Recenze: Australan Tame Impala změnil O2 arenu na zakouřený pokojík

„Tak jsme to dokázali,“ konstatoval čtyřicetiletý introvert vystupující pod pseudonymem Tame Impala na pódiu naplněné pražské O2 areny. V pondělí večer se tu zastavil v rámci světové tour ke své loňské páté desce Deadbeat. Sál o kapacitě 20 tisíc míst změnil na zakouřený pokojík, ve kterém je každý tak trochu sám.

Věta z úvodu koncertu zněla dvojznačně. „Tak jsme to konečně dokázali, hrajeme v Praze,“ pokračoval Parker, jehož dvěma cenami Grammy ověnčený hudební projekt byl v Česku zatím k vidění jedinkrát, roku 2016 na festivalu Colours of Ostrava. To prohlášení šlo ale chápat i symbolicky. Muž, který ve své hudbě opakovaně píše o vlastních pochybách, nejistotě a pocitu poraženectví, naplnil sportovní halu lidmi, kteří těmto emocím rozumějí. Spolu s nimi dokázal ze slabiny udělat sílu.

„Jsem loser, baby / chceš mi vyrvat srdce? / jsem tragédie / snažím se přijít na to, jak tohle všechno vyřeším,“ zpívá Parker na nové desce, kterou zasvětil nejen pochybnostem, ale také technu. Mnoho hudebních kritiků a fanoušků jeho předchozí tvorby mu obrat k taneční elektronice vyčítá. Až po něm ale Tame Impala, vydávající už 16 let, konečně vyšplhal na hitparádový žebříček Billboard.

Když v roce 2010 vyrazil na svou první americkou tour, rodák z australského Perthu hrál v sálech s kapacitou sotva 200 lidí. Už tehdy ale okouzlil posluchače psychedelickým zvukem, který si půjčoval z The Beach Boys i švédských rockerů Dungen. Na koncerty dokázal přilákat vousaté milovníky kytarových sól jak ze zlaté éry progrocku 70. let minulého století, tak mileniální fanoušky alternativní retro vlny a přebuzených, hiphopových beatů. Parker vypadal jako hipík i šprt, který našetřené peníze z koncertů utrácí za kytarové efekty z druhé ruky a nechce pečovat o nic kromě zvuku, jež se line z jeho zesilovače.

Tame Impala se ale postupně uplatnil jako zručný producent, jehož talent vyhledávali rappeři typu Travise Scotta i popové hvězdy v čele s Dua Lipa. A když se Tame Impala podařilo z alternativního rocku rozšířit pole působnosti směrem k mainstreamové či taneční hudbě, začalo být čím dál víc zřejmé, že nejlépe je Kevinu Parkerovi doma. V haciendě na australském pobřeží, kde mladí Australané po nocích tančí na raveových parties, zatímco on sedí skrčený na koberečku mezi syntezátory a rytmickými krabičkami.

„Tohle není počasí na Tame Impala,“ zhodnotil nešťastně jeden z návštěvníků pražského koncertu den, kdy do Česka dorazila studená fronta a déšť. Uvnitř O2 areny se na zimu zapomnělo přesně deset minut po deváté. Najednou zhasla světla. Z reprobeden se ozval šum moře. Jako by se publikum mělo teleportovat do haciendy Wave House, kde Parker nahrával své první songy.

„Možná je tohle ten den, kdy se nám splní naše sny,“ zpívá dlouhovlasý, vousatý čtyřicátník s vizáží věčně zkouřeného kluka, který letos v únoru dokázal prospat i zisk své druhé Grammy. „Hele, budu naprosto upřímný. Zapomněl jsem na ně,“ přiznal hudebnímu kolegovi Mac DeMarcovi.

Pražský večer odstartoval hitem Apocalypse Dreams z druhého alba Lonerism. Desky, kterou Parker ušil na míru zasněným samotářům, ostatně jako většinu svých alb.

V tom, že se na pódiu před dvacetitisícovým davem objevuje obyčejný chlapík zpívající o pocitu osamocení, je něco úlevného. Stojí tu v doprovodu skupiny hudebníků, kteří Parkera doprovázejí od samých začátků kariéry – až z toho vzniká pocit, že Tame Impala je kapela, nikoli sólový projekt. Jestli ale o něčem pochybovat nejde, pak o tom, že Parkerovi je mnohem lépe ve studiu než na stagi. „Nevím, jestli jsem někdy v aréně viděla headlinera s tak potlačenou pódiovou prezentací,“ zhodnotila loňský koncert Tame Impala redaktorka deníku The New York Times.

Kapela stojící na zakulaceném pódiu do publika rychle za sebou posílá skladby ze všech pěti alb. The Moment z desky Currents, Borderline z alba The Slow Rush, aktuální Loser, v němž si roli Parkera jako korunního flákače zahrál spřízněný herec a čím dál úspěšnější hudebník Joe Keery. Parker občas pozdraví fanoušky, jindy si potáhne z jointa a nabídne ho ostatním. Show za něj má částečně odpracovat světelná technika. Nad pódiem krouží LED reflektory, do davu září lasery a blikají barevné stroboskopy.

A pak, uprostřed skladby No Reply, v níž Parker přiznává, že raději než s kamarády tráví čas sledováním seriálu Griffinovi, hudebník najednou zmizí v zákulisí. Odešel na záchod, ukazuje kamera na obřích LED panelech. Extrémně dlouhou pauzu na čurání Parker zakončuje jako správný „chcípak“, jak by šel volně přeložit název jeho nové desky. Po cestě zpět na pódium zabloudí a ocitne se na malém ostrůvku uprostřed davu. Dokonale propracovaná choreografie.

V jedné z nových skladeb alba Deadbeat zpívá Kevin Parker o tom, jak se den co den probouzí hodinu před soumrakem a pozoruje z okna lidi vracející se domů z práce. „To musí být fajn. Ale můj svět to není,“ přiznává Tame Impala. Není to nejoblíbenější skladba v jeho diskografii. Jeho experimentování s taneční hudbou působí odvozeně, genericky a unyle. Melancholie a osamělost tu ale pořád fungují.

V O2 areně se ovšem i tenhle pocit trochu vytrácí. A moc ho nenavodí, ani když Kevin Parker v jednu chvíli leží sám na miniaturním pódiu obklopený polštáři, samplery a barevně blikajícími nočními lampičkami. Bohužel se ukazuje, že techno verze Tame Impala je naživo stejně vyprázdněná jako na albu. A nejlépe funguje při poslechu o samotě.

To je nakonec největší paradox pražského koncertu. Hudbě protkané motivy samotářství a snění bude nejspíš už vždycky víc slušet klub pro 200 lidí, v jakých Parker hrával na začátku minulé dekády, nebo byt nad ránem po večírku, když už všichni hosté odešli domů. Ale v diskografii věčně pochybujícího Parkera jsou i výjimky.

O2 arenu roztancuje loňský hit Dracula nebo hypnotická hymna Let It Happen – důkaz, že s taneční hudbou Parker koketuje už víc než dekádu. Překvapivou vlnu nadšení vzbudí i pomalá New Person, Same Old Mistakes, závěrečná skladba z alba Currents, které mileniálům posloužilo jako soundtrack k bolestným rozchodům. Naopak očekávané ovace sklízí první tóny přídavku The Less I Know The Better.

V závěrečných minutách vystoupení, které přes pár hluchých míst nakonec graduje do euforické show, ještě Parker stihne na pódium přivést svou první dceru s obřím Krtečkem v náručí. Zhuleně znějící hudebníkův monolog o fascinaci bytostí, které říká „Krtko“, dramaturgicky celkem zapadá. Stejně jako dvě skladby z alba Deadbeat – My Old Ways a End of Summer. Možná je to jenom euforie z končícího koncertu, ale obě písně patří k nejlepšímu, co v O2 areně zazní.

Nebo měl Kevin Parker pravdu, když tvrdil, že lidem trvá, než si k jeho albům najdou cestu.