Tajemství soch z Frýdlantu odhaleno po 500 letech. Půjčit je chce i Louvre

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Dvě busty na severočeském hradě a zámku Frýdlantě měli památkáři dlouho za tvorbu z 19. století. A nepřikládali jim velkou pozornost. Teď v nich však dvě české kunsthistoričky, i s pomocí zahraničních kolegů, odhalily cenné dílo předního sochaře severské renesance Conrata Meita. Portréty manželů z klíčových evropských panovnických rodů z počátku 16. století.

Busty Markéty Habsburské a Filiberta II. Savojského, kterým je nyní po zrestaurování na Frýdlantě věnována výstava, vzbudily mezi odborníky senzaci. I proto, že byly pět století považovány za ztracené. Nazvat to lze světově významným objevem.

„O významu obou renesančních bust svědčí mimořádný zájem o zápůjčku od prestižních zahraničních sbírkových institucí, mezi něž patří také Museé de Louvre v Paříži,“ zdůrazňuje Šárka Radostová, kurátorka výstavy z Národního památkového ústavu a hlavní řešitelka projektu Ad unicum. Ve hře jsou výstavy v belgickém Mechelenu či v Mnichově, přislíbená je zápůjčka Národní galerii.

Právě díky projektu Ad unicum se na sochy slavného Conrata Meita nyní upřela pozornost veřejnosti. Odborníci v něm mapují umělecká díla z českých hradů a zámků ve správě Národního památkového ústavu, které byly zabavené státem na základě Benešových dekretů. V rámci tohoto projektu se Šárka Radostová věnovala i výzkumu zmíněných soch.

Renesanční kamenné portréty vznešených manželů vytvořil počátkem 16. století dvorní sochař Markéty Habsburské Conrat Meit, označovaný za Michelangela severu. Hodnota každého teď dosahuje několika desítek milionů korun.

Co se penězi vyjádřit nedá, je příběh oněch manželů, obou bust a jejich objevení, které připomíná tajuplný detektivní román. Jeho hlavními postavami však nejsou inspektoři Scotland Yardu, nýbrž odborní památkáři a historici umění. Jejich výzkum probíhá díky dotaci českého Ministerstva kultury.

Markétu a Filiberta, kteří žili na přelomu 15. a 16. století, odloučila smrt jako velmi mladé. Vévoda zemřel po silném nachlazení na honu v roce 1504 jako čtyřiadvacetiletý, Markéta byla tehdy stejně stará. Již předtím, v sedmnácti letech, přišla o svého prvního manžela, španělského korunního prince Juana. Podlehl pravděpodobně tuberkulóze. Po jeho smrti se Markétě narodila dcera, záhy však také skonala.

Markéta si vzala Filiberta v roce 1501, smrt druhého manžela ji tedy zasáhla jen po třech letech. Už jako vdova se pak stala v roce 1507 habsburskou místodržící – zástupkyní panovníka v Nizozemsku. „V roce 1512 požádala svého bratrance, aby jí zapůjčil sochaře. Přála si, aby vytvořil z kamene portrét jejího zemřelého manžela. A tak se ocitl na jejím dvoře Conrat Meit,“ uvádí Radostová.

Markéta, dcera císaře Maxmiliána I., se pak vyvázala z habsburské sňatkové politiky a už se znovu neprovdala. Jako místodržící si budovala pevnou pozici ctihodné vdovy. Součástí její reprezentace bylo také připomínání památky zesnulého manžela.

„Sochař musel pracovat na jeho bustě podle dvourozměrných předloh – maleb a reliéfů,“ popisuje Šárka Radostová. Markéta nechala vysochat i svou podobiznu a obě busty umístila do své knihovny, kde přijímala významné hosty. „Filiberta v knihovně připomínala také jeho kompletní zbroj,“ popisuje odbornice.

Obě busty popsal ve svém cestopise Antonio de Beatis, sekretář kardinála Luigiho d’Aragona. Viděl je 29. července 1517 při návštěvě paláce Markéty Habsburské v dnes belgickém Mechelenu a zanechaly v něm silný dojem. Dle jeho líčení vypadaly tyto nádherné sochy jako živé. Jiným dílům na místodržitelském dvoře nevěnoval pozornost a podobný obdiv vyjádřil v Nizozemsku už jen ke slavnému gentskému oltáři Jana van Eycka.

Po skonu arcivévodkyně Markéty v prosinci 1530 převzala busty její neteř Marie, vdova po Ludvíku Jagellonském. Existuje záznam, že sochy v roce 1556 okrašlovaly zámek Turnhout v dnešní Belgii. O čtyři roky později se přesunuly do Bruselu do královských sbírek. Poslední doklad o nich pochází z roku 1569, poté se jejich stopa ztrácí.

Znovu se objevuje až v roce 1838, kdy byly busty vylíčeny v popisu Redernského pokoje na clam-gallasovském hradě a zámku ve Frýdlantě. S informací, že je spolu s dalšími dvěma bustami (rovněž mramorovými portréty Karla V. a Viléma V. od jiných sochařů) zakoupil Kristián Kryštof Clam-Gallas. Tehdy se ovšem nevědělo nic o tom, že dvě sochy zobrazují Markétu s Filibertem a že mají tak slavného autora.

Není také známo, kdy, kde a od koho busty Clam-Gallas koupil. Jedna z hypotéz vede k rozprodeji uměleckých sbírek Pražského hradu na konci 18. století. Busty se v nich mohly ocitnout díky císaři Rudolfovi II., známému milovníkovi umění. Napovídají tomu dvě vodítka.

Za prvé, od roku 1650 byla vedena v inventářích Pražského hradu busta císaře Karla V. z bílého mramoru, i když velmi neurčitě popsaná. Mohly zde být i další mramorové busty.

A za druhé, Kristián Kryštof Clam-Gallas na přelomu 18. a 19. století usiloval o to, aby drahocenné umělecké skvosty neskončily v cizině. „Působil jako prezident Společnosti vlasteneckých přátel umění, která zachraňovala umělecká díla jejich vykoupením a prodejem svým členům,“ upozorňuje Radostová.

Clam-Gallasové otevřeli frýdlantský hrad a zámek pro veřejnost již v roce 1801. Všechny čtyři busty umístili neznámo kdy do prostor sloužících jako muzeum rodu Redernů. Tam pak byly písemně zaznamenány v onom roce 1838. „Obdivovali je umělci i znalci, o bustách se dochovaly drobné noticky od cestovatelů,“ dodává Radostová.

Markétu a Filiberta ovšem tehdejší znalci umění považovali za Petrarcu a Lauru nebo za sličného krále a hraběnku Markétu Tyrolskou zvanou Pyskatá. A řadili jejich původ do 19. století. „Až náš výzkum upřesnil dobu jejich vzniku mezi roky 1512 a 1517,“ podotýká kunsthistorička.

Busty se přestěhovaly z Frýdlantu zřejmě na konci 19. století do Clam-Gallasova paláce v Praze, kde je někdy před rokem 1924 zachytil fotograf v mramorovém sále. Po roce 1930 našly nové místo ve vile Auerspergů v Hejnicích – v rámci dědického vyrovnání, kdy je získala Sofie, jedna z dcer Franze Clam-Gallase.

Po druhé světové válce zabavilo Československo majetek Auerspergů na základě Benešových dekretů. Busty putovaly na státní zámek Sychrov, což lze považovat za malý zázrak. V Hejnicích a okolí řádili po porážce třetí říše příslušníci Revolučních gard, zabíjeli sudetské Němce a drancovali jejich majetek. Umělecké předměty nevyjímaje. Busty tak mohly skončit kdoví kde.

Sochy Markéty a Filiberta však odvezli zaměstnanci Národní kulturní komise na Sychrov pod označením „vévodkyně Markéta Korutanská a Tyrolská, zvaná Pyskatá“ a „Filip Sličný, král Francie“. Nejprve spočívaly v depozitáři a pak na prohlídkové trase, aniž by se vědělo, o koho ve skutečnosti jde a kdo je autor. Markéta zdobila krbový salón kněžny a Filibert byl ve schodišťové hale.

V druhé polovině osmdesátých let 20. století se nicméně podařilo odhalit totožnost busty Markéty Habsburské, i když zatím nikoliv jejího autora. Zasloužil se o to Miloš Kadlec, současný ředitel Památkového ústavu v severovýchodních Čechách a kastelán na zámku Sychrov. Působil tam již v letech 1986 až 1988, kdy studoval postgraduálně na Filosofické fakultě v Praze.

