Recenze: Spielbergovo filmové ohlížení je krásné. A pomíjivé

Úmysl natočit film volně inspirovaný vlastním dětstvím provází Stevena Spielberga minimálně od roku 1999. Zamýšlený snímek I’ll Be Home, postavený na scénáři jeho sestry Anne, nakonec nevznikl, údajně i ze strachu, aby velice osobním materiálem neurazil svoje rodiče. Ti ho prý navíc od podobného kroku zrazovali.

Částečně autobiografický projekt tak nakonec dostal podobu filmu Fabelmanovi, na kterém Spielberg pracoval se svým spoluscenáristou Tonym Kushnerem a který sice volně čerpá z režisérova života, ale jen těžko ho lze vnímat jako otevřenou intimní rodinnou zpověď. Spielberg v něm s laskavou ironií i jemnou melancholií rozvíjí univerzálnější otázky: Jak nás ovlivňují naše dětské fantazie? Jak moc se na nás podepisuje vztah a naturel rodičů? Dokážeme jim odpustit jejich selhání? A má všechno, co se nám v životě stane, opravdu hlubší smysl?

Americký režisér nikdy nepatřil k hlubokým myslitelům stříbrného plátna. V jeho tvorbě jako by se u jednoho stolu potkal geniální vypravěč, věčný kluk a eskamotér schopný ohromit své publikum precizně vystavěným číslem. A Fabelmanovi otevírají fascinující vhled do filmařské dílny, kde se tyto různorodé síly potkávají a nabývají podobu pohyblivých iluzí, kterými Spielberg po dekády přikovává publikum do sedaček.

Magická schopnost filmu vyvolat údiv a silné emoce, které navždy změní život, je pevným bodem snímku, jenž zachycuje přelomové období zhruba dvou dekád v životě dětského hrdiny. V úvodu zasazeném do 50. let sledujeme malého Sama Fabelmana, který v kině zhlédne film Největší představení na světě a především epickou havárii dvou vlakových souprav. Děsivá i uhrančivá scéna citlivé a úzkostlivé dítě vykolejí. Vrací se mu ve snech a nutí ho, aby ji jakkoli zopakoval v komorním dětském měřítku. Žádná iluze nápodoby se nezdá být dostatečná, okamžik srážky rychle pomine, skutečný vláček se navíc může kdykoli rozbít… Pak ale Samova matka Mitzi dostane nápad zachytit vše na 8mm kameru.

Od té chvíle je Sam nadobro ztracený. Otevře se mu nový svět, který se stane jeho obsesí i útočištěm, záchranou před vlastní křehkostí, médiem schopným zprostředkovat světu jeho bujnou imaginaci. Teprve postupem času ale senzitivní hrdina odhaluje, že filmový pás nezachycuje jen oslnivé iluze. Dokáže zachytit i to, co v běžném životě přehlížíme, a způsobit tak hluboké rány tomu, kdo film natočil, i tomu, kdo se dívá.

Samova filmová vášeň je zároveň předmětem sporu ve zdánlivě harmonickém manželství umělecky založené Mitzi a jejího milujícího, ale velmi racionálního a pragmatického manžela Burta, pro kterého je Samovo zalíbení ve filmu jen pomíjivým dětským vrtochem, něčím, co netřeba brát vážně. Fabelmanovi jsou roztomilou biografií dětského filmaře, který ohledává možnosti média a vlastních režijních schopností, ale i hořkosladkým obrazem manželství dvou protichůdných lidských typů, které se sice respektují, ale přesto mezi nimi existuje neviditelná hráz nepochopení.

Vedle už tradičně skvostně vystavěných scén, v nichž si Spielberg hraje s komorním prostorem a dětským měřítkem iluze, které magicky proměňuje v něco obrovského a ohromujícího, tak Fabelmanovi stojí na nenápadném, ale působivém rodinném dramatu o pozvolném rozpadu zdánlivě bezvadného manželství. Postavy Mitzi a Burta jsou výtečně napsané, přesné v zachycení ambivalence rozumu a citu, lásky k dětem a lásky k sobě samotným. Herecké výkony Michelle Williams a Paula Dana jsou spojením intenzity a skvostných detailů, dojemné nedoslovnosti a křehkosti lidí, kteří sdílí skoro celý vesmír, v jeho nejpodstatnější části se ale míjejí.

Spielberg do Fabelmanových promítl celou řadu osobních témat, která rámují jeho tvorbu. Židovská identita, jež se zprvu vyjevuje spíše anekdotickými motivy chybějících vánočních světýlek na domě a galerií nabroušených sarkastických příbuzných, dostane bolestivou podobu na kalifornské střední škole, kde se Sam poprvé setká s agresivním antisemitismem. Jedním z opakujících se zásadních motivů Spielbergovy tvorby je osamělé, zranitelné dítě. Sam funguje jako klíč k celé řadě dalších režisérových postav. Jeho posedlost filmem, která ho má s jinými sblížit, ho paradoxně spíš vzdaluje a izoluje. Motiv umění jako věčné samoty sbližuje Sama s matkou, proti které se přitom podvědomě snaží vyhranit.

Právě v reflexi dopadu filmu a umělecké tvorby jako takové na život hlavní postavy se projevují limity Fabelmanových. Pokud v rodinné rovině film často vystačí s náznaky a podprahovou tenzí, v té umělecké občas až příliš sází na líbivá a doslovná moudra a metafory, v nichž se každý umělec stává krotitelem dravých šelem, který dává lvovi hlavu do tlamy.

Fabelmanovi jsou krásným a něžným filmem, jenž ale vyznívá místy až příliš konvenčně a pomíjivě. Niternosti dává přednost před technickým dojmem z iluze, od bolestných motivů utíká k filmovým anekdotám, o kterých se nakonec bude nakonec básnit mnohem víc než o pasážích, v nichž Spielberg odhaluje citlivá místa soužití dvou lidí a palčivé pochybnosti nad terapeutickou mocí filmového média.

I tuhle výtku lze nicméně brát jako součást výpovědi o hrdinovi, pro kterého je film únikem před realitou a zdánlivě pevným štítem před vlastní slabostí a zranitelností. Fabelmanovi jsou niterní tam, kde zachycují problematický vztah citlivého kluka a jeho protichůdných rodičů. Ani momenty, v nichž působí jako povrchní historkaření, však nezapřou svého tvůrce, režiséra, který má už dlouhé dekády oči i filmový horizont na správném místě a umí své diváky proměnit v zástup udivených dětských tváří, jež beznadějně propadly jeho iluzím.