Když Eťa v Japonsku plakala, smáli jsme se jí, vypráví Aňa Geislerová

Petr Geisler byl významným japanologem, novinářem, pedagogem, překladatelem a kaligrafem. Spolupracoval s jedním japonským deníkem a v 80. a 90. letech přeložil z japonštiny mnoho děl japonské staré poezie. Jeho kaligrafie byly mimořádné, dokonce je oceňovali i sami japonští experti.

A také byl otcem Lely, Ani, Ester a Felixe, kterého měl z druhého manželství. Sestry Aňa a Ester teď uspořádaly v pražském uměleckém centru DOX výstavu děl jejich otce. O vzpomínkách na svého tátu a natáčení dokumentu v Japonsku se rozpovídaly v podcastu Na Výbornou.

Když tvoříte ve dvojici, kdo z vás je ta rozevlátá a kdo ta konstruktivní?

Aňa: Není to jasné?

Já to chci slyšet od vás, prosím.

Aňa: Řekni to nejdřív ty, Eťo, já to upravím.

Ester: Dobře. Já mám spoustu nápadů, které dost košatím. Takže ta rozevlátá budu asi já. Ale zároveň dokážu v hlavě spoustu věcí udržet. Například na výstavě: je tu opravdu hodně artefaktů a různých linií, které se propojují. Do toho děláme i film. Já si věci nedávám na papír, mám to v hlavě, takže občas mi něco unikne. Zároveň myslím na několik skupin diváků. Někdy mám v hlavě návštěvníka galerie, jindy zase filmového diváka, do toho lidi, kteří chodí na Terapii sdílením, a tak dále. V jednu chvíli pak přijde Aňa a zavelí: „Eťo, soustřeď se.“ Anebo do toho hodí nějaké dobré vidle.

Aňa: Přesně. Eťa je umělec a já mám k tomu nejvyšší respekt. Ale umění zkratky je také umění. A když je potřeba přesunout se z bodu A do bodu B, nemusíme to objíždět přes X, Y, O, P, můžeme prostě jenom držet tu přímku. Myslím, že to je můj úkol. Zároveň pravda je ta, že já jsem zážehový motor. Vzplanu, vychladnu, a to jsem schopná opakovat.

Zážehový motor rovná se cholerik?

Aňa: Ne, to ne. Je to energie, nasazení, absolutní výkon, ale potom to tak nějak chladne. Kdežto Eťa hoří pořád a plamínek se neztrácí. My takhle spolu vlastně pracujeme poprvé, je to docela velké sousto, ale řekla bych, že se doplňujeme.

Kdo byl váš táta Petr Geisler?

Aňa: Hned mi naskakuje, jak by odpověděl on. Řekl by třeba: „Jsem jen takový bezvýznamný opilec.“

To by fakt řekl?

Aňa: Ano. „Jsem jen takový poeta na dně sklenky“ nebo něco podobného. A v tom bylo jeho kouzlo i prokletí. Byl to nesmírně inteligentní člověk, vtipný, měl obrovský smysl pro sarkastický humor. Když jsem se poprvé setkala s Bolkem Polívkou, tak jeho větvení, jeho asociace a jeho schopnost vyprávět historky - v tom mu byl táta strašně podobný. Navíc měl nesmírné množství talentů a bylo mu to úplně jedno.

Ester: Kromě výstavy ještě točíme celovečerní dokument Dvě deci tuše a setkávaly jsme se s lidmi, kteří tátu znali a vyprávěli o něm. Dokonce jeden Japonec říkal, že měl iroke, což je v japonštině něco jako sex-appeal. Máma říkala, že ho měli rádi ženský i chlapi. Dokázal lidi hodně dobře odhadnout a měl i pozorovací talent. No a kromě toho, že ho tady na výstavě prezentujeme jako fotografa, kaligrafa, překladatele, tlumočníka, člověka, který hledal duchovní přesah, tak je tam spousta dalších věcí, které už se sem nevešly. Třeba že rád restauroval nábytek, nebo že byl multiinstrumentalista.

