Hlavní obsah

Recenze: V novém románu Anny Cimy mluví úhoři. Stejně nepřekvapí

Foto: Barbora Maršíček / Nakladatelství Paseka, Seznam Zprávy

Vzpomínky na úhoře jsou velkolepé, promyšlené, vypointované. Chybí jim jediné: trocha spontánnosti.

Reklama

25. 11. 9:00

Jedenatřicetiletá česká spisovatelka okouzlila čtenáře debutem Probudím se na Šibuji, knižním výletem do Japonska. I nový román se odehrává v Zemi vycházejícího slunce. Přes svou exotičnost ale působí trochu konzervativně.

Článek

Úhoř je podivuhodná ryba. Nejzáhadnější ryba na světě, řekl by Patrik Svensson, autor knihy Tajný život úhořů. „Dokáže se dokonce přesouvat po souši, nekonečně dlouho se k další vodní ploše prosmýkat vlhkými křovinami a trávou. Úhoř tak vlastně jakožto ryba překračuje předpoklady svého druhu. Možná ani sám neví, že je ryba,“ píše Svensson o tvorovi, který za padesát let života několikrát vystřídá sladkovodní toky a moře, jehož tělo prochází nespočtem masivních proměn a o kterém toho pořád strašně moc nevíme.

Úhoř je prostě fascinující tvor, o kterém je třeba psát romány. I proto, že je – asi nepřekvapivě – na pokraji vyhynutí. „Tento román je fikce. Vymírání úhořů je skutečné,“ upozorňuje Anna Cima na začátku své druhé knihy.

Za tu první, Probudím se na Šibuji (2019), získala jedenatřicetiletá spisovatelka Cenu Jiřího Ortena i Magnesii Literu. Tehdy se jí podařilo okouzlit celou literární scénu. Její výjimečný debut čtenáře zavedl do Japonska, i když jednou nohou stále zůstával v domovině. Vypravěčka byla sympatická nerdka, která zabloudila ve svých vlastních snech odehrávajících se ve známé tokijské čtvrti. Šibuja byl ze všeho nejvíce román o tom, jaké to je, být něčím fascinován.

Vzpomínky na úhoře jsou na první pohled o dost vážnější a ambicióznější kniha. Hrdinky má tři. Sára Fukuharová je bioložka s českými kořeny (v laboratoři se věnuje úhořům), Juka Suzukiová je melancholická novinářka, které zkomplikovala život těžká autonehoda, Miju Nakadžimová trpí neurčitou formou Aspergerova syndromu. A miluje svého úhoře jménem Unagi.

Všechny tři hrdinky jsou propojené různými vlákny mnohovrstevnatého příběhu, který zabírá přes sedm set stran a volně se přelévá do různých žánrů. Chvíli čteme detektivku řešící zmizení novináře, který rozkrýval síť černého obchodování s úhoři, chvíli magický realismus à la Haruki Murakami (někdy se mu Vzpomínky podobají až moc), chvíli generační výpověď mileniálek řešících vztah k vlastním matkám, k tělu či k partnerům à la Mieko Kawakami. Environmentální téma úhořů se postupně přesouvá do symbolické a bohužel vlastně ne až tak originální roviny.

Foto: Barbora Maršíček / Nakladatelství Paseka, Seznam Zprávy

Anna Cima vydává svůj druhý japonský román.

Cima si zaslouží uznání za to, jak dokáže všechna témata knihy balancovat, vzájemně propojovat a pointovat. Má to, co drtivé většině českých autorů chybí: cit pro stavbu příběhu, pro načasování. Není pochyb, že spoustě čtenářů bude nový román Anny Cimy imponovat nejen pro svůj vhled do složité japonské kultury, ale i pro výjimečné postavení na domácí literární scéně. Tak promyšlené vyprávění se u nás moc nenosí.

Jenže dokonalá promyšlenost Vzpomínkám na úhoře zároveň škodí. Ubírá prostor autenticitě a spontánnosti, díky nimž by osudy Sáry, Juky i Miju působily méně strojeně, narýsovaně, vymyšleně.

Přitom by tak působit neměly. Jejich příběhy sledujeme na pozadí každodennosti. Se Sárou putujeme po Jokohamě, absolvujeme s ní podivná rande i ranní porady v práci. S Jukou se nudíme v prázdném bytě sdíleném s odcizeným manželem Masatou, řešíme bolest z dávného zranění, rozčilujeme se u telefonátů s matkou. S Miju bloudíme ve vzpomínkách a ve snech.

Jako čtenáři bychom měli zažívat podobný pocit blízkosti, jaký vyvolávalo vyprávění hrdinky autofikčního románu Mieko Kawakami Prsa a vajíčka. Člověk s ní strávil tolik večeří, cest z práce, úzkostí a večerů proplakaných v baru, až ji nechtěl opustit. Její trápení se stávalo naším trápením. Na blogu založený román Prsa a vajíčka navíc působil, jako by ani autorka, ani čtenáři netušili, jak se bude příběh vyvíjet dál. O to víc budil dojem, že jde o společné dílo nás všech.

Anna Cima tak blízko nikoho nepustí. Otěže příběhu má pevně v rukách, hlavně ať fungují pointy. A všechno raději dovysvětlit.

Nejlepší prózu roku napsal hudební publicista

Jmenuje se Kov a je to román nejen o black metalu. Poslechněte si rozhovor s Karlem Veselým o síle hudby.

Pořádkumiluvnost Vzpomínek na úhoře je dobře vidět na postavách matek Juky a Sáry. Jsou to konzervativně vychované ženy, které s jednáním svých dcer nespokojeně nesouhlasí, ale nedokážou nikdy vysvětlit, proč vlastně. Působí jako oživlé teze, nástroje na posouvání příběhu. A mručí stejně jako matky v roce 2000, které na mladé lidi křičely: „Vy ten život nežijete, vy ho jenom krájíte.“

Vzpomínky na úhoře jsou také konzervativní. Je to kniha plná hlubokých paralel a symbolů, na první pohled nečekaných zvratů, kouzelných světů. A přitom si ji nejvíc užijí čtenáři, kteří nemají rádi překvapení.

Román Anny Cimy je v mnoha ohledech dokonalý. Vytratilo se z něj ale okouzlení z neznámého. Ten pomyslný úhoř. Tvor, kterého obdivujeme hlavně za to, jak moc ho nechápeme.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:
Anna Cima

Doporučované