Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Začneme známějším pojmem – emoční inteligencí. Ten zpopularizoval v devadesátých letech minulého století americký psycholog Daniel Goleman ve své knize Emotional Intelligence: Why It Can Matter More Than IQ. Česky vyšla v roce 1997, dva roky po anglickém originále.
Pojem emoční gramotnost je o něco mladší, ale stejně důležitý. Rozdíl mezi nimi je jemný, ale podstatný.
Emoční gramotnost je základní schopnost poznat, pojmenovat a vyjádřit emoce v běžném životě – něco jako citová základní škola.
Emoční inteligence je schopnost emoce řídit a využívat, jak vlastní, tak cizí. Když budeme pokračovat ve školní analogii, tak emoční inteligence už je spíš střední škola.
Přestože by se dalo očekávat, že emoce rozpozná každý, není to pravda. A jak potvrzují vědecké výzkumy, potlačované nebo nerozpoznané emoce mají vážné psychické a fyzické důsledky. Už v roce 2008 zjistila ve svém výzkumu psycholožka Lisa Feldman Barrett z Boston College, že lidé schopní přesně popsat své emoce jsou také lépe schopni je regulovat a bývají emočně stabilnější.
U lidí, kteří tuto schopnost nemají, může potlačovaný smutek vést k apatii nebo depresi, potlačovaný vztek k agresi. Ve vztazích pak vede emoční negramotnost ke špatné komunikaci a její dopady mohou být i fyzické – přejídání nebo naopak hladovění, workoholismus, neurózy…
Bez emoční gramotnosti bývá člověk snadno manipulovatelný, je nestabilní ve vztazích a snadno podlehne vyhoření. Není to přitom dovednost vyhrazená pro psychology nebo „citlivé duše“. Je to nástroj každodenní hygieny duše i vztahů. Čím lépe ho ovládneme, tím lépe budeme rozumět sobě, druhým – i světu kolem nás.
Pošťák nezvoní dvakrát
Důležitost prvotního rozpoznání emoce popsal psycholog a psychoterapeut Stanislav Milotinský před třemi lety v podcastu Balanc výstižným přirovnáním: „Představte si emoci jako pošťáka s dopisem. Pošťák zazvoní a chce vám předat zprávu. Třeba upozornění, že máte zaplatit za plyn. Když zprávu přijmete a plyn zaplatíte, může vaše domácnost fungovat. Ale představte si, že byste poštu nepřijímali, že byste si zalepili schránku. Pak se celý cyklus emocí zablokuje. A ten pošťák se bude vracet, dokud vám plyn neodpojí. V tu ránu přestane všechno fungovat a vy nebudete ani spokojení, ani funkční.“
Místo upomínky za plyn si stačí představit vztek. Pokud ho nelokalizujete v těle (projevuje se například zvýšeným tlakem, zrychlením tepu nebo zatínáním pěstí) ani v mysli, bude se tam hromadit tak dlouho, dokud nevybuchnete. A třeba úplně neadekvátně aktuální situaci.
Podle Milotinského je důležité emoce přijímat a procítit i ve chvíli, kdy se to takzvaně nehodí. Na poradě, v hromadné dopravě, v nemocnici nebo ve škole. Psycholog radí emoci vnitřně prožít a nepopírat ji, i když vnější projevy odložíte na později.
Základní emoce a jejich projevy
Základní emoce jsou jako primární barvy. Radost, smutek, strach, vztek, odpor, překvapení. Každá z nich má nějaké projevy a nějakou funkci. Radost motivuje k opakování určité příjemné činnosti, setkávání se s některými lidmi, navštěvování určitých míst. Strach má naopak varovat a chránit. Smutek zase zpomalit, upozornit na ztrátu nebo bolest a podpořit uzdravení.
Situaci poněkud komplikuje fakt, že ze základních emocí se stejně jako ze základních barev skládá celá duha citového života člověka. Třeba hanba je podle odborníků namíchaná ze smutku a strachu, žárlivost ze strachu a vzteku, nostalgie ze smutku a radosti… A to jsou jen ty jednodušší.
| Emoce | Její účel | Otázka pro nás |
|---|---|---|
| Radost | Přitahuje nás k lidem a věcem, motivuje k opakování příjemného. | Co tu radost způsobilo a jak ji přivést do svého života opakovaně? |
| Smutek | Zpomaluje, podporuje uzdravení, signalizuje ztrátu. | Co mám oželet a opustit? |
| Strach | Chrání, varuje před nebezpečím. | Co je v ohrožení a jak to mám bránit? |
| Hněv/vztek | Aktivizuje nás, pomáhá nám bránit naše hranice. | Co nám ublížilo, kde jsme zranění a co s tím budeme dělat? |
| Odpor/znechucení | Chrání před hrozbou. | Čemu se vyhýbáme? |
| Překvapení | Upozorňuje na změnu, zvyšuje vnímavost. | Proč jsme to nečekali a jak budeme reagovat? |
| Zdroj: kniha The Language of Emotions od Karen McLaren | ||
Po správném rozpoznání emoce následuje její pojmenování a vyjádření. Což zní snadno, ale pokud jste třeba byli vychováváni v rodině, kde se o emocích nemluvilo, budete se to muset učit obtížněji. To samé platí, pokud jste nějakou dobu žili s partnerem, který vaše emoce zlehčoval, případně jste pracovali pod autoritativním nadřízeným, který neměl ve zvyku vám naslouchat.
Jednoduchý test emoční gramotnosti
Potřebu doplnit si emoční gramotnost v dospělosti může odhalit i jednoduchý test. Kdybyste chtěli zjistit, jak jste na tom vy, odpovězte si na následující otázky:
- Umím přesně pojmenovat, co právě cítím?
- Vím, co moje emoce obvykle spouští a proč přicházejí?
- Když cítím silné emoce (např. vztek, strach, smutek), dokážu je zvládnout bez výbuchu nebo útěku?
- Vnímám a rozpoznávám emoce i u ostatních lidí?
- Neodsuzuji své emoce? Beru je jako důležité informace, ne slabost?
Pokud jste odpověděli na většinu otázek ne, pak spadáte do velké skupiny lidí, kteří by na své emoční gramotnosti měli pracovat.
Metod „doučování“ je hodně. Americká klinická psycholožka Sabrina Romanoff doporučuje začít se svěřovat papíru: „Psaní deníku je skvělý způsob, jak se naučit zpracovávat emoce. Tím, že je vtělujete do slov, učíte se je lépe vnímat a vytahovat na světlo. A tím lépe identifikujete jejich spouštěče.“
Další možností je mindfulness – populární technika věnování pozornosti přítomnému okamžiku. Ta vás učí všímat si emocí v reálném čase, pojmenovat je bez posuzování a reagovat na ně vědomě, ne automaticky. Pravidelná praxe mindfulness, třeba ve formě meditace, zvyšuje schopnost rozpoznat první signály emocí v těle a mysli, čímž dává prostor pro uvědomělou reakci namísto impulzivní.
Nebo můžete o svých emocích začít mluvit se svými blízkými. S praxí roste schopnost vyjadřování i schopnost správného pojmenování toho, co vlastně cítíte. Speciální pedagožka Anna Kubíčková roli okolí potvrzuje: „Klíčové pro rozvoj emoční gramotnosti je prostředí, ve kterém přicházíme do kontaktu s dobrými vzory, a vědomý nácvik toho, co se chceme naučit, dokud se to nestane přirozenou součástí každodenního života.“
Emoční učení pro školy
Odborníci vědí, že pojmