Hrdinou na druhý pokus. Komiks přibližuje Havlovo celoživotní trauma mladým

Letošní rok byl na původní české komiksy chudý, o to větší pozornost se soustředí na každý titul. Novinka o prvním polistopadovém prezidentovi Václavu Havlovi, kterou nakladatelství Argo vydalo symbolicky 17. listopadu, vzbuzovala už dopředu očekávání díky autorskému duu Štěpánky Jislové, aktuálně nejpřekládanější zdejší komiksové autorky a držitelky ceny Muriel za titul Srdcovka, a Michaela Žantovského, někdejšího Havlova mluvčího, později jeho biografa a dnes už bývalého ředitele jeho knihovny.

Zkusit překlopit jeho životopisnou knihu o Havlovi z roku 2014 do komiksové podoby by bylo bláhové, ani umělecká zkratka by téměř 600 stran nezjednodušila tak, aby výsledek neupadl do povrchnosti a klišé.

Pravděpodobně proto autoři zvolili pouze jedno období politikova života. V kontextu ohlasů na Žantovského knihu, kterou historik Pavel Kosatík překřtil na „pop Havel“, si ale překvapivě nevybrali takové, jež by přispělo k jeho kultu. Naopak: nahlížejí jej jako člověka pochybujícího o světě, a především o sobě, který měl své slabosti. Odtud také podtitul Hrátky s čertem.

Roky 1975 až 1982 v disidentově životě autoři logicky vnímají jako jedny z nejnáročnějších. Čtenáři se s protagonistou seznamují po prologu z dětství. Havel je coby „buržoazní živel a opozičník“ už roky v hledáčku komunistické tajné služby i Veřejné bezpečnosti, sledováni jsou jeho přátelé i milenky z řad disentu.

Úvodní scénu ilustrátorka Štěpánka Jislová pojímá právě z perspektivy příslušníků VB nepřetržitě dozorujících Hrádeček, kde měl Havel chalupu. Dvojstranně vévodí potemnělá krajina s velkorysým venkovským stavením, které svítí do tmy teplým světlem několika oken. Okolo něj se stahují panely vyobrazující příslušníky s dalekohledem, vysílačkou či zápisníkem.

Následující dvojstrana zobrazuje rušný společenský život na Hrádečku s tehdejším osazenstvem. Už tady se autoři nevyhýbají ani Havlovým pokleskům – zatímco jeho žena Olga vaří, on flirtuje se svou milenkou Annou Kohoutovou, dramatik Pavel Kohout si z něj střílí, že napsal další hru o pivu, a herec Pavel Landovský přisprostle fóruje. Nebýt těch očí za okny, jednalo by se o docela vtipnou chalupářskou selanku.

Těmito dvojstranami Jislová předznamenává, že temná paleta, tma a stín jsou v komiksu rezervovány pro sledování, výslechy a vazbu, zatímco světlé a teplé barvy patří důvěrným rozhovorům s Olgou a přáteli, případně setkáním po bytech, a vůbec bytí na svobodě. Není to nic převratného, komiks obsahující několik celostránkových panelů to ale pěkně strukturuje a předznamenává souboj dobra se zlem, jež se brzy v hlavním hrdinovi odehraje.

V orientaci mezi jednotlivými aktéry pak především mladším ročníkům pomáhají medailonky stylizované jako úryvky „ze svazků nepřátelských osob“, díky kterým si tváře přiřadí ke jménům.

Právě v roce 1975, konkrétně 8. dubna, Václav Havel píše otevřený dopis generálnímu tajemníkovi strany Gustávu Husákovi, aby vyjádřil znepokojení nad stavem společnosti. Ta je zdánlivě loajální k režimu, ale přitom se bojí, protože na ni státní moc vyvíjí permanentní existenční nátlak. Listem na sebe disident strhává další pozornost StB, která se ještě znásobí poté, co veřejně podpoří zatčené undergroundové hudebníky. Vlna solidarity doma i ve světě vede ke vzniku iniciativy na obranu lidských práv Charty 77, a tím také k Havlově první několikaměsíční vyšetřovací vazbě.

Tyto vnější okolnosti tvoří jednu dějovou linii. Druhou, pro komiks důležitější, představuje Havlův vnitřní zápas sama se sebou a vlastním strachem ve vazbě. Autoři ho otevřeně stylizují po faustovsku, přičemž mefistofelskou personou se stal samozřejmě vyšetřovatel.

Havel je zatčen hned po zveřejnění Charty v lednu 1977 a několik následujících měsíců neproběhne soud, takže disident netuší, co s ním bude. Zatímco později už u sebe vždy bude nosit alespoň kartáček na zuby, tentokrát ještě na zatčení nebyl připravený. Ve vazbě trpí osamělostí, nudou a depresemi.

Na začátku dubna podlehne a v dopisu prokurátorovi se zaváže, že pokud bude propuštěn, vyvaruje se „veškeré činnosti, která by mohla být kvalifikována jako trestná“. Selhání si navždy vyčítá a na svobodě svou slabost hojně zapíjí alkoholem, politické činnosti se ale nevzdává a brzy se opět vrací do vězení. Obrazy věčně rozcuchaného hrdiny s pytli pod očima, který vrávorá nad propastí sebelítosti, svou přesvědčivostí utkví v paměti.

Jen škoda, že komiks čítá pouze něco málo přes sto stran, roky 1978 až 1982 tak zachycuje spíše z rychlíku a zbývající strany plní skicy, doslov Michaela Žantovského nebo reprodukce dobových dokumentů.

Autoři chtěli přiblížit Václava Havla přes jeho démony a tím jej alespoň na chvíli sundat z nedotknutelného piedestalu pravdy a lásky, což je chvályhodné. Přesto jako by komiksu chyběla hloubka. Až příliš spoléhá na archetyp Fausta či přidružených významů a výsledek působí šablonovitě.

K nejsvěžejším momentům patří skeptické a ironické komentáře Olgy Havlové, stejně jako záhadná motivace její nekonečné loajality k manželovi. Její perspektiva by zasloužila více prostoru, ostatně právě jí patří poslední panel před epilogem.