Hlavní obsah

Jazzman Ondřej Pivec: Pro život hudebníka je lepší být fit a střízlivý

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Na každý nový článek vám budeme posílat upozornění do emailu.

Foto: Boomer Talk, Seznam Zprávy

Hostem Miloše Pokorného byl jazzový klávesista a držitel Grammy Ondřej Pivec.

Reklama

Článek

V podcastu Boomer Talk přivítal Miloš Pokorný nejúspěšnějšího českého jazzového klávesistu a držitele Grammy Ondřeje Pivce. Prozradil, jak se dostal do kapely Gregoryho Portera, jak v Americe začínal i jaký je jeho soukromý život.

Ondřeji, proč nebo čím ti učarovaly hammondky?

Dobrá otázka. Ony si tak nějak vybraly mě, mají zvuk, který jsem znal. V pubertě mě anglicky učil Zdeněk Blažek, který strávil většinu života v emigraci, a když zjistil, že mě zajímá hudba, začal mi z cédéček na kazety nahrávat jazzové nahrávky. Některé z těch nahrávek byly s hammondkami a já se úplně zbláznil a říkal si, co je to za divný zvuk. No a tvůj jmenovec kytarista Roman Pokorný měl v té době trio s hammondkami a zjistil, že by mě to zajímalo a že mám možná talent, tak mě v podstatě přinutil, abych se na ně naučil hrát.

Do té doby jsem hrál na klávesy Nord Electro, což byl takový primitivní simulátor těchto nástrojů. Původně jsem hrál na piano a trochu nevěděl, jakým směrem se dát. Pak jsem zjistil, že hammondky, které v současnosti zažívají jakési znovuzrození, jsou mému srdci bližší než cokoliv jiného. Není to módní věc.

Krom jiných projektů jsi i členem kapely Gregoryho Portera, společně jste obdrželi cenu Grammy. Čím učarovaly hammondky Gregorymu?

Hammondky jsou nástroj, který je stylotvorný a většina těch hudebních stylů je obsažena v tvorbě Gregoryho Portera. On je v podstatě písničkář, který vychází z jazzu, gospelu a soulu – a to jsou všechno hudební žánry, které hammondky obsahují.

Před třinácti lety, když jsem se odstěhoval do Ameriky, jsem se těmto žánrům hodně věnoval. A v momentě, kdy mě Gregory oslovil, jsem věděl, kterým směrem se vydat. Chvíli to ale trvalo, ze začátku mu tento nástroj neučaroval, v kapele totiž pianistu měl. Naše první společné hraní bylo v londýnské Royal Albert Hall, bez zkoušky. Hodně jsem se bál, navíc na ten koncert přijela moje rodina z Prahy, což bylo super, ale nervům to nepomohlo.

Ondřej Pivec

Český jazzový hudebník, skladatel, producent, ale především hráč na Hammondovy varhany – v tomto oboru patří ke světové špičce.

Před několika lety se stal nedílnou součástí kapely zpěváka Gregoryho Portera, se kterým v roce 2017 obdržel cenu Grammy. Sám byl v roce 2020 na cenu Grammy nominován coby producent. Je také držitelem dvou cen Anděl v jazzové kategorii.

Českým fanouškům je znám jako člen jazzové formace Ondřej Pivec Organic Quartet, v USA pro změnu ze spojení s projektem Kennedy Administration, se kterým příští rok vydává druhé studiové album.

Od roku 2009 žije a tvoří v New Yorku, kde si prošel angažmá v nejrůznějších jazzových, soulových i gospelových souborech. Pro svůj talent a schopnost kombinovat nejrůznější hudební styly je vyhledáván hudebníky po celém světě, jejich seznam čítá zajímavá jména z obou stran oceánu a najdeme na něm Wu-Tang Clan, Gregoryho Portera, Monkey Business, Vladimíra Mišíka a desítky dalších.

Stejně bohatá je i jeho diskografie, která čítá desítky alb.

Myslíš si, že to byl záměr hodit tě rovnou do vody a vyzkoušet si tě?

Ano, lidé z tohoto hudebního světa testují, tím testem skoro nikdo neprojde, oni rovnou vědí. V té době jsem byl zaplaťpánbůh zvyklý z New Yorku, z kostela, na podobné situace. Ten test je v podstatě namístě a já už byl připravený se z toho nesložit a vymyslet, jak to udělat, abych tím prošel důstojně.

