Iva Hadj Moussa: Na stárnoucí bílé muže nakládáme příliš mnoho viny

„Hodně se mluví o empatii. Myslím, že si to slovo vykládáme špatně,“ říká spisovatelka, terapeutka a milovnice metalu Iva Hadj Moussa. V nové knize vypráví o padesátnících, kteří nadávají na svět a třískají do kytar.

„Spousta problémů současného světa plyne z chyb nás všech. Nejde jen o určitou skupinu,“ myslí si Iva Hadj Moussa, autorka románu Těžké duše. Jeho hrdina je čerstvý padesátník Johannes. Rozvedený, zahořklý chlapík s nekalou minulostí, který krizi středního věku vyřeší tím, že se vrátí ke své mladické metalové kapele.

„Myslím, že leckterý stárnoucí muž by mohl uvažovat o terapii. Kdyby jí můj hrdina prošel hned po svém incidentu, možná by se s ním popasoval daleko lépe,“ uvažuje spisovatelka a terapeutka. Dodává ale, že i návrat k vlastním snům je odvážný krok. Zvlášť když jde o hraní v metalové kapele.

„Uvolní emoce, které v sobě nahromadím. Díky metalu můžou ven,“ říká Iva Hadj Moussa, která o metalu napsala už druhý román.

Těžké duše je už tvá druhá kniha o metalu. Ta první byla o puberťácích v metalové kapele. Ta druhá je o padesátnících, kteří jako by zažívali druhou pubertu a k metalové kapele se vrátili. Vezmeme to postupně. Co tě tak fascinuje na metalu?

Úplně všechno. Strašně ráda metal poslouchám. Je to pro mě způsob relaxace. Únik z reality. Miluju metalové koncerty, festivaly… ačkoliv se považuju spíš za introverta, vřava na metalových koncertech mi z nějakého důvodu dělá dobře. Mám ráda metalovou komunitu. Je hrozně pestrá. V kultuře je metal okrajová záležitost, podobně jako třeba horory. Kladu si otázku, proč mám oboje tak ráda, proč mi ta říznost a ponurost dělá tak dobře. Myslím, že to uvolní emoce, které v sobě nahromadím. Díky metalu pak ze mě můžou ven.

Co tě tak fascinuje na padesátiletých chlapech? Nemají to vlastně trochu podobně jako ten metal? Jsou taky hodně obestření předsudky…

Předsudků se v knize dotýkám. Těch vůči chlapům, kteří chodí v rozervaných džínových vestách, mají prořídlé vlasy… někdo má sklon se jim posmívat, že jsou trapní, vedou styl, který už není úplně v módě. Mně se na mých hrdinech líbí, že metal milují a žijí jím. Věří mu a skrz něj nalézají novou víru v sebe. Znovu vzkřísí kapelu a uvědomí si, že třeba ještě nepatří do starého železa, že ještě něco dokážou. Jaké to asi musí být, stát na tom pódiu před davem a řezat do kytar? Asi je to úžasný pocit. Chtěla jsem to hrdinům nějak zprostředkovat.

Hlavní postava Těžkých duší je Johannes. Živí se jako vyklízeč pozůstalostí, trpí krizí středního věku. Je rozvedený, má dceru. A taky se dopustí chyby, která se velice těžko odpouští. Vždycky když si jako čtenář říkáte – je to docela sympaťák –, na tu jeho chybu si vzpomenete.

Johannes není úplně prvoplánově sympatický. Někdy i pronáší řeči, se kterými moc nejde souhlasit. Jeho škraloup z minulosti - to je téma, které si pořád zpracovává. Zajímalo mě, jaké to je, když člověk udělá tak zásadní chybu, jak se s tím vyrovnat? Kdo mu dá rozhřešení? Okolí, nebo si musí odpustit sám?

Nechceme moc prozrazovat, čeho se dopustí, ale je to přečin, který teď společnost hodně řeší. Chováme se k lidem, kteří se podobných přečinů dopustí, nespravedlivě? Nebo jim to naopak většinou projde?

Procházet by jim to nemělo. Nesmí se říct - je to prostě chlap, nemůže si pomoct, to jsou pudy. S tímhle postojem určitě nesouhlasím. Na druhou stranu, že i chyby, které děláme, se s námi můžou táhnout, ale můžeme se z nich poučit. Každý člověk si po svém prohřešku zaslouží jít v životě dál. Pokud to reflektuje, to chování neopakuje, tak by neměl být zavrženíhodný do konce života. Strašně ale záleží, jak se ke svému činu postaví.

Doufám, že můj hrdina se ke své chybě staví čelem. Má sklony kňourat, má pocit, že neudělal nic tak strašného. Zároveň je důležitá role jeho dcery. Ta mu nastaví zrcadlo.

Kluci z tvé starší knihy, Démon ze sídliště, si nasazují metalové masky, protože je stejně nikdo nedokáže přijmout takové, jací jsou. Co tví metaloví padesátníci? Brání se předsudkům, nebo jim schválně nahrávají?

Možná že obnovením své kapely jim vlastně nahrávají. I s tím, že už nejsou tak fit jako ve dvaceti. Mají spoustu pochybností, nejistoty, nevědí, jaké to bude, až se znovu postaví na pódium. Ale zároveň do toho jdou naplno. Dávají světu najevo - berte nás takové, jací jsme.

Chlapi z Heavy Souls mluví o tom, jak současnému světu nerozumí. Kdy si mohli udělat rešerše, zjistit, že věci jsou komplikovanější, než se to jeví při pohledu z hospody, a kdy je jim třeba pomoci?

