Tokio 1945. Nejničivější nálet v dějinách. Proč je dnes téměř zapomenutý?

„Lidé umírali kvůli extrémnímu horku, nedostatku kyslíku, udusili se oxidem uhelnatým. Byli ušlapáni, utopili se. Největší počet obětí byl mezi těmi nejzranitelnějšími: Ženy, děti, staří lidé,“ píšou autoři poválečného dokumentu Strategic Bombing Survey, který vyhodnocoval efektivnost amerických náletů.

A právě takové to bylo.

Haruyo Nihei bylo tehdy 8 let. „Naše rodina se nejprve schovala v podzemním krytu, ale otec nakonec rozhodl, že musíme pryč. Že tady bychom se usmažili zaživa. A tak jsme vyběhli ven. A běželi o naše životy,“ vzpomíná Nihei.

„Všude kolem byly plameny. Viděla jsem ostatní rodiny, jak utíkají spolu s námi. Viděla jsem, jak na ramenou matky hoří její dítě. Viděla jsem jiné dítě v plamenech, jak se snaží běžet dál. Viděla jsem lidi, kteří upadli na zem a vzpláli, protože všechno bylo rozžhavené.“

V chaosu prchajících lidí se ztratila ostatním členům rodiny, ukryla se spolu se skupinou lidí za zeď, která zázrakem dosud stála… Později ji našel její otec. Ležela pod hromadou mrtvých těl. Tahle hradba jí zachránila život.

„Létající pevnosti“ B-29 se 9. března ráno k Tokiu blížily v nezvyklé letové výšce. Letěly nízko, jen mezi dvěma až třemi kilometry nad zemí. Navíc měly velmi omezenou standardní výzbroj na vlastní obranu. Aby mohly být v maximální možné míře napěchovány bombami.

Nařídil to velitel amerického pacifického letectva, generál Curtis le May. Řada letců ho považovala za maniaka a pomalu se loučila se životem, nicméně úkol přijali.

B-29 znamenaly revoluci v tehdejším válečném letectvu. Mohly letět ve výšce kolem 9 kilometrů, takže byly téměř nezranitelné protivzdušnou obranou ze země. Dolet měly přes 6 tisíc kilometrů. To z nich učinilo i možnou zbraň namířenou proti Japonsku. Na doletovou vzdálenost se americké letectvo dostalo po obsazení ostrovů Tinian, Saipan a Guam.

Jenže s výsledky prvních náletů nebyl le May spokojený. Letouny využívaly svoji maximální letovou hladinu a shozy bomb byly velmi nepřesné, neúčinné.

A tak se 10. března flotila opevněných pevností blížila k Tokiu sice zranitelná, ale připravená zabíjet tentokrát velmi efektivně. 279 letadel shodilo na Tokio dohromady 1665 tun bomb. Většinou šlo o zápalné bomby obsahující napalm.

Američané byli dobře připraveni. Už v roce 1943 armáda nedaleko Salt Lake City postavila modely japonských a německých měst a zkoumala, jak je nejlépe zničit. V Tokiu převažovaly stavby ze dřeva. Sázka na zápalné bomby byla sázkou na jistotu.

Hořelo všechno a rychle.

Profesor Cornellovy univerzity a specialista na dějiny Číny a Japonska Selden Mark se domnívá, že obětí mohlo být mnohem více, než připouštějí oficiální odhady. „Japonská i americká strana uvádějí zhruba 100 tisíc mrtvých. Ale obě strany mají důvody počet obětí podhodnocovat… Tokio bylo nejhustěji obydleným velkoměstem na světě. Během náletu byla zničena oblast větší než 25 čtverečních kilometrů, ve které žilo přibližně 1,5 milionu obyvatel,“ vypočítává Mark.

A shrnuje: „Myslím, že je pravděpodobné, že počet obětí byl podstatně vyšší.“

„Zabíjet Japonce mě nijak zvlášť netrápilo,“ říkal po válce generál Curtis le May. Určitý problém si však uvědomoval: „Předpokládám ale, že kdybych válku prohrál, byl bych souzený jako válečný zločinec.“

Velmi otevřený příspěvek na téma „dějiny píšou vítězové“.

Curtis le May se narodil v roce 1906, ve třiadvaceti nastoupil k válečnému letectvu. V době japonského útoku na Pearl Harbor měl funkci majora. Během druhé světové války velel v Evropě a vysloužil si pověst nesmlouvavého, tvrdého, odvážného, ale také agresivního až brutálního velitele.

V roce 1944 převzal velení v Pacifiku. A naplánoval velmi efektivní zničení Tokia.

Výraznou postavou americké armády zůstal le May i během studené války. Prosazoval kontinuální bombardování Vietnamu a volal po preventivním jaderném úderu během „karibské krize“, kdy Sovětský svaz na Kubě rozmístil svoje rakety středního doletu.

