Kdo šel za plentu, byl podezřelý. Komunisté k volbám donutili přijít 99 procent

V dobách před listopadem 1989 existovalo jedno místo, kde se rozhodovalo prakticky o veškerém bytí i nebytí v socialistickém Československu: Ústřední výbor Komunistické strany Československa.

Právě za zdmi pražské budovy na nábřeží Ludvíka Svobody, kde nyní sídlí Ministerstvo dopravy, padaly zásadní rozhodnutí o nových zákonech, vyhláškách a dalších nařízeních, které více či méně ovlivňovaly život všech obyvatel země.

Z tohoto pohledu se proto zdá až zbytečné, proč v předlistopadové republice fungoval parlament. Ani vzdáleně nepřipomínal instituci, jak ji známe od počátku 90. let, kde se poslanci z koaličního a opozičního křídla dohadují o nových paragrafech, kritizují či obhajují vládnoucí garnituru, provádějí až bizarní obstrukce, svolávají mimořádné schůze nebo se vzájemně obviňují z kdečeho.

V socialistickém parlamentu šlo všechno jako po másle, jednohlasné schvalování nové legislativy nebylo neobvyklé. A pokud se ozval „opoziční“ hlas, bylo to v rámci „soudružské kritiky“ - na nastavené poměry to nemělo prakticky žádný dopad. I tito „kritici“ pak obvykle zvedli ruku v souladu s „notičkami“, které dorazily z vlády, respektive ÚV KSČ.

Přesto si vládnoucí komunisté na parlamentu nesmírně zakládali a „předvolební kampaň“ se stávala jednou z nejpečlivěji připravovaných událostí, společenským divadlem, kde volební účast nad 99 procent byla naprostou samozřejmostí, ačkoli vynucenou. Režim totiž hlásal, že „všechna moc v Československé socialistické republice patří pracujícímu lidu“.

„Sama skutečnost, že komunistická diktatura parlament zcela ovládla a ten přestal plnit roli, již obvykle plní v demokraciích, neznamená, že nebyl pro komunisty důležitý,“ píše se v publikaci Spoutaný parlament, který před časem vydala Univerzita Karlova a Ústav pro studium totalitních režimů. „Vedle možnosti kontrolovat zákonodárný sbor šlo nepochybně také o legitimizaci režimu,“ dodává kolektiv autorů.

Důležitou součást parlamentních voleb hrál výběr kandidátů, který se posléze předkládal veřejnosti jako jednotný seznam, v němž nebylo na výběr jako dnes. Od občana se jen očekávalo, že bez jakékoliv úpravy vhodí obálku s vybranými jmény do urny – kdo šel za plentu, stal se podezřelým, kdo do volební místnosti vůbec nepřišel, míval oplétačky s režimem.

„Díky volbám a rozvinutému nominačnímu procesu mělo být aspoň částečně zakryto, že vše řídí vedení KSČ. Tomu měla napomáhat mimo jiné pracně budovaná iluze reprezentativnosti komunistického parlamentu, jehož složení bylo představováno jako obraz československé společnosti. Legitimitu mělo podporovat také zapojení mnoha společenských organizací nebo možnost vznést kritické připomínky v předvolebních debatách,“ píše se v knize.

To vše mělo vyvolávat dojem, že je možné mít na dění ve společnosti vliv. „Občané skutečně svůj vliv mohli uplatnit, ovšem pouze ve velmi dílčích otázkách, monopol moci tím ohrožen nebyl, naopak,“ píše se v publikaci. Volby byly příležitostí k rozsáhlé společenské mobilizaci a de facto spoluúčasti veřejnosti na politickém systému vytvořeném pro účely vlády jedné strany.

Namísto toho, aby byl parlament přirozeným nepřítelem silné vlády, jak to bývává, stal se akorát nástrojem k jejímu upevňování. Rozhodně se nedalo hovořit o svátku demokracie, jak dnes někteří možnost jít k volbám nazývají. Mnohem více tehdy šlo o účinný nástroj pro stabilizaci diktatury.

Jak omezené možnosti měl parlament a že ho rozhodující činitelé v zemi nebrali vážně, ukázala nejen invaze „spřátelených armád“ v srpnu 1968, ale vlastně už únorové události roku 1948, kdy si komunisté při získávání absolutní moci dokázali podmanit i instituci, kde zasedali zvolení kandidáti veřejnosti.

Výrazné oslabení smyslu a role parlamentu přinesl po válce nový politický systém Národní fronty, jehož podstatou bylo nejen omezení počtu povolených stran, ale především to, že všechny politické strany měly zastoupení ve vládě. Tím z parlamentu zmizela opozice v tradičním smyslu.

