Článek
Tom Stoppard, ještě jako Tomáš Sträussler, se narodil v roce 1937 do židovské rodiny ve Zlíně. Netrvalo to dlouho a rodina se pod hrozbou nacistických represí odstěhovala nejprve do Singapuru, odkud byl později malý Tomáš s matkou a bratrem evakuován do Indie.
Otec později zemřel při obraně Singapuru. Matka se seznámila s britským důstojníkem a po válce se s ním a syny odstěhovala do Británie. Důstojník si chlapce osvojil a oni dostali jeho jméno - Stoppard.
Už v sedmnácti letech začal - teď už Tom - psát, nejprve novinové články a kritiky, později divadelní hry. Velice se angažoval v lidských právech v zemích východního bloku, které i navštěvoval coby člen Amnesty International.
V roce 1977 se takto dostal i do Československa, kde se setkal s Václavem Havlem. Už o pět let později se ve Stockholmu pod záštitou Charty 77 předávala Cena Toma Stopparda, která se udělovala autorům českého původu za esejistické dílo.
Kulturní erudice s existenciálním nápřahem
Pod záštitou Charty 77 se pak cena udělovala až do roku 2017. V roce 2021 ji převzala Knihovna Václava Havla. A letošní laureátkou se stala Alexandra Brocková s esejí nazvanou „Lodě, moře, přístavy“.
Dílo absolventky Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy vybrala nezávislá odborná porota složená ze tří členů. Tvořili ji překladatelka Anna Kareninová, ústavní právník, sociolog a vysokoškolský pedagog Jiří Přibáň a spisovatel a šéfredaktor časopisu Host Jan Němec.
Porota vybírala z bezmála 50 esejí. „Vítězný text v sobě spojuje kulturní erudici s existenciálním nápřahem, a to ve stísněné kajutě lodi, kde se autorka krčí u petrolejky,“ uvádí porota v hodnocení, proč vybrala právě tuto.
Vyzdvihuje hned první odstavec eseje: „Je totiž tenká hranice mezi příčetností a nepříčetností, uvědomí-li si člověk povahu takového nároku, jako je vedení svého života. Pokud se vedení vlastního života děje ‚jako na lodi‘, může to snadno být loď, která buďto rovnou nemá kormidlo, nebo jej člověk nemá ve své moci.“
Dále se esej dle poroty ubírá ve stopách Odyssea, Bible nebo Pascala. Autorka podle ní v textu vyzdvihuje symboliku moře, plavby, bouře, lodi, přístavu a ztroskotání, které dohromady vytváří souvislou síť archetypů, do níž lze zachytit leccos z hlubin lidského usilování – a dějiny filozofie, literatury či malířství jsou plné příkladů, po nichž autorka sahá.
„Významově opomenut zůstal snad jen Vor Medúzy, na němž jedni pojídali druhé. Mezi množstvím textů, které se sympaticky, ale ne zcela přesvědčivě pokoušely pojmenovat dobová témata, naděje a především krize, představuje esej Alexandry Brockové úkrok stranou, odkud lze ovšem zahlédnout širší horizont,“ zakončuje porota své zdůvodnění.
Nejde o první ocenění, které Alexandra Brocková obdrží - v roce 2023 získala studentskou Cenu Josefa Hlávky a v roce 2025 byla se svojí básnickou sbírkou Číhat na mech nominována na Magnesii Literu za debut roku.
Slavnostní předání Ceny Toma Stopparda pod záštitou radního hlavního města Prahy pro kulturu Tomáše Slabihoudka se uskuteční v pondělí 1. června 2026.
Alexandra Brocková
Knihovna Václava Havla
Knihovna Václava Havla pečuje o zachování odkazu Václava Havla, a to jak literárního, dramatického, tak i politického, zejména pak jeho boje za svobodu, demokracii a ochranu lidských práv, podporuje výzkum a vzdělávání týkající se života, hodnot a doby Václava Havla a trvalého významu jeho myšlenek pro současnost i budoucnost.
Dalším jejím cílem je rozvoj občanské společnosti a aktivního občanského života - slouží jako platforma pro diskuze týkající se otázek podpory a ochrany demokracie u nás stejně jako v zahraničí.