Učili ho historici umění, profesoři Jaromír Homolka a Jiří Kropáček. „Ukazovali nám renesanční portréty a na jednom z nich byla Markéta Habsburská. Náramně se podobala bustě, kterou jsme měli na Sychrově,“ vzpomíná Kadlec. „Pozval jsem oba profesory na Sychrov a v bustě poznali skutečně Markétu Habsburskou.“

Pak se dlouho nedělo nic a Filibert čekal marně na svého objevitele. Mezitím o jeho bustě padla i hypotéza, že zobrazuje neznámého šlechtice z francouzského knížecího rodu Rohanů. Právě jim Sychrov v minulosti náležel.

Přelomová chvíle přišla až v roce 2017, kdy se Markétina busta objevila na výstavě. „Začala jsem se o ni zajímat a s kolegyní Kristinou Uhlíkovou z Akademie věd jsme v archiváliích z doby po válce zjistily, že busty byly dvě – tenkrát mylně určené jako Petrarca a Laura,“ líčí Radostová.

To už výzkumnice tušily, že druhá socha může představovat Markétina manžela Filiberta. V inventáři byla zapsaná jako busta neznámého renesančního muže, obě byly datované do 19. století. Vědkyně se proto rozhodly to na Sychrově prověřit. Šárka Radostová tehdy napětím skoro nespala. „Trvalo nám týden, než jsme Filibertovu bustu na Sychrově identifikovaly,“ vzpomíná na úspěšný nález.

V roce 2022 oslovila Radostovou historička umění z univerzity v německém Heidelbergu Dagmar Eichbergerová. Pak se k ní přidal Jens Ludwig Burk z Bavorského národního muzea. Markétě Rakouské a sochaři Conratu Meitovi se oba věnují celý profesní život. Dostaly se jim do rukou fotografie obou bust a nadchly je.

Oba se proto vypravili na Sychrov, aby se na místě se sochami seznámili. „Také pro mě to byl silný a vzrušující moment, když oba souhlasili, že se díváme na vzácné busty od Conrata Meita, o nichž se nevědělo od druhé poloviny 16. století. Nečekala jsem tak silnou reakci šéfkurátora Bavorského národního muzea. Řekl, že mít před sebou znovuobjevené Meitovy sochy je vrcholem jeho kariéry,“ vzpomíná Radostová.

Zanedlouho vyjde článek o bustách Markéty a Filiberta v prestižním časopise The Burlington Magazine, zaměřeném na výtvarné umění. Podle Radostové jde o důkaz, že busty představují objev světového významu.

Conrat Meit tvořil z proslulého carrarského mramoru stejně jako jeho současník Michelangelo Buonarroti. Meit zpodobnil Markétu coby vdovu, jež truchlila po svém manželovi. Na hlavě šlechtičny proto spočívá škrobená rouška, která zakrývá stažené vlasy.

„Meitovo mistrovství dokládá například skládaný vějířovitý límec na bustě Markéty. Je nádherný a v nejkvalitnějším mramoru působí až průsvitně. Meit uměl vystihnout při práci s mramorem odlišné materiály jako kov, látku či kůži,“ upozorňuje Radostová.

Busty Markéty a Filiberta nedávno prošly rukama špičkového tuzemského restaurátora Jana Kracíka z Akademie výtvarných umění. „Sochy jen lehce očistil a pracoval se suchou párou, aby zásah proběhl velmi delikátně,“ poznamenává Radostová.

Zatímco rovněž restaurovaná busta Karla V. byla odřená po pádu a vyžadovala opravu, obě Meitovy sochy manželů byly v dobrém stavu. Restaurátor nejprve průzkumem vyloučil v ultrafialovém světle případné zbytky barevných pigmentů na povrchu.

„Sochy se dochovaly téměř nepoškozené, Markéta měla pouze ulámané okraje na tenounkých okrajích roušky,“ popisuje kunsthistorička. Nepoškozovaly však vzhled busty, a tak je nechtěli nijak doplňovat a restaurátorský zásah omezili jen na odstranění špíny.