Článek
Práci do veřejného prostoru umístila Galerie hlavního města Prahy. Stalo se tak na počest nadcházejících 100. narozenin, které Stanislav Kolíbal oslaví 11. prosince.
Instalace je na Mariánském náměstí zdarma k vidění do 13. září. Vznikla coby oslava Kolíbalova přínosu vizuální kultuře. Umělec letos dotvořil svůj nápad z roku 1994. Vertikální strukturu označuje mluvčí galerie za kresbu v prostoru či architekturu bez interiéru, která se vztahuje k okolním palácům či fasádám rozličných slohů.
Jde o dřevěný objekt tvaru neukončené krychle o délce strany asi tři metry, s příčnými a podélnými prvky a se zdůrazněnou úhlopříčnou stranou. Do dvou rohů geometrického díla Kolíbal umístil trojúhelníky.
„Objekt se stane na několik týdnů součástí samotného centra naší metropole, abychom si připomněli umělce, který dodnes s neutuchající intelektuální svěžestí pracuje a dál rozvíjí své inspirativní dílo,“ říká ředitelka galerie Magdalena Juříková.
Podle ní se výtvarník pro bílé provedení rozhodl téměř na poslední chvíli, původně uvažoval o suříkové barvě. Bílá patrně koresponduje s laděním pomalu končící výstavy Kolíbalových akvarelů v pražské Nové síni.
Přes léto bude galerie pro Vertikální strukturu hledat trvalé důstojné umístění, neboť Kolíbal jí objekt věnoval. „Přislíbil, že až ji budeme stěhovat na nové místo, můžeme ji přestříkat. Těším se na sochu suříkové barvy,“ dodává Juříková, která Kolíbala označuje za jednoho z nejvýznamnějších žijících výtvarníků.
Už desítky let bývá označován za jednoho z nejuznávanějších českých umělců druhé poloviny 20. století. Představitel konceptuálního umění Kolíbal prošel od figurální plastiky přes studium přírodních tvarů až k minimalistickému jazyku geometrie a abstrakce. Pohybuje se na pomezí sochařství, prostorové kresby a architektury.
Narodil se v prosinci 1925, vystudoval užitou grafiku na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Ovlivnilo ho prostředí dolů i válečné a poválečné nejistoty a střídmosti, stejně jako třeba americký umělec Alexander Calder, s jehož dílem se seznámil koncem 50. let. Tehdy mu někdo do komunistické země poslal balíček s monografií tohoto západního sochaře. „Okouzlilo mě, že jeho socha nemá hmotu, kterou lze sekat a odlívat, že může třeba viset. Tento princip mě oslovil a stal se mi blízkým,“ řekl před lety Kolíbal.
Do té doby byl vychován v přesvědčení, že sochařství je jen objemové a že socha musí být těžká. „To je předsudek. Tenhle myslbekovský základ asi přežívá i dnes,“ uvedl později muž, jehož nekonvenční konceptuální pojetí sochařství zprvu odmítal i vlivný teoretik umění Jindřich Chalupecký.
V roce 1965 však Kolíbal zaznamenal úspěch, když jej k účasti na výstavu sochařství dvaceti národů vybrala porota prestižního Guggenheimova muzea v New Yorku. Vystavil v něm stůl „s deskou rozežranou proudem času“. V následujících letech jeho díla cestovala do Tokia, pařížského Centre Pompidou či newyorského Muzea moderního umění.
Za normalizace Kolíbal naopak přes deset let nemohl vystavovat doma a také na velké zahraniční přehlídky se jeho práce dostávaly komplikovaně. Dnes autora označují za vzor mladší umělci v Česku i zahraničí.
Za jeho nejznámější počiny ve veřejném prostoru bývají považovány sochařsky pojednané opěrné zdi pražského Nuselského mostu, reliéfní zeď československého velvyslanectví v Londýně nebo památník obětem fašismu v Praze, všechny ze 60. let minulého století. V další dekádě vytvořil třeba pomník prvního vysílání rozhlasu v pražských Kbelích, po sametové revoluci zaujal instalací výstavy Europa-Europa v německém Bonnu.
Stanislav Kolíbal s modelem Vertikální struktury, kterou lze nyní vidět na pražském Mariánském náměstí.
Stanislav Kolíbal ale působil také jako kreslíř, ilustroval knihy světových autorů, jak v roce 2022 připomněla výstava Musea Kampa. Spolu s Adrienou Šimotovou, Václavem Boštíkem a dalšími založil později zakázanou uměleckou skupinu UB 12. Po roce 1989 několik let vedl ateliér sochy a instalací na Akademii výtvarných umění v Praze.
V roce 2004 obdržel Cenu Michala Ranného za osobitý přínos výtvarnému umění, o rok později od tehdejšího prezidenta Václava Klause převzal Medaili Za zásluhy. Roku 2012 měl rozsáhlou retrospektivu v Jízdárně Pražského hradu. Nakonec se Kolíbal dočkal i ceny ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění.
V rozhovoru pro nové číslo časopisu Qartal téměř stoletý výtvarník konstatuje, že dlouhá léta rozvíjí a zkoumá téma lability a stabilit.
Jeho letošní jubileum připomenou i další akce. Například Museum Kampa zařadilo Kolíbalova díla do stálé expozice k obrazům Františka Kupky, budou tam pospolu nejméně do jara příštího roku. Národní galerie Praha už v roce 2020 u příležitosti autorových 95. narozeni uspořádala ve Veletržním paláci výstavu jeho prací pro prestižní Benátské bienále. Jedna z nich, velkoformátová plastika nazvaná Kresba v prostoru, následně v roce 2022 ozdobila Lormovo náměstí v historickém středu Mikulova na Břeclavsku.
Nadace Stanislava Kolíbala uvádí, že výtvarníkovy práce jsou zastoupeny v 15 světových uměleckých sbírkách včetně londýnské Tate Gallery, newyorského Metropolitního muzea a pařížského Centra Pompidou.
