Hlavní obsah

Petr Janda: Snažím se být s každým zadobře, k bratrovi mám ale nejdál

Foto: Boomer Talk, Seznam Zprávy

Rocker Petr Janda byl hostem moderátora Miloše Pokorného.

Reklama

20. 5. 15:50

Miloš Pokorný přivítal v podcastu Boomer Talk legendárního Petra Jandu, který oslavil osmdesáté narozeniny. Probrali hudební i sportovní aktivity, úmrtí spoluhráčů, listopadové oslavy 60. výročí kapely Olympic i vztahy s bratrem.

Článek

Petře, víš, čemu se říká boomer?

Nevím. Ale zeptám se dcer, jedné je deset, druhé 13, takže jsou to poměrně velké holky a určitě mi to vysvětlí.

Nedávno jsi oslavil osmdesáté narozeniny a na tento rozhovor jsi přišel z tenisu. Udržuješ si kondici?

Má to několik důvodů. Ten hlavní je, že mě to strašně baví. Bojím se toho, až si ta tělesná schránka řekne, že už nechce. Na tenis chodím třikrát týdně a třeba dnes jsem na něm naběhal pět kilometrů.

Vím o tobě, že i když přijedeš z koncertu a jsi unavený, stejně najdeš energii, jdeš do hospody si zahrát karty nebo s kapelou Souseďanka. To je znak toho, že muziku musíš milovat.

To je pravda, ale není pravda to, že bych chodil po kšeftu. My hrajeme každý druhý čtvrtek, zhruba tři a půl hodiny s přestávkami, především různé předělávky. Nikdy jsme ještě nezkoušeli. A na kartičky chodím, jen když mám volno.

Petr Janda

Frontman jedné z nejslavnějších českých rockových skupin Olympic, ve které jako jediný člen působí od jejího založení, a jejímž je skladatelem, zpěvákem a kytaristou.

První jeho působení bylo ve skupině Sputnici, kde začínal hrát s kytarou v roce 1959. Následovala skupina Big Beat Quintet (čili B.B.Q.), kde byli jeho partnery Pavel Chrastina a Jan Antonín Pacák.

Od roku 1963 hrál v kapele Olympic ve stejnojmenném klubu v Praze ve Spálené ulici. V roce 1964 účinkoval se skupinou v pásmu Ondráš podotýká v divadle Semafor. Spolu s Olympikem se dostal do nahrávacích studií, na gramofonové desky, do rádia a televize. Ve skupině hraje na sólovou kytaru, působí jako skladatel, zpěvák a od druhé poloviny šedesátých let minulého století také jako její šéf.

V letech 1974–1976 se umístil v populární anketě Zlatý slavík časopisu Mladý svět na 8.–10. místě a ještě lépe se umisťovala jeho skupina Olympic. V této tehdy velmi populární anketě dokonce dosáhla trojnásobného vítězství v letech 1981–1983.  V letech 1996–1998 vyhrál Olympic Českého slavíka.

Legenda českého rocku i popu Petr Janda oslavil 80. narozeniny. Nadělil si k nim sólové album s mladými hudebníky i mnoha významnými hosty. Nese název Asi se mi nebude chtít a jako předzvěst jeho autor představil píseň Hrací skříňka.

Když se po koncertě vrátíš domů, můžeš spát?

Nemůžu spát. Zaprvé jsem rozstřelený z cesty a z koncertu jsem plný emocí. My jsme se dohodli, že pokud se po koncertě dostaneme do postele kolem druhé, jedeme domů, a pokud by to mělo být později, bereme hotel. Já přijedu domů, zapnu si počítač, podívám se na zprávy, na poštu, půl hodiny strávím u obrazovky a pak si konečně jdu lehnout.

Teď jedna vážná věc, která s tím trochu souvisí. Mohl bys prosím objasnit příběh ohledně úmrtí vašeho bubeníka Milana Peroutky? Údajně se vrátil po koncertě domů a šel si ještě někam zahrát.

Ne. On měl jako bubeník spoustu aktivit a hrál s různými partičkami po hospodách. Hudby, stejně jako já, neměl nikdy dost. A protože neměl dvě sady činelů, nosil si ty činely domů a dával si je do garáže. Garáž byla nahoře, barák měli pod kopcem a byly tam poměrně vysoké schody. My jsme se vraceli a cestou trochu popíjeli. A když jsme přijeli, chtěl si ty činely dát do garáže. A podle všeho škobrtnul na schodech, bouchl se do hlavy a zemřel.

Smutných odchodů svých spoluhráčů jsi zažil více. Co to pro kapelníka, který tu kapelu živí, organizuje a žije s ní, znamená?

Členy jsme ztratili ve dvou případech. Mirek Berka nepřišel na koncert a v době, kdy jsme zrovna hráli, se oběsil. A druhým byl právě Ferda Peroutka. Pak jsme přišli ještě o deset dalších lidí, kteří už v kapele nehráli delší dobu, například Jan Pacák nebo Petr Hejduk. Všichni tvořili historii kapely, která funguje šedesát let, a je třeba si na ně vzpomenout.

Já bych se zastavil u jiných dvou bývalých členů Olympiku – Jirky Korna a Franty Ringo Čecha. Vím, že jste spolu moc nemluvili, údajně z důvodu, že dali přednost svým kariérám.

U každého to bylo trochu jinak. U Franty Čecha to byla trochu sprosťárna. Já s ním večer seděl v klubu, popíjeli jsme a žvanili. On ráno sednul do letadla, odletěl na půl roku do Ameriky, nic nám neřekl a my byli bez bubeníka.