Po odchodu z armády kandidoval na pozici viceprezidenta v prezidentské kampani alabamského guvernéra George Wallace. Wallace je mimo jiné známý svým projevem z roku 1963, kdy se stal guvernérem. Řekl tehdy: „… segregace dnes, segregace zítra, segregace navždy.“

Curtis le May nebyl souzený jako válečný zločinec. Ani jako rasista. Naopak – dostal mnoho vyznamenání. A v jeho oficiální biografii se můžeme dočíst, že „během druhé světové války dokázal postavit bombardovací jednotky s profesionálními letci oddanými zachování míru“.

Curtis le May získal i vysoké japonské vyznamenání. Medaili vycházejícího slunce za zásluhy o vybudování moderního poválečného japonského letectva.

Zdá se to neuvěřitelné, ale největší, nejničivější historický nálet je skoro zapomenutý. Možná to znáte z vlastní „dějepisné“ zkušenosti. Hirošima, Nagasaki, Drážďany, možná ještě Hamburk, Londýn a Coventry… Ale co víme o Tokiu 10. března 1945?

V Japonsku neexistuje žádný státem dotovaný památník, žádné muzeum. Spojené státy nikdy neprojevily žádnou velkou lítost. Pamětníků zbývá málo. Za pár let už tu s námi nebudou žádní.

Kacumoto Saotome se tomu snažil vzepřít. V době náletu mu bylo 12 let. A více než 50 let se snažil shromažďovat svědectví přeživších. Bojoval o vznik důstojného památníku a muzea. U vlády neuspěl. V roce 2002 se mu podařilo otevřít muzeum podporované soukromými nadacemi. Ročně ho navštíví kolem 10 tisíc lidí.

Kacumoto Saotome byl na sklonku života skeptický a byl tvrdý i k sobě. Udělal dost? „Nevím, jak dlouho ještě budu moci pokračovat,“ říkal před několika lety. „Ale abychom přiměli lidi k porozumění, oč tu jde, musíme mluvit důrazněji. Musíme pracovat tvrději. To, co jsem dělal, nestačilo.“

Kacumoto Saotome zemřel v květnu minulého roku.

Fotografie: Tokio po 10. březnu 1945

Proč se brutální nálet na Tokio, který zabil desítky tisíc žen a dětí, stal pouze marginální nepřipomínanou epizodou druhé světové války?

Samozřejmě – Hirošima a Nagasaki byly něco nového. Nový příběh. Výzva ke kapitulaci. I k respektu ze strany ještě stávajícího spojence Sovětského svazu. Je tu nová mocná síla, která bude utvářet svět. Je pochopitelné, že pozornost se upřela na jadernou bombu.

Kacumoto Saotome tomu rozuměl. „Hirošima byla jedinečná. Tokio bylo jen jedním z měst, kam letadla shodila zápalné bomby. To nebylo nic nového ani neobvyklého, takových měst byla spousta.“

Chápete? Jen jedno z měst, kam byly shozeny zápalné bomby. Jen jedno ze spálených měst. Nic nového. Nic neobvyklého.

Dobrá, ale proč Drážďany ano, a Tokio nikoli?

Pro Japonce i Američany byly jaderné útoky na Hirošimu a Nagasaki paradoxně osvobozujícím hlavním tématem. Pro Američany to byla demonstrace síly a navíc konečný krok, který vede ke kapitulaci odolávajícího Japonska. A proč připomínat něco, co je možná na hraně válečných zločinů?

Pro Japonce to byla dobrá záminka pro kapitulaci. Ano, náš hrdý národ může čelit čemukoli, nevzdáme se, nekapitulujeme. Ale tohle? Navíc Japonci měli za sebou neskutečná zvěrstva ve válce proti Číně i v průběhu druhé světové války. Proč to připomínat?

Proč to připomínat? Během několika poválečných let začaly USA v Japonsku vidět klíčového spojence v Pacifiku. Proti rostoucí moci komunistické Číny. A tak je to dodnes.

Takže jaképak bombardování? 100 tisíc civilistů?

Proč to připomínat? Jen jedno ze spálených měst…

Před dvěma lety měl premiéru dokumentární film australského režiséra Adriana Francise Paper City. Chce oživit vzpomínky na útok na Tokio v roce 1945. Mluví s pamětníky. Je to jeden z prvních pokusů, jak poválečnému světu tuhle katastrofu připomenout. A možná i jeden z posledních – ani jeden ze tří hlavních pamětníků, kteří ve filmu vystupují, se premiéry nedočkal.

Francis uvádí svůj film citátem z Milana Kundery: „Boj proti mocným je bojem paměti proti zapomnění.“

Tokio, 9. březen 1945.