Hlavní obsah

Pod čarou: Strach a tanec do rána. Roztočí válka výmarský kabaret?

Foto: Barbora Tögelová, Seznam Zprávy

Pokud se nemůžeme zbavit strachu, že vše příjemné kolem nás může kdykoliv skončit, logickou odpovědí je snaha užít si nejisté množství času, který nám zbývá.

Reklama

9. 4. 13:50

V newsletteru Pod čarou každou sobotu Matouš Hrdina popisuje společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Přečtěte si ukázku.

Článek

Tíživá a neustálá hrozba války a globálního rozvratu v lidech vyvolává nejen úzkost a smutek, ale paradoxně i touhu po zážitcích a zábavě všeho druhu. Dnešní Pod čarou je tedy o tom, proč možná míříme do éry většího hédonismu a dekadence a proč to není zrovna dobrá zpráva.

Když se loni po nástupu covidových vakcín zdálo, že pandemie míří ke konci, začali nejen američtí publicisté spekulovat o přicházejícím létě plném excesů a radovánek, anglicky označovaným jako hot vax summer. Nic takového se ovšem ve většině zemí nekonalo. Přetrvával pocit bezčasí, mnozí se trápili s různými pandemickými traumaty a místo nadšených požitkářů jsme připomínali spíš zvířata neochotně se probouzející ze zimního spánku.

V posledních měsících a zejména po vypuknutí války na Ukrajině ale začínám pozorovat, jak život nabírá na tempu a řada lidí si snaží užívat, co to jen jde. Množí se pozvánky na nejrůznější kulturní akce, přátelé přihazují historky o nejrůznějších divokých eskapádách, noční tramvaje zase praskají ve švech. Je zatím příliš brzy na přesné a daty podložené předpovědi, ale i tak jde cítit, že se něco pohnulo.

Pocit, že je cosi ve vzduchu a nejen kultura a životní styl očekávají změnu, se na základě virálního článku Allison P. Davisové, který jsem před časem sdílel i v tomto newsletteru, s trochou ironie označuje jako vibe shift (krkolomně česky by se asi dalo říct změna atmosféry).

Původně šlo o označení změny módních a designových trendů, která by se dala stručně vystihnout tak, že probíhá posun od uměřenosti, sebekontroly a strohosti k větší volnosti a smyslovosti. Teď ale upoutal velkou pozornost text Elamina Abdelmahmouda, který na webu Buzzfeed News v návaznosti na ukrajinský konflikt poodhalil podstatu vibe shift o něco více.

Konstatuje, že nejde jen o označení prchavé módní změny, ale zásadní a trvalý společenský obrat, který přesahuje pole kultury, politiky nebo vkusu a indikuje proměnu světa jako takového. Nejen pro mileniály a mladší generace znamenalo několik posledních let zásadní životní proměnu, a drtivé hrozby klimatické krize, pandemie, vypjatých společenských konfliktů a teď i války šíří pocity bezmoci, úzkosti, nihilismu a nedůvěry k institucím i ideálům.

Pokud bychom všechny nedávné i aktuální krize vnímali jednotlivě, nejspíš by to k takovým reakcím nevedlo. Po několika katastrofách v řadě ale lidem začne docházet, že probíhá takzvaná permakrize, a pak se zásadně promění i očekávání, která mají od budoucnosti. Vypuknutí války na Ukrajině tento mentální posun zásadně urychlilo i kvůli míře bezmoci, kterou taková událost vyvolává. Pandemii se šlo pomocí nejrůznějších opatření do jisté míry bránit (když budu sedět doma na zadku, nenakazím sebe ani ostatní) a stále tu byla jasná vidina, že jednou skončí v důsledku vakcín nebo přirozenou cestou.

U války si ale ničeho takového nemůžeme být jistí, a tak reagujeme jinak. Jednoduše řečeno, pokud se nějaký čas nemohlo do hospod a klubů a teď je to zase povoleno, je to jen relativně slabá motivace k mejdanu, ale mlhavá hrozba jaderné apokalypsy vybízí k nezřízenosti mnohem silněji. JOMO slábne a v plné síle se vrací YOLO.