Řekněte mi jednu historku z dětství s tátou.

Aňa: Měl opravdu neuvěřitelný talent na hudební nástroje, co vzal do ruky, na to se naučil. Včetně klarinetu, saxofonu, houslí… Jedna z dětských vzpomínek, která byla velice neoblíbená, ale zároveň fascinující a přesně vystihuje jeho humor, se týká brzkého rána. Myslím, že ho ráno budila potřeba trochu pít, takže to, co my jsme považovaly léta za obětavost, že chodil pro rohlíky, byl trochu i fakt, že už si potřeboval skočit někam na drink. No a když se pak vracel s rohlíky, hrál na trubku vojenský budíček a tím nás všechny ráno úplně nesnesitelně prudil, ještě v kombinaci s výkřiky jako hola, hola, škola volá. Úplně iritující a nemožné, ale zároveň půvabné.

Jaké to je objevovat věci po tátovi?

Ester: Připadám si, jako kdybych sbírala pokémony. Někdy mám radost z úplně maličké stopy, že mi pomáhá vidět ten velký obraz. Jsou to takové drobné střípky, které slepuji.

Váš táta byl japanolog, můj táta byl sinolog. Pochopila jsem víc, až když jsem poprvé přijela v roce 1990 do Číny. Vy dvě jste spolu jely do Japonska natáčet. Na co jste přišly?

Ester: Fotografie, které jsou na výstavě, táta nikdy neukazoval a neprezentoval. Když jsem je kdysi vytáhla ze sklepa zaprášené v kufru, zajímalo mě, co tehdy viděl, co ho zajímalo, co mu připadalo vtipné. Japonsko osmdesátých let mi připadalo zajímavé a vlastně i trochu sexy. Na cestu jsem se těšila a myslela si, že po tak dlouhé době to bude úplně jiné. Mile mě překvapilo, že třeba některé barvy, architektura i další věci jsou jako ozvěna minulosti. A na rozdíl od našeho táty, který neměl Tokio moc rád, mně tam bylo hezky. Cítila jsem se v klidu a bezpečně a vlastně jsem vůbec nechápala, co se mu na tom nelíbilo. Hodně jsem si to tam užívala. Bylo hezké tam být společně se ségrami a s bráchou.

Já myslela, že jste tam byly jenom vy dvě. Takže poctivý rodinný výlet?

Aňa: Na vernisáži zaznělo, že táta si Japonsko vytvořil v sobě. Víc, než ho našel tam. Prostě jeho Japonsko bylo v něm. A myslím, že když tam tenkrát přijel, což si ještě spojuji s osmdesátými, devadesátými lety, musel to být šok. Z šedé Prahy do exploze barev a kapitalistické opulence. Tokio bylo asi i hlučnější a agresivnější, než si třeba představoval. Tak chápu, že se mu tam nelíbilo. Proklel nás takovou zvláštní kletbou, když říkal: „Nikdy nejezděte do Japonska za svý prachy.“ Což nám dávalo smysl. Byly jsme děti, ale vždycky jsme si říkaly: „Aha, asi je to nějak strašně drahý.“ A právě pak nastala taková hezká kombinace, že jsme do Japonska odjely. Polovina cesty bylo natáčení. Odjely jsme za producentské peníze, jak otec tehdy nařídil. Takže to jsme splnily.

Co mi teď můžete říct o Japonsku?

Aňa: Pro mě je Japonsko absolutní objev. Mám pocit, že jsem se tam nějakým šlahounkem zachytila a nepustí mě to. A dokonce mi přijde, že Japonsko je nějaká terapie, opravdu působí léčivě. Pro mě to bylo jako přiblížit se k něčemu, co už se dávno mělo stát.

A není to proto, že jste v tom vyrůstaly?

