STB zneužívala psychiatrii. K donášení a spolupráci donutila mnoho významných lékařů

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Předlistopadovou psychiatrii mají mnozí lidé spojenou hlavně s pomocí lidem, kteří nechtěli nastoupit na základní vojenskou službu a díky svým známostem dostali „papíry na hlavu“. I když někteří lékaři skutečně taková potvrzení vydávali, jde o jednostranný pohled na tento obor.

Komunistická moc prostřednictvím Státní bezpečnosti psychiatrii v mnoha doložených případech zneužívala, třeba proti svým odpůrcům a kritikům. Dokládá to nová kniha publicisty, filozofa a hudebníka Miroslava Vodrážky Systémově zneužitá a zneužívající československá psychiatrie v soft-sovětském stylu (1948–1989), kterou vydaly Ústav pro studium totalitních režimů a Muzeum paměti XX. století.

Na vlastní kůži se o tom přesvědčil například student ostravské Vysoké školy báňské Alexandr Eret, který byl krátce před pádem komunistického režimu odsouzen spolu s dalšími dvěma mladistvými k několikaletému vězení. Mimo jiné za hanobení čestného pohřebiště sovětských vojáků na pražských Olšanských hřbitovech nebo za pokus vykolejit vlak. Vedle toho bylo Eretovi uloženo ochranné sexuologické léčení za pokus o znásilnění.

„StB potřebovala vytvořit exemplární kauzu vůči mladým lidem. Navíc v té době politika generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Michaila Gorbačova, jejíž součástí byla glasnosť a perestrojka, oslabovala Husákův režim, který měl nejmenší podporu právě u mládeže,“ stojí v knize.

Celá kauza byla zmanipulovaná právě StB. Vznikla poté, co dva mladíci skutečně poničili vojenské pohřebiště. StB toho využila, v rámci vyšetřování do případu přidala další vymyšlené trestné činy. A navíc do něj vtáhla také Ereta jako třetího člena „násilnické skupiny“ a jejího údajného vůdce.

Mediální kampaň v létě 1988 vůči této skupině byla opravdu masivní. Mimochodem: tehdejším předsedou senátu Městského soudu v Praze byl Robert Fremr, kterého v roce 2023 navrhl prezident Petr Pavel na ústavního soudce. Poté, co vyšla na světlo Fremrova předlistopadová minulost, Fremr se sám kandidatury vzdal.

Alexandr Eret byl odsouzen na 6,5 roku, odvolal se, ale Nejvyšší soud mu v lednu 1989 trest dokonce ještě o půl roku zvýšil. Pravděpodobně to byla reakce na jeho otce Ladislava Ereta, který se v roce 1979 vystěhoval do Rakouska. Kvůli trestnímu stíhání svého syna napsal dopis na ÚV KSČ nebo Federální shromáždění a o případu informoval také západoevropské redakce.

Právě s jeho otcem souvisela akce namířená proti odsouzenému Eretovi. Už v roce 1975, když bylo Alexandrovi sedm let, začala StB sledovat a vyslýchat jeho tatínka Ladislava. Důvodem bylo, že opakovaně žádal o povolení vystěhovat se s celou rodinou na Západ, což bylo označeno za „drzou politickou provokaci proti socialistickému společenskému zřízení“. Ladislav Eret byl také podezříván z propagace fašismu.

V roce 1978 ale nakonec povolení k vystěhování dostal, i když jen sám pro sebe. Stalo se to v rámci akce Asanace, která nebyla zaměřena výhradně na chartisty, ale i na další kritiky režimu. O devět let později, v létě 1987, založila Státní bezpečnost také složku na Eretova syna Alexandra. Spis „Vandal II“ byl v únoru 1988 ukončen a začátkem března byla vydána obžaloba.

StB sledovala i Boženu Eretovou – Ladislavovu manželku a Alexandrovu matku. Odposlouchávala její telefonické hovory s manželem, kontrolovala poštu. Nakonec byla odsouzena i ona – pro ohrožování mravní výchovy mládeže.

To už byl její syn ve vazbě v pražské Ruzyni, kam byl převezen v červenci 1987. A prošel si tam doslova peklem. StB na něj totiž nasadila svého spolupracovníka Karla Hanzlíčka, odsouzeného za rozsáhlou majetkovou trestnou činnost. Nejen, že mu vyšetřovatelé hrozili trestem smrti, ještě ho Hanzlíček začal spolu s dalšími spoluvězni psychicky i fyzicky týrat – přestože třeba u ničení pomníků na Olšanských hřbitovech vůbec nebyl.

„Nátlak na mé doznání byl komplexní,“ popsal později Eret. „Říkali, že když nebudu s StB spolupracovat, skončím v lágru, kde mě zamordují. A taky mě mlátili, fackovali, musel jsem sedět pod ledovou vodou, šlapali po mně, pálili mě cigaretami na pažích, znásilňovali kartáčkem na zuby. Bylo to strašné.“

Nejaktivnější byl právě Hanzlíček, zmiňovaná kniha o zneužité a zneužívané psychiatrii cituje i dochované Hanzlíčkovy výhružky: „Sračky z tebe budou lítat“ nebo: „Jestli jim to nepodepíšeš, tak tě zabiju!“ a také: Živej nevylezeš, slyšíš, zmrde!“ nebo: „Měl si se voběsit už na pupeční šňůře!“. Hanzlíček také Eretovi rozbil brýle a donutil ho, aby se pořezal jejich střepy.

„Vězni ho za pomoci fyzického a psychického násilí přesvědčili, že jen, když se dozná, může dostat nižší trest, a že nezáleží na tom, jsou-li jeho výpovědi pravdivé, či ne, neboť místo všech útrap kriminálů bude brzy převezen do psychiatrické léčebny, odkud se za čas dostane domů,“ uvádí se v knize.

Začátkem října 1987 provedli psychiatři Antonín Brzek, Luboš Zdrůbek a psycholog Slavomil Hubálek první Eretovo vyšetření. „Nedospěli ale k žádnému průkaznému nálezu a Eret jim ještě vysvětloval, že nechápe, proč je ve vazbě,“ konstatuje v publikaci autor Miroslav Vodrážka. Koncem října ale nastal zlom, když spoluvězeň Hanzlíček poskytl StB desetistránkovou výpověď.

Popsal v ní, jak se mu Alexandr Eret svěřoval se svou zálibou v sadismu, pedofilii, homosexualitě, rasismu, pyromanii, ale také s fascinací pokusy nacistického zločince doktora Mengeleho. „Text ale působí, jako by byl napsán předem a následně jen podepsán,“ upozorňuje Vodrážka. V listopadu 1987 následovalo druhé vyšetření, v němž trojice soudních znalců – i na základě Eretova „doznání“ – zjistila jeho „polymorfní sexuální deviaci“.

V protokolu se sice autoři zmiňovali o podezření z „agravace“ (záměrné zveličování – pozn. aut.) nebo upozorňovali, že „jelikož jde o obviněného, nejsme jako znalci kompetentní k posuzování věrohodnosti jeho výpovědi“. I tak považovali „za nutné, aby byl obviněný podroben ochrannému léčení sexuologickému ústavní formou“.

Dobové protokoly byly ale v některých zásadních věcech v přímém rozporu. Na jednu stranu konstatovaly Eretovu homosexualitu, na stranu druhou se zmiňovaly o jeho pokusu o znásilnění nezletilé sestry. Alexandr Eret mezitím dál trpěl psychickým i fyzickým týráním svých spoluvězňů, včetně kopání do varlat, což ho ostatně provázelo celou dobu jeho pobytu za mřížemi. Když ho vyslýchala vyšetřovatelka Státní bezpečnosti Božena Kováčiková, dle záznamů citovaných v knize byl už v takovém stavu, že by podepsal i to, že „vošukal pejska a kočičku“.

V srpnu 1990 byl Alexandr Eret převezen do Psychiatrické léčebny v Bohnicích do pavilonu, který vedl sexuolog a psychiatr Slavoj Brichcín. „Nic na něm deviantního neshledáváme,“ uvedl posléze. „Vyšetření jsou negativní. Ani psychologické testy pro deviaci nesvědčí. Neprovádíme tu léčbu, je to jen takový pobyt,“ uvedl Brichcín, který Ereta dokonce o víkendech pouštěl na vycházky mimo areál.

Známý psycholog Slavomil Hubálek se k tomuto případu už nemůže vyjádřit, protože v březnu 2013 zemřel. Z jeho předchozích vyjádření ale vyplývá, že na výsledcích vyšetření trval. Když byl Eret v sobotu 17. listopadu 1990 opět na vycházce, do bohnické léčebny se už nevrátil. Spolu se svým otcem, se kterým se už předtím díky konci železné opony potkával, přešel zelenou hranici do Rakouska.

Ve Vídni pak absolvoval v roce 1992 vyšetření u univerzitního profesora Alexandra Friedmanna. „Vyšetřením i nálezem bylo z odborného psychiatrického hlediska zjištěno, že u vyšetřovaného pana Alexandra Ereta se nevyskytuje ani ten nejmenší důkaz na nějaké psychiatrické onemocnění,“ konstatoval posudek.

Farář Petr Pazdera Payne, který Ereta navštěvoval ještě ve vězení a posléze na jeho kauzu v roce 1990 upozornil, v roce 2023 uvedl: „Porevoluční emigrant a rakouský občan Ing. Mag. iur. Alexander Oswald Eret žije spořádaným životem, má ženu a dvě děti, vystudoval při práci obor pozemní stavby při Vyšší technické škole a potom práva na Vídeňské univerzitě. Pracuje jako právník na Magistrátu města Vídně. Je literárně činný, věnuje se též překladatelství. V roce 2001 získal cenu sudetoněmeckého krajanského sdružení za svou práci o manětínském páteru Františku Wonkovi.“