Strašně jsem přemýšlela, co za tou zahořklostí a zapšklostí mých padesátiletých hrdinů může být. Kromě toho, že si přečtou nějaký titulek v novinách a napíšou komentář na sociální sítě nebo se o tom baví v hospodě. Přemýšlela jsem, co je třeba pod tím. Možná nějaká vrstva osamělosti nebo nějakého jiného pocitu, že jsem v tom světě tak trošku teď sám. Shodou okolností jsou všichni ti chlapi osamělí. Když nemáte s kým život sdílet, plyne z toho zahořklost vůči světu.

S tím souhlasím. Johannese je snadné mít rád, je hodný na svou dceru, ale člověk si někdy říká, že je taky trochu idiot. Nemůže si za tu osamělost sám?

Já ho rozhodně neomlouvám. Ano, myslím si, že to začalo převážně u něj a pak se to stupňovalo. Začal být zahořklý. Je strašně důležité, aby člověk, který začíná být na svět naštvaný, měl kolem sebe někoho mladšího. Tak jako má Johannes svou dceru. Potřebujete někoho s otevřenější myslí, někoho, kdo ho konfrontuje s jiným pohledem na věc. Johannes se chová jako idiot, ale někdy i překvapí tím, jak se orientuje, že občas není ve světě tak ztracený. Možná to od čtenáře vyžaduje nějakou práci. Byla bych ráda, kdyby moje kniha provokovala k tomu, aby si čtenáři řekli: možná bych lidi kolem sebe nemusel vidět tak černobíle. Každý si neseme nějaký kříž. Soudit je snadné. Ale měli bychom se soudy přibrzdit.

Kdy sis začala říkat, že je potřeba napsat knížku o padesátiletých stárnoucích chlapech? O tom, že jsme na ně možná trochu moc přísní.

Původně jsem chtěla napsat knihu jenom o metalu. Ódu na muziku. Ale muselo to mít nějaké hrdiny. Čím déle jsem psala, tím více jsem si uvědomovala, že píšu knihu o stárnoucích bílých mužích, tzv. boomerech. Ten motiv, že na ně nemáme být tak přísní, nebyl hlavní záměr, ale během psaní mě napadlo, že někteří z nás komentují stárnoucí bílé muže až moc kriticky. Někteří mí známí v tomhle věku říkají: mám pocit, že můžu za všechno zlo světa. Myslí si, že na ně svět nakládá příliš viny. Přišlo mi to jako zajímavá perspektiva, chtěla jsem ji prozkoumat trochu blíž.

V čem se podle tebe boomerům opravdu křivdí?

Myslím, že spousta problémů současného světa plyne tak nějak z chyb nás všech. Nejde jen o určitou skupinu. Nikdo si neumíme naslouchat. Hodně často se mluví o empatii. Připadá mi ale, že si to slovo vykládáme jinak, než jak si ho vykládám já.

Jak to myslíš?

Mám někdy pocit, že jsme empatičtí jen k lidem, se kterými souhlasíme. Empatie by měla být vstřícnost i vůči lidem, se kterými nesouhlasím. Snažím se prostě pochopit jejich pohled na svět. I lidé, kteří si říkají, že jsou tolerantní a respektující, to často praktikují jen ve své skupině. A bubliny se pak oddělují od sebe.

To, že boomeři mají představovat svědomí světa, je stereotypizující. Na druhou stranu je to demografická skupina, která je dlouho u moci. Těží z toho a nese za svou moc zodpovědnost.

Je to do velké míry tak, jak říkáš. Nerada zobecňuji, ale bílí muži skutečně nějakým způsobem vládnou světu a ne vždycky v úplně nejlepších intencích, ať už se bavíme o bezohledném drancování planety, nebo o nějaké fyzické převaze. Když půjdu v noci sama osamělou ulicí, vždycky se budu bát víc chlapa než ženské. Kdo to teď čte nebo poslouchá, říká si asi - to ale není fér, já bych ženské nikdy neublížil. Když se podíváte na statistiky, opravdu většinou ubližují a znásilňují chlapi. Opravdu není fér to říkat o všech mužích. Není to vůči vám spravedlivé.

Jsi vystudovaná terapeutka. Nenabízela jsi někdy terapie skupině mužů, o kterých píšeš ve své knize?

Jsem spíš přes děti. Myslím, že je to potřeba. Odborníků je docela málo. To byl i jeden z důvodů, proč jsem se k terapii vrátila. Sama jsem zatím zvědavá, jaké budou reakce na knihu. Pár jich už mám a jsou vesměs pozitivní, i když jsem se už setkala s několika ve stylu co já jako žena můžu o stárnoucích bílých mužích vědět? Navíc o životě v Česku? To asi naráželi na moje jméno.

Ale když už jsme na tu terapii narazili - nechci nikoho poučovat ani moralizovat, ale myslím, že leckterý stárnoucí muž by o ní mohl uvažovat. Sdílet svoje starosti s odborníkem nebo s někým, kdo ho provede složitějším obdobím.

Možná že kdyby Johannes šel na terapii po svém incidentu, třeba by se s ním popasoval mnohem líp. Nebo kdyby to udělal po rozvodu. Má skryté, nedohojené rány, kterým terapie může výrazně pomoci.

Na druhou stranu - on si vlastně svůj způsob terapie našel. Řekl si: Něco se svým životem udělám. Znovu obnovil kapelu. Je strašně dobře, když si člověk řekne - nejsem jenom oběť. Nejsem jenom zahořklý chlap, který bude navěky křičet na mraky. Ještě něco zkusím udělat. Je v tom určitá naděje.