U Jirky Korna to bylo jiné. Tam bylo od samého začátku jasné, že to jednoduché nebude, protože on si současně vedle nás budoval svoji sólovou kariéru a my jsme věděli, že až bude mít kariéru vybudovanou, dá nám padáka. Vydržel s námi dva roky, nemůžu si na něj stěžovat, hrál dobře, zpíval dobře, nebyl s ním žádný problém, prostě profík.

Kdybys měl jmenovat jednoho člověka z Olympiku, který byl pro tebe klíčovým spoluhráčem, kdo by to byl?

To je jednoduché, Milan Broum. To je taková zásada, hraje se mnou 46 let. V osmdesátých letech dostal lano od Pražského výběru, kteří byli na vzestupu a bylo jasné, že budou super kapelou, ale nevzal to. Pak dostal nabídku od Karla Gotta, kterou vzal, ale my jsme se tomu přizpůsobili, v té době jsme moc nehráli a překonali to.

Myslím, že teď už nemá choutky nikam jinam chodit a že to spolu doklepeme. On je výjimečný muzikant, hraje senzačně, svým stylem a u nás na něj skoro nikdo nemá. Je to přesně typ muzikanta, který zná svou míru a ví, co písničce pomůže nebo ublíží. Dělá to přesně, jak má.

Jak jsi dokázal s kapelou fungovat v těžké době normalizace?

Bylo to těžké. Základním principem bylo, že se mně ani nikomu jinému nechtělo do práce. Zvykli jsme si na rockový život, měli jsme dost hitů i fanoušků. Ale přesto v tom roce 1973, kdy se normalizace chopila svých pařátů, jsme oznámili poslední koncert a zabalili to. Mysleli jsme si, že to zabalíme.

Pak za mnou přišel Berka a odrazoval mě od toho, že je škoda tu značku ztratit. Přemluvil mě a my jsme se znovu nastartovali. A v roce 1974 jsme pak udělali skladbu Slzy tvý mámy, která neuspěla, ale uspěla u lidí, a to byl takový dobrý start. Hráli jsme, nebylo to nic moc, ale komerčně jsme na tom byli dobře, díky Kornovi.

Kam bys na svůj hodnotový žebříček zařadil peníze a proč?

Peníze jsou fakt důležité, člověk je potřebuje. Já nějak věřím na lidský vztah, to je moje zásadní priorita. Snažím se být s každým zadobře a nemám žádné nepřátele, alespoň doufám. Každého slušně pozdravím a s každým si popovídám, ať je odkudkoliv, mně je to jedno. Myslím si, že takhle by to mělo být. Ale pokud se vrátím k otázce, prachy jsou taky dobré. A že je dokážeme utratit! Každé ráno mi přijde informace o pohybu na kontě a někdy je to skokové.

Co tvůj vztah s bratrem Slávkem, změnilo se něco?

Bohužel ne a musím říct, že mě to mrzí. Je to člověk, ke kterému mám nejdál. Brácha se mi strašně vzdálil a je mi to líto. Mám takové období před Vánoci, kdy se celá rodina sejdeme, tam si na to vždycky vzpomenu a řeknu si, jak je to blbé. Jemu je sedmdesát, mně osmdesát a šance, že bychom se skamarádili, moc není.

Není moc času. Uplynulo tolik času, mohli jsme to dávno udělat. Vyslal jsem spousty signálů, že by bylo fajn se sejít, ale on na to nereagoval. Takže netlačím na pilu a nechávám to být. Já zase v tom problému, který spolu máme, nejsem připravený na to, že bych mu odpustil. Byl to moc velký zásah do našich rodinných vztahů, bylo to dědictví po tátovi a přišlo mi to hrozně blbé.

Jak máš vymyšlené oslavy 60. narozenin Olympiku?

Budou dva koncerty v Lucerně – 18. a 19. listopadu. Jeviště bude jako obývák, chtěli jsme to udělat komorní. A v tom obýváku budou věci, které Olympic provázely celým životem, takže želva, do klece dáme létajícího ptáka rosomáka, bude tam nějaká kytka, stará televize, křeslo, uprostřed bude piano pro hosta a vepředu na jevišti bude kolo se čtyřmi židličkami, u kterého zahrajeme směsku písniček, na které se v programu nedostalo, přestože byly slavné. My těch hitů máme hodně.

Doufám, že to bude taková kamarádská show, na nic si hrát nebudeme, je nám pořád dobře a s fanoušky nejlépe. Který sport Miloš doporučil Petrovi? Jak se dívá na současné technologie používané při natáčení? Proč se jeden čas nebavil se Zdeňkem Rytířem? Kde a kdy si nechal píchnout náušnici a jaké reakce se mu dostalo? Jak to v Olympicu měli s fanynkami? A jak je dostávali na hotel? Na čí nabídku by kývnul? Co ho baví na dnešní době a co ne? A do kolika let bude hrát? Poslechněte si v podcastu v úvodu článku.

O podcastu Boomer Talk

Moderátor Miloš Pokorný se představuje v novém podcastu s názvem Boomer Talk, který na Podcasty.cz vychází dvakrát měsíčně.

Termín boomer slouží jako urážlivá satira zahořklých, starých internetových uživatelů, kteří mají potřebu kritizovat mladší uživatele za jejich věk a zájmy.

Princip podcastu Boomer Talk je o srovnávání věcí nových a starých a Miloš Pokorný na toto téma vyzpovídá zajímavé hosty nejrůznějších profesí.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované