V Česku jsou tisíce zaniklých kin. Projekt Rekino se jim snaží vrátit život

Ve druhé polovině dvacátého století byla kina v každé druhé vesnici a často přestavovala centrum společenského života. Po revoluci ale většina z nich zanikla a promítací sály buď chátrají, nebo slouží jinému účelu.

Unikátní český projekt Rekino se snaží alespoň na jeden den vrátit do zaniklých kin kulturu a přinést umělecký zážitek i mimo centra velkých měst. „Místní nechodí na Rekino jen kvůli promítání a programu, ale setkat se, popovídat si, zavzpomínat a zároveň si vytvořit nové vzpomínky,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy zakladatelka projektu Rekino, Marie Barešová.

Kolik je v České republice zaniklých kin?

Když budeme počítat i ta letní, odhaduji, že zaniklých kin bude kolem tří tisíc.

To je hodně.

Ano, ostatně jednou z motivací našeho projektu je snaha upozornit na to, že dříve bývala kina v každé druhé vesnici. Budovy přetrvaly, ale dnes jsou využívané jen minimálně, nebo jsou úplně zavřené a opuštěné. A právě v zaniklých kinech pořádá Rekino akce a alespoň na jeden den jim vrátí původní účel i slávu. Nicméně nechceme, aby zůstalo jen u filmů, takže doplňujeme program i dalšími aktivitami.

Jakými?

Nejde nám jen o uspořádání kulturní akce, chceme vytvořit prostor, kde s námi lidé posedí, dají si občerstvení, zavzpomínají a budou se bavit spolu. Součástí akce je například i animační dílna pro děti nebo výstava o historii daného místa nebo kina.

Jak vás napadlo založit tento projekt?

Hlavní impuls přišel, když jsem se začala v Národním filmovém archivu zajímat o historii kin v Československu v druhé polovině dvacátého století. Až v této době jsem si uvědomila, kolik jich zaniklo a zároveň kolik jich je prázdných a opuštěných. Situace v České republice je z tohoto pohledu unikátní, protože v jiných zemích jsou budovy bývalých kin buď zbourané, nebo natolik přestavěné, že v nich kinosál fakticky neexistuje. Oproti tomu u nás zůstalo k dispozici obrovské množství kin a sál v nich se dá do určité míry docela snadno oživit. Například tam většinou funguje elektřina a často tam zůstaly k dispozici i sedačky.

Říkala jsem si, že by bylo fajn přinést film zpátky do těchto míst. S mými kolegy jsme začali přemýšlet nad tím, jak vymyslet program, který by nebyl určený jen pro úzkou skupinu lidí. Chtěli jsme oslovit příslušníky všech generací.

Čím si vysvětlujete ten fenomén, že v zahraničí je zaniklých kin minimum, zatímco u nás se počítají na tisíce?

Asi je to hlavně tím, že většina míst nefungovala jenom jako kinosál. Přibližně čtyřicet procent kin v bývalém Československu se nacházelo v sokolovnách nebo v orlovnách. Sokolovny jako takové se často udržely, protože šlo o důležité komunitní a víceúčelové místo. Navíc šlo často o významné architektonické památky, které nejčastěji vznikaly ve funkcionalistickém stylu. Tudíž existovaly hned dva velké důvody, proč je zachovat.

Po revoluci se velká část kin vrátila Sokolu nebo zůstala obcím a neexistoval důvod k jejich přestavbě. K přestavbám nejčastěji docházelo v budovách, které měly soukromé majitele, a původně sloužily jako hospody a hostince. Jejich majitelé jim po revoluci buď vrátili původní účel, nebo dům prodali, a pak už se s ním dělo všechno možné.

Kolik akcí v zaniklých kinech už máte za sebou?

Jsme mladý spolek. Vznikli jsme letos a tento rok je tedy i pilotním ročníkem. Zatím za sebou máme dvě akce, v Hradci Králové a v Českém Šternberku. V říjnu se vydáme ještě do Pardubic a v jihočeských Nových Hradů.

Je o projekt mezi místními zájem?

Kapacita sálů v Hradci Králové a Českém Šternberku nebyla vysoká a neděláme masové akce, ale ohlas v lokalitách je velký. V obou případech přišlo od sto dvaceti do sto padesáti lidí. Například v Hradci Králové se Rekino konalo ve čtvrti Malšovice. Spousta místních přišla na dílny a diskusi o budoucnosti kina. Na večerní promítání se pak sjeli lidé z celého Hradce. V pardubické čtvrti Dukla bude naše akce součástí festivalu Den architektury a předpokládáme, že právě tímto zaměřením budeme oslovovat i lidi, kteří bydlí mimo tuto lokalitu.

Rekino obecně hodně láká také filmové fanoušky a promítače, protože se snažíme promítat z filmových kopií. Například v Českém Šternberku jsme promítali nejen pětatřicetimilimetrové filmové kopie, ale i šestnáctky a osmičky, což je pro filmové fandy extrémně atraktivní. V Pardubicích si projekce ze šestnáctky zopakujeme, a navíc budeme mít poprvé k dispozici velké širokoúhlé plátno.

Mluvila jste o tom, že součástí každé akce jsou i vzpomínky lidí s místem spjatých.

Jezdím do obcí předem a snažím se mluvit s lidmi na ulici nebo se třeba propojím s knihovnou či informačním centrem. Sběr vzpomínek je velmi různorodý a občas není úplně jednoduchý. Lidé často nepovažují svoje vzpomínky za nijak výjimečné a nepřijde jim důležité je sdílet. Vysvětluji jim, že každá vzpomínka je unikátní, protože je spojená s jejich osobní zkušeností.

Je zajímavé, že lidé si často nepamatují konkrétní filmy, na kterých byli, ale vzpomínají třeba na to, s kým kino navštěvovali, jakou vtipnou historku tam zažili. Je zkrátka velmi důležité vnímat kino nikoli jen jako místo, kam se lidé chodili dívat na filmy, ale i jako klíčovou volnočasovou aktivitu. I proto pojímá Rekino své akce jako kulturněspolečenské, protože lidé se tam chtějí znovu sejít a vytvořit si nové vzpomínky.

Podle čeho si vybíráte kina?

V první řadě se snažíme hledat taková, kde se zachovaly původní promítací stroje. Nechceme se pouštět do žádných velkých produkčních úprav, takže sledujeme, zda je funkční elektřina, toalety a celý prostor se dá využít, aniž bychom ho nějak výrazně přizpůsobovali. Ale do budoucna bychom určitě chtěli přivézt Rekino i do míst, která budou větší produkční výzvou.

Letos jsme také vybírali hodně různorodá místa. V Českém Šternberku to byla malá sokolovna, v Pardubicích to bude naopak rozsáhlý komplex kulturního domu, který má velkou architektonickou hodnotu. Zohledňujeme řadu kritérií.

A jak je to s výběrem filmů?

Při něm se snažíme brát v potaz celou koncepci programu. Například v Pardubicích, kde budeme součástí festivalu Den architektury, klademe důraz na filmovou architekturu a scénografii. Jako hlavní film jsme proto vybrali film Ikarie XB 1 a téma filmové architektury a městského prostoru bude reflektovat i promítané animované pásmo.

V Českém Šternberku se Rekino konalo v červenci a šlo o vyloženě letní akci propojenou s venkovním prostorem. Vybrali jsme tematicky laděné filmy Léto s kovbojem a O slavnosti a hostech. Zkrátka pokaždé zvolíme hlavní téma, kterému odpovídají nejen promítané filmy, ale i dílničky, které připravujeme pro dětské návštěvníky.

Jednání s obcí, shromáždění vzpomínek pamětníků, zprovoznění promítacích strojů a celková organizace celé akce musí být časově i finančně náročná…

Příprava jedné akce trvá přibližně dva měsíce, ale jednání o ní začíná samozřejmě ještě mnohem dříve. Všichni ve spolku pracujeme na plný úvazek a Rekinu se věnujeme ve svém volném čase po víkendech a večerech, proto příprava vyžaduje delší časový rámec. Co se týká finančního zajištění, žádáme o podporu obce a v některých případech nám přispělo i město nebo městská část. Navíc jsme na celý rok dostali grant ministerstva kultury a lokální sponzoři se na jednotlivých akcích podílejí například občerstvením nebo výrobou tiskovin. Určitě bychom ale ocenili, kdyby se nám podařilo získat i další partnery, kteří by byli ochotní se na Rekinu podílet.

Platí návštěvníci Rekina nějaké vstupné?

Vybíráme pouze dobrovolné vstupné. Chceme, aby se akce mohli zúčastnit všichni, kdo o to stojí, a neexistovala tam finanční bariéra. Na druhou stranu, pokud se kultura nabízí zadarmo, může to vést k její devalvaci. Dobrovolné vstupné je podle našeho názoru rozumný kompromis a lidé si mohou sami rozhodnout o tom, jaké je podle nich hodnota představení.

Co mohou udělat obce, které by o návštěvu Rekina stály?

Je pro nás extrémně důležité, aby obce s naším projektem souzněly. V žádném případě nechceme, aby byl náš vstup do obcí a měst invazivní, protože pokud bychom nebyli vítaní, ztrácí celá akce svůj smysl. Pokud tedy mají obce k dispozici prázdné kino a stály by o návštěvu Rekina, budeme rádi, když se nám ozvou.

Vedlo Rekino někdy k znovuobnovení zaniklého kina?

Zdá se, že se to podaří v Nových Hradech. Protože jde o poměrně malé město, každodenní provoz by nedával smysl, takže kino zatím bude fungovat v pravidelném jednoměsíčním provozu.

Vaší snahou ale není, aby zaniklé kino začalo znovu fungovat…

Na to nemáme kapacity a myslím si, že by to ani neměla být naše role. V takovém případě by určitě byla potřeba, aby se zprovoznění ujal někdo místní. Na druhou stranu tím, že uděláme v zaniklém kině jednorázovou akci, můžeme podpořit zájem o obnovení. Jednotlivci nebo spolky s námi mohou konzultovat a my jim rádi předáme naše know-how. Častokrát se nám potvrdilo, že obce nemají představu o tom, co všechno provoz kina obnáší. Navíc tím, že uděláme servis promítacích strojů a uvedeme je do provozu, jim dáváme možnost na nás navázat.

Co je v rámci Rekina vaší osobní motivací?

Jsem ráda, když vidím, že místa, která zejí prázdnotou a vymizel z nich původní program, alespoň na jeden den znovu ožijí. To je pro mě, coby filmovou historičku, nejcennější. Zároveň si mimořádně cením promítání historického filmového materiálu. Když se nám podaří promítat z pětatřicítkových kopií, které se původně v kinech používaly, je to pro mě obrovská radost.

Zároveň pro mě přestavuje extrémně silnou motivaci vstup mimo centra velkých měst. V obcích a malých městech je často kulturní nabídka velmi nízká a většinou redukovaná pouze na komerční záležitosti. V tom vidím obrovský handicap společnosti, který se Rekino snaží zmírnit. To znamená, že se prostřednictvím Rekina realizuji i na poli občanského aktivismu.

Jak často chodíte do kina vy sama?

Mám malé dítě, takže je to složitější, ale snažím se chodit do kina alespoň jednou týdně.

Navštěvujete i multikina?

Do multikin nechodím vůbec. Nejsou pro mě prostorem, který by mě čímkoli lákal nebo oslovoval. Mám ráda klasická kina, která mají svou historii, jsou osobitější. Multikina jsou prostorem, který se ve stejné podobně opakuje napříč městy nebo dokonce i zeměmi. Jsou odosobněná, extrémně komerční a většinou nemají v nabídce žádné umělecky hodnotné filmy.

Jaké má Rekino plány do budoucna?

Byla bych ráda, aby náš projekt získal dobré jméno a abychom představovali výjimečnou hodnotu. Doufám, že se staneme vyhledávaným partnerem dalších subjektů, spolků nebo aktérů, kteří nás budou zapojovat do svých projektů. Vstupovali bychom pak do jednotlivých míst s vyšší mírou napojení na konkrétní lokalitu, s hlubší znalostí jejích specifik.

Chci se s Rekinem dostávat do různých regionů celého Česka a objevovat tam zapomenuté sály s dlouho nepoužitými promítacími stroji. Zároveň se ale nebudu spoléhat na nostalgický rozměr našeho projektu, fixovat se na projekci filmového materiálu. Plánuji kontaktovat i současné tvůrce a producenty a navázat s nimi spolupráci. Pak bychom vedle starších historických filmů mohli uvádět i soudobou filmovou produkci splňující naše měřítka kvality.