To umožňovalo KSČ tlačit na „nepřátelské“ strany a nutit je hledat shodné řešení i v otázkách, které demokratickým stranám nebyly příjemné. I tak se v parlamentu objevily některé zásadní spory, například debaty o situaci v bezpečnostních sborech, které byly postupně ovládány komunisty, nebo o některých zemědělských zákonech.

„Paralýza parlamentu jako orgánu reprezentujícího pluralitu společenských postojů a kontrolujícího výkonnou moc se pak naplno projevila v únorové krizi 1948, kdy vedení Národního shromáždění pod taktovkou komunistů samo znemožnilo zapojení parlamentu do řešení vzniklé situace,“ připomíná kniha Spoutaný parlament.

Následně parlament, jehož ovládnutí se uskutečnilo poměrně rychle a hladce, posvětil únorový převrat vyjádřením jednomyslné podpory nové vládě Klementa Gottwalda. Z jednání pak stejně rychle zmizely všechny klíčové atributy svobodného zákonodárného sboru. Poslanci se svou loajalitou k novému režimu buď snažili zachránit svou kariéru, nebo doufali, že si zachovají aspoň částečný prostor pro vlastní politiku nekomunistických stran.

„Mnozí poslanci se předháněli v projevech loajality k únorovým vítězům, z jednání pléna zmizely polemiky a kritické hlasy, většina usnesení již byla přijímána jednomyslně nebo obrovskou většinou přítomných poslanců,“ konstatuje se v publikaci.

Nastala také jedna podstatná změna ohledně imunity poslanců. Zatímco do února 1948 byly žádosti o vydání poslanců k trestnímu stíhání vesměs zamítány, po únoru parlament sloužil bezpečnostním a soudním orgánům jako spolupracovník ve vykonstruovaných obviněních vybraných poslanců nekomunistických stran, které začal na objednávku ochotně vydávat k trestnímu stíhání.

Na vedlejší kolej se dostal parlament rovněž v revolučním roce 1968, i když nejprve – stejně jako celá společnost – zažíval poměrně silnou demokratickou renesanci. Poslanci si například „dovolili“ odmítnout několik vládních návrhů zákonů. Schválili ale nejdůležitější reformy pražského jara včetně zrušení cenzury.

„Největší aktivitu projevilo Národní shromáždění ve dnech následujících po okupaci Československa. Ačkoli se poslanci snažili o formulování vlastní politiky v této krizové době, byli ostatními ústavními orgány – zejména prezidentem Ludvíkem Svobodou – okázale přehlíženi,“ uvádí kniha.

Přitom právě prezident republiky byl parlamentu podle Ústavy přímo odpovědný. Jakmile se 23. srpna 1968 objevily mezi poslanci informace, že Svoboda hodlá odletět do Moskvy vyjednávat s okupanty, doporučilo mu předsednictvo Národního shromáždění, aby „za žádných okolností neopustil území republiky“.

Prezident si z toho ale nic nedělal a do Moskvy s sebou vzal rovněž několik vybraných soudruhů, mezi nimiž byl i Vasil Biľak a Alois Indra (jak se později ukázalo, byli to signatáři tzv. zvacího dopisu). Ludvík Svoboda navíc poslancům vzkázal, že si nepřeje, aby Národní shromáždění vydávalo k jeho cestě jakékoli usnesení, a že následně sám podá o své návštěvě Kremlu podrobnou zprávu – to už ale neudělal.

I v následujících dnech se potvrzovalo, že parlament neměl na vývoj událostí v okupovaném Československu prakticky žádný vliv. A také se až s velkým zpožděním dostával ke klíčovým informacím včetně přesného znění moskevského protokolu, který s výjimkou Františka Kriegla podepsali všichni unesení představitelé Československa včetně Alexandra Dubčeka. Dokument ocenil „bratrskou pomoc SSSR“, popřel celé pražské jaro a otevřel cestu k normalizaci pod vedením Gustáva Husáka.

„Pokus o rehabilitaci parlamentarismu v Československu definitivně skončil odhlasováním smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk v polovině října 1968,“ uvádí publikace Spoutaný parlament. Pouze dvě poslankyně a dva poslanci z 300 členů Národního shromáždění nehlasovali pro.

Zákonodárci se posléze na legislativním potlačení pražského jara ochotně podíleli schvalováním všech předložených zákonných opatření, která umožňovala také represivní zásahy proti kritikům normalizačního kurzu. Při čistkách v letech 1969 až 1971 pak byli všichni „nepřizpůsobiví“ poslanci nahrazeni spolehlivými kádry.

Tím se parlament definitivně vrátil k ověřenému modelu, kdy sloužil jako opora KSČ a její „vedoucí úlohy“. Opět se z něj stal poslušný, bezproblémový nástroj k legitimizaci komunistického režimu. Změna nastala až po listopadu 1989, kdy se obnovil skutečně demokratický parlament.