Na ten koncert jsem se připravil důkladně, pastor mi půjčil klíče od kostela, kam jsem každé ráno chodil cvičit. Z YouTube jsem měl stažené jejich koncerty, abych věděl, jak to hrají živě, a vymýšlel jsem do toho party na hammondky, protože tam na ně nebylo místo. Je to v podstatě doprovázení, není potřeba vyčnívat, občas ale zazlobíš a dáš najevo, že jsi přítomný. A tímto způsobem jsem k tomu přistoupil.

Turné po Anglii trvalo tři týdny, já měl v kapse u obleku schovaný diktafon a každý koncert jsem si nahrával. A zatímco ostatní spoluhráči spali, poslouchal jsem záznam z předešlého večera, dělal si poznámky a vymýšlel, co hrát. Gregory nemá daný playlist a tahá písničky z klobouku podle toho, co si chce zahrát. Za tři týdny jsem ty skladby měl fakt vymazlené a vymyšlené jednotlivé party.

Zanedlouho po anglickém turné jsem hrál na nějakém festivalu v Rotterdamu s Grégoirem Maretem, virtuosem na foukací harmoniku. Gregory tam byl také a řekl mi, že až skončím, ať přijdu, takže jsem měl dvoják. Rovnou po koncertě s Grégoirem jsem šel na pódium, hammondky byly připravené a nazvučené a já odehrál koncert i s Porterem. Takhle to v podstatě pokračovalo další rok a půl, nebyl jsem členem bandu, jen jsem hostoval.

Posloucháte rádi Boomer Talk?

Přečtěte a poslechněte si další rozhovory Miloše Pokorného s jeho hosty.

Kdy přišla nabídka na stálé angažmá?

Myslím, že na Vánoce 2018. Natáčeli jsme v Cardiffu vánoční speciál pro BBC a bylo to překrásné, hudba byla zajímavá – klasické vánoční hity v jeho aranžích. Mně se poštěstilo, že mi aranžér z BBC řekl, že se mu to líbí a že ještě neviděl dedikovaného hammonďáka, začal v aranžích škrtat nějaká sóla a dávat je mně. A Gregory se ještě rozhodl dát Tichou noc jen se mnou ve dvou, takže nakonec mě tam bylo plno. Po skončení natáčení mi pak Gregory dal nabídku, abych se stal stálým členem kapely.

To je hezký konec příběhu. Jaké to ale je, když neznámý muzikant z malé země přijede poprvé za velkou louži, v tvém případě do New Yorku, kde je obrovská konkurence, chce se prosadit a hudbou živit?

Moje nevýhoda byla v tom, že jsem tam nepřijel s nějakými konexemi, nikoho jsem tam na rozdíl od jiných neznal. Trvalo mi dva roky, než jsem tam začal cítit nějakou platnost, ten první rok byl, z hlediska pracovního, vysloveně utrpení. Když už mě někde nechali hrát, tak jsem hrál hůř než všichni ostatní a neznal jsem ten repertoár. Byl jsem zvyklý na něco jiného, v Čechách jsem do té doby hrál především vlastní materiál a nebyl připravený na to, že být muzikant znamená neuvěřitelnou všestrannost, musíte toho strašně moc umět. A hodně důrazně jsem se tam dozvěděl, že když ti někdo za něco chce dát peníze, je asi dobré se snažit dělat přesně tu věc, kterou po tobě chce.

Nebyla to sranda, navíc jsem se zamiloval do úplně jiných hudebních stylů, než které jsem do té doby dělal. Začal jsem se ochomýtat v kostelech, a v klubech, kde se hrál soul a R’n‘B, na každonedělních jamech jsem se potkával s hudebníky od Whitney Houston, kteří byli strašně dobří.

Pochopil jsem, že toho bude velmi mnoho, co se budu muset naučit. Bylo to psychicky náročné, protože jsem neznal tu hudbu, takže jsem se každou neděli přítomných hudebníků pořád vyptával a oni nechápali, že to neznám, ale zvykli si na mě. Nakonec jsem dostával záskoky na hammondky, zahrál si a byla to pro mě vynikající škola.

Lidem, kteří nemají tu zkušenost, může připadat divné, že se skvělí hudebníci v Americe živí hraním na svatbách.

Do téhle komunity jsem také vplul. Časem mně to ale začalo sžírat duši, tak jsem chtěl pryč, ale byl jsem poměrně zkušený a dobrý, takže mi vždycky nabídli více peněz a vytáhnul mě z toho až Gregory Porter.

Je to něco, co bych asi znovu dělat nechtěl. Ze začátku jsem bral všechno a nakonec zůstal u jediné – 45 Riots, což je kapela, ve které jsem potkal saxofonistu od Prince nebo kytaristu od Bon Joviho. Velmi mi to otevřelo oči, protože jsem pochopil, že ti lidé mají velkou pokoru, navíc si vydělají slušné peníze. U 45 Riots jsem zůstal proto, že oni celoživotně kultivují klienty, kteří mají rádi hudbu.