Aňa: Určitě. Vrátím se k tomu, jak Eťa vyprávěla, že našla fotky v kufru. Je třeba si uvědomit, že je o osm, devět let mladší než já s Lelou, které jsme od sebe o rok. S Lelou jsme fotky znaly, protože táta, když se vrátil, nám je promítal. Myslím, že jsme vyrůstaly obklopené estetikou, tím, co táta na Japonsku miloval. Takový domov nám vytvářela i máma výtvarnice. Byly jsme zvyklé na všudypřítomnou estetiku, aranžování květin, svícení, naučily jsme se dívat se na věci jinak …teď se mi to s tím Japonskem propojuje.

Řekněte mi víc o té cestě. Ne o natáčení, ale o rodinných společných prožitcích a třeba i bláznivých věcech.

Ester: Kromě toho, že jsme navštívily spoustu krásných chrámů, kde člověk opravdu cítí něco, co je těžko slovy popsatelné, tak jsme byly naprosto okouzlené místními večerkami.

Proč jimi?

Ester: V Japonsku je všechno strašně dobré, čerstvé, cenově dostupné. Všechno má hrozně zvláštní chuť a všechno jsme potřebovaly ochutnat a vyzkoušet. A v tom jsme si užívaly. Takže jsme do večerky, která byla vlastně nonstop, šly ve dvě ráno, protože jsme měly jet lag. A tak jsme prostě šupitaly pro vajíčkové tousty, zvláštní bonbónky nebo čajíčky.

Aňa: Já myslela, že budeš mluvit o hoře Fudži a ty o 7-Eleven.

Ester: Protože Lucie zmiňovala ty bláznivé věci.

Aňa: Fudži je můj oblíbený středobod výletu, kde se nádherně setkávají naše dvě úlohy. Polovina byla tedy pracovní, to jsme fakt točily a byli do toho zapojení všichni, samozřejmě Eťa nejvíc. A druhá polovina byla prostě rodinný výlet. Od začátku, když se to plánovalo, Eťa měla sen, že musíme jet na horu Fudži.

Ester: Ano, a to bylo dokonce jako součást mé ozdravné terapie, že vezmu všechny naše sourozence a pojedeme na Fudži. Tak do půlky hory, kde má táta svoji symbolickou skálu. Tátův žák Petr Holý mu tam udělal symbolické památní místo.

Aňa: Je to místo, kde jsme se mu mohly poklonit. Já jako producentka jsem říkala: „Hele, Eťo, je to pěkný, ale na druhou stranu je to jen klacek nedaleko parkoviště. Táta ho nikdy neviděl. Budeme muset najmout auta a budeme tam muset jet a potom ještě vylézt. Takže jsem byla skeptická, ale Eťa na tom prostě trvala.

Dojely jsme téměř tam, ale narazily jsme na zavřené závory. A Petr Holý, organizátor našeho výletu, vytáhl japonskou zdvořilost: „Já se velice omlouvám. Vůbec nevím, co bych uvedl na svoji obhajobu, ale bohužel dál se nedostaneme.“ A na to se nám tam Eťa zhroutila.

Ester: Já jsem se zhroutila, protože jsem mluvila roky o tom, že natočíme film o tatínkovi a pojedeme všichni na Fudži. Moje firma se jmenuje Fujieta. Dokonce jsem o tom psala všude možně…

Aňa: A já jsem furt namítala: „Když budeš na hoře Fudži, tak na ni neuvidíš, ani ji nebudeš mít v záběru.“ A Eťa se hroutila. Ale já zároveň měla záložní plán, seznam míst, odkud je dobře vidět hora Fudži. Jeden plán se rozplynul, našel se jiný a bylo to krásné. Myslím, že to dopadlo skvěle. Zároveň máme dramatický momenty dokumentu, kdy Eťa pláče a my se jí smějeme.

Cynické příšerky. Kdo se smál?

Aňa: Brácha, ségra Lela, manžel, děti. Kameraman, zvukař se taky potichu, potichoučku smál…

Chcete vědět, jak dopadl japonský výlet Geislerových? V čem spočívala velkorysost a síla maminky Věry Geislerové? A jestli měla Aňa právo číst deník svého tatínka, když on si přečetl její?