není zřejmé, zda za to nemůže Nate. Ale čistě z toho, jak se odvíjí vztah mezi odcizenou dcerou a otcem, který se právě vrátil z vězení, je cítit, že navzdory okolnostem mezi nimi vzniká opravdová, oboustranná důvěra.

Nate se v žaláři zapletl se špatnými lidmi a jeho největším prohřeškem bylo, že se rozhodl dále se nepaktovat s rasistickými členy gangů. Jenže v těchto kruzích se zrada neodpouští. A smrt exmanželky s partnerem představuje jen první akt pomsty.

Na sedadle smrti je úsporná road movie, která brutální násilí, přepadení či automobilové honičky dávkuje publiku uvážlivě. Když už na akci dojde, je realistická, bolestivá a účelná. Především posiluje pouto mezi protagonisty.

Nate se snaží přesvědčit dceru, že „není monstrum“, jak jí říká hned zkraje. A Polly to chápe. Otázka je, jestli o tom hrdina zvládne přesvědčit i sám sebe.

Tragický, ale nesentimentální tón drží snímek také v momentech, kdy scénář – vycházející ze stejnojmenného románu Jordana Harpera z roku 2017 – trochu tápe.

Tvůrci chtějí na jedné straně vyprávět přímočarý příběh, tažený vyvíjejícími se vazbami mezi oběma hrdiny. A ten by sám o sobě dostačoval, neboť mezi řádky vykresluje Natea coby člověka, jenž vyrostl v brutálním, drogami prosyceném prostředí, ale vzpírá se jeho vlivu, nakolik to jen jde. Je odhodlaný za každou cenu ochránit dceru, učí ji například, jak zlikvidovat protivníka baseballovou pálkou. Jenže zároveň není žádný macho, který by chtěl vychovat dalšího malého zabijáka.

Už méně přirozeně do děje vstupuje postava detektiva Johna Parka, jenž dvojici pronásleduje, ale zároveň nepatří k těm zkorumpovaným strážcům zákona, kteří se stali stoupenci ideálů místních rasistických gangů, případně se jimi alespoň nechají uplácet. A podobně není prostor detailněji rozpracovat „mytologii“ těchto pošahanců s vytetovanými blesky na těle a prázdnem v hlavě. Jen víme, že tu zásadní postavu představuje jakýsi samozvaný Bůh Slabtownu, že před ním není úniku a neradno si s ním zahrávat.

To Nate ani nemá v plánu. Jeho cílem je úprk do Mexika, kde by mohli být v bezpečí. Jenže zároveň nemá nijak promyšlený plán, a tak se sebemenší akce jako přepadovka opuštěné noční benzinky mění v nervní situaci, v níž jde o všechno. Navzdory jistým, lehce zmatečným vypravěčským krokům v poslední třetině je právě tato všudypřítomná tenze tím, co neustále drží pozornost.

Režisér Nick Rowland netlačí na pilu, mezi okamžikem klidu či chvilkového spočinutí a zdrcující akcí jsou tu jemné, nenápadné přechody, podobně jako se mění atmosféra v doprovodných elektronických kompozicích projektu – pod soundtrackem je podepsán hudební projekt Blanck Mass a meditativní plochy s minimalistickým techno beatem tu snadno prostupuje neurotická industriální špína či jiné tísnivé zvuky.

Na sedadle smrti patří k nejzajímavějšímu, co lze aktuálně vidět na streamovacích platformách. Je to nenápadný, přímočarý snímek, který k silnému emočnímu účinku nepotřebuje sentimentální omáčku. Byť tu občas zazní lehce patetické věty o „morálních kompasech“, to podstatné se odehrává často beze slov, či naopak ve zcela přirozených konverzacích mezi Natem a Polly.

Film se nikdy nepřepne do pouhého akčního dobrodružství, i ty nejodlehčenější chvilky stále stojí na tom, že situace je tragická a že Nate se pouze snaží najít způsob, jak se sblížit s dcerou v situaci, kdy hlavním imperativem zůstává přežít. Ví, že je to první a poslední šance.

Právě díky této rovnováze mezi tradičními žánrovými prvky a realistickou dramatickou linkou snímek vyznívá uvěřitelně a funkčně. Asi to nebude nová klasika žánru o „drsňácích a holčičkách, které mají v péči“ jako Leon od Luca Bessona, ale na nějakou dobu v paměti uvázne.