Naučilo mě to velkou disciplínu, ty kšefty mají třeba šest hodin, prostě musíš umět odehrát takový večer a rozložit si ho. Musel jsem se hodně zlepšit, co se zvuků kláves týká. Dobrá škola.

Jak to máš s moderními technologiemi v hudbě?

Miluji moderní technologie a většina hudby, kterou v současnosti poslouchám, je spíše elektronického typu. Má to další rozměr, který mi hrozně dlouho trvalo pochopit, protože jsem se soustředil na zvládnutí řemesla, jak pojmout tu opravdovost, na ty tradičnější věci.

Rozhovory s českými umělci

Seznam Zprávy přinášejí povídání i s dalšími umělci, která zazněla na rádiu Expres FM.

Můžeš vymyslet něco nového, ale musí to mít nějaké použití, a když je to k ničemu, tak to není kreativita. A když to přeneseš do hudby, jde o to vymyslet něco, co ještě nikdy nikdo neslyšel. Což je snadné, můžeš přijít s nějakými nesmysly, ale ty musíš přijít s něčím novým, co lidé chtějí slyšet a je to zajímavé.

K tomuto mě hodně směřuje Roman Holý a má pravdu, je potřeba si vyrobit nějaký vlastní svět a ten sdělit. A je strašně těžké vymyslet něco nového u těch klasických nástrojů, protože na nich jsme již všechno slyšeli, jsou omezené dobou a tím, jaká byla tehdy představivost. V tomto mají syntezátory výhodu, protože dokážou vyrábět nové a nové zvuky. Strašně mě to baví a jsem do toho čím dál více ponořený. Je to obrovské téma a obrovský obor.

Když jsi v New Yorku, zajdeš občas do české hospody na české jídlo a pivo?

Jednou za čas to udělám. Je tam několik míst, některá jsou super. Jedno je v Brooklynu, jmenuje se Korzo, mají tam maďarská, slovenská a česká jídla jako halušky nebo smažák a točí tam plzeň. A pak je tam česká hospoda na 73. ulici, kde mají také plzeň i kachnu, a jednou za čas se tam stavím.

Co jedí muzikanti na kšeftech, když cestují?

Času moc není, ale my už máme docela vyladěný rider (seznam požadavků, pozn. red.), protože když se hodně jezdí, je potřeba mít ty běžné věci k dispozici. Saxofonista je vegan a ještě bez lepku, takže ten jí papír a vzduch, bubeník a basista mají rádi těžká americká smažená jídla. Já to držím lehčí, protože při cestování občas nemám na výběr a pak mě bolí břicho. Mám ozkoušené, že nejlepší je salát a ryba.

Všichni v této generaci hudebníků, kteří to myslí vážně, pochopili, že pařit, fetovat a pít alkohol je cesta do pekel, protože to pak nejde dělat dlouhodobě. Hodně lidí se stalo veganskými buddhisty, protože vědí, že to nejde a musí spořit energii. Já chodím pravidelně do fitka a snažím se držet v kondici, je lepší být fit a střízlivý na tento životní styl.

Jak je lehké při tomto životním stylu najít si nebo mít partnerku?

Docela dlouho jsem byl ženatý, teď už nejsem. Sranda to samozřejmě není, v momentě, kdy je partnerka sebejistá, nemá důvod ti nevěřit. Navíc v dnešní době není problém za sebou létat, já si to ověřil a jde to. Láska hory přenáší, snadné to není a od obou to vyžaduje úpravu myšlení a snahu. Dá se to, vyžaduje to jen více logistiky.

Jak těžké je pro hudebníka z východní Evropy získat angažmá v zahraničí? Co mu pomohlo aklimatizovat se v New Yorku? Jaké jsou jeho koncertní plány a kolik dnů v roce koncertuje? Poslechněte si v podcastu v úvodu článku.

O podcastu Boomer Talk

Moderátor Miloš Pokorný se představuje v novém podcastu s názvem Boomer Talk, který na Podcasty.cz vychází dvakrát měsíčně.

Termín boomer slouží jako urážlivá satira zahořklých, starých internetových uživatelů, kteří mají potřebu kritizovat mladší uživatele za jejich věk a zájmy.

Princip podcastu Boomer Talk je o srovnávání věcí nových a starých a Miloš Pokorný na toto téma vyzpovídá zajímavé hosty nejrůznějších profesí.

Reklama

Doporučované