Při pohledu na současné proměny trendů mě napadá řada historických paralel, a tou možná nejsilnější je atmosféra a kultura Výmarské republiky. Historická srovnání jsou vždy záludná a dnes samozřejmě nečelíme stejným hrozbám jako Německo ve 20. letech, ale situace, kdy chudoba, globální rozvrat, pád starých jistot a sílící hrozba totality a války vyvolávají protireakci v dekadentním hédonismu a uvolněnosti, je přece jen i v současnosti dost vypozorovatelná.

Není ostatně náhodou, že i Bauhaus, expresionistický film a další kulturní milníky té doby jsou už pár let předmětem nové vlny zájmu – jedním příkladem za všechny je už v Pod čarou vícekrát zmiňovaný seriál Babylon Berlin.

Věci se mění pro všechny

Definovat těžko uchopitelné a rozsáhlé kulturní a společenské posuny je ošidná záležitost, protože se logicky v různých vrstvách společnosti nemohou projevovat stejným způsobem. Rodiče malých dětí asi neprotancují celé noci na technu, senioři nezačnou ve velkém experimentovat s psychedeliky a teenageři se nevrhnou na redekorace bytů, které nemají. Pokud ale začneme známky tohoto posunu cíleně vyhledávat, objevíme je v nejrůznějších oblastech, které jsem už dříve popisoval i v tomto newsletteru.

Původní definice vibe shift se týkala hlavně módy a estetiky, kde se dá tento obrat popsat asi nejjednodušeji. Ustupuje minimalismus, uměřenost, účelný sportovní styl a sanitizovaná instagramová estetika. Na jejich místo se nasouvá eklektický a pestrý design, divokost a jaksi odvázanější opravdovost.

V bytech místo sterilního airspace začíná vládnout spíše neuspořádané harampádí a rukodělky, či chcete-li auntwave, v hudbě třeba hyperpop, v módě zase uválený a vyzývavější styl indie sleaze a aktuálně také často skloňovaný night luxe – tiktokový trend, který výše nastíněný obrat ilustruje takřka do puntíku. Místo vitaminového smoothie radši martini, místo ranní jógy celonoční party, místo tepláků flitry a podpatky, místo wellness a produktivní dřiny rozmařilá zábava a rauš.

V pátrání se dá pokračovat ale i v jiných sférách kultury. Seriálová Euforie indikuje vibe shift nejen drogově-dekadentním obsahem, ale ostatně rovnou i názvem, spekuluje se o renesanci filmových erotických thrillerů, nový Batman je nejen tradičně temný, ale i jaksi víc neučesaný a rozervanější, a zapomínat nelze ani na literaturu – jedním z nejdiskutovanějších románů minulého roku byl Nikdo o tom nemluví od Patricie Lockwoodové, která v něm zkoumá odcizenost digitálního prostředí v kontrastu s jinými aspekty života mimo sítě, které jsou mnohem hmatatelnější a intenzivnější.

Touha po autenticitě na digitálních platformách se ostatně projevuje i v debatě o nedávno uvedené aplikaci BeReal, která slibuje věrnější obrázky každodenního života, než jaké nabízí vyumělkovaný Instagram.

Známkám tohoto obratu se nevyhnou ani ti, kteří na módu, filmy a knihy kašlou a na tanec do rána nemají chuť ani čas. I v mnoha jiných aspektech životního stylu se projevuje posun k větší smyslovosti a fyzičnosti, ať už je to třeba obliba vůní a parfémů, hňácání se v keramice, vaření, a nebo také jen zdánlivě iracionální obliba esoteriky a magického myšlení.

Pokud bychom výše uvedené trendy probírali jeden po druhém, jistě by se jejich obliba dala zdůvodnit i jinak než masivním společensko-kulturním obratem globálních rozměrů, ale takhle dohromady najednou vytvářejí úplně jiný obrázek. Ne vždy spolu přímo souvisí, ale ani u jednoho z nich bychom nenašli důraz na střídmost, askezi, minimalismus, produktivitu a zdravý, nadějeplný pracovitý optimismus – zjevný je naopak posun opačným směrem.

Rozhazovat, dokud to jde

Proměny trendů jsou až finálním důsledkem hlubších posunů ve společnosti. Když odhlédneme od kultury a životního stylu, spoustu známek širšího obratu najdeme i na poli ekonomiky či demografických změn. Začít lze třeba u generačních rozdílů. Zatímco kultura a hodnoty mé mileniálské generace se dodnes vyznačují důrazem na ironii, odlehčenou nezúčastněnost a odmítáním brát věci tak docela vážně (ostatně to byly typické vlastnosti nenáviděného fenoménu hipsterů), v konverzacích mladší generace Z je teď vše basedwholesome.

Místo ironie upřímnost, místo úšklebku nadšení, silné emoce, ale i trocha patosu. Ne že by se snad ironie úplně vytratila, ale doba prostě navádí k jinému typu prožívání. Jde to vidět třeba na tom, jak se s výjimkou prvních panických dnů v covidových lockdownech na sítích memovalo o sto šest, kdežto po ruské invazi na Ukrajinu zdaleka tolik internetových srandiček nevznikalo.

Doba byla „zlá“ i v dobách zrání mileniálů, ale hospodářská krize či vzdálené konflikty na Blízkém východě na nás dopadaly trochu jinak než současné katastrofy – vedly spíše k obecné nedůvěře v politiky a média a lehce zoufalému výsměchu světu, který se nevyvíjel tak, jak nám rodiče slibovali. Když ale dnešním teenagerům hrozí mnohem syrovější a akutní ohrožení, na odtažitý nadhled jaksi není nálada a vše se sluší prožít doopravdy.

V neposlední řadě jsou tu i změny v oblasti ekonomiky a trhu práce. Ti, kteří si to mohou jen trochu dovolit, začínají klást mnohem větší důraz na vyvážení práce a volného času, pandemie vyvolala přesun na home office i takzvanou great resignation, z dříve aspirativních vzorů pracovitých dříčů se stal spíš cíl posměchu (viz fenomén girlboss, ambiciózních a odhodlaných zakladatelek vlastních firem) a tabu už není ani bohapusté flákání.

A aktuálně se navíc k ekonomickým tlakům přidává sílící inflace, která lidi nejen připravuje o peníze, ale také motivuje k jinému typu konzumního chování – v poslední době jsem ve svém okolí několikrát slyšel názor, že než by měla úspory sežrat inflace, je lepší vše procestovat nebo rovnou propít. Není to sice možná nejprozíravější finanční strategie, ale vzhledem k atmosféře doby je více než pochopitelná.

Posouvají se i normy v oblasti sexuality a vztahů, ale i tady lze najít nepříjemné podobnosti s výmarskou érou. Na jedné straně sice v západních zemích postupuje emancipace LGBTQ+ lidí a jsou akceptovány alternativní modely sexuality a partnerských vztahů, ale probíhá to paralelně se sílící konzervativní protireakcí, která se snaží vydobyté reformy zrušit a trend zvrátit.

Ani vlna evropské jednoty po invazi na Ukrajinu nedokázala zakrýt fakt, že se v mnoha zemích dostávají k moci konzervativci s nevábnými názory a autoritářskými sklony (aktuálně o tom vypovídají výsledky voleb v Maďarsku a Srbsku, optimismu nenahrávají  ani rostoucí preference Marine Le Penové ve Francii, a témata jako je manželství pro všechny ostatně nevoní ani současné české vládě), a i v tomto ohledu tak sílí pocity úzkosti a nejistoty.

Když mnozí komentátoři předpovídali, že po konci pandemie nastanou po sto letech nové Roaring Twenties, většinou se setkali se silnou skepsí. S odstupem jim je možno dát za pravdu, jenže s jistými výhradami. To, že se tehdy lidé po válce a pandemii vrhli do života, totiž nelze plně zdůvodnit bez přihlédnutí k odvrácené stránce věci – šlo o tanec na hraně propasti, a právě ony neřešitelné a sílící hrozby byly hlavním motivem k vlně dekadentního hédonismu.

Pokud se nemůžeme zbavit strachu, že vše příjemné kolem nás může kdykoliv bez varování skončit, logickou odpovědí je snaha užít si nejisté množství času, který nám zbývá. Jen těžko lze hodnotit, jestli jsou současné proměny trendů dobré či špatné, kyvadlo vkusu se zkrátka zase pohnulo jinam. Nelze se ale ubránit dojmu, že přes všechnu tu zábavu, uvolněnost a divokost je to v důsledku docela smutná záležitost.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další čtení na Seznam Zprávách i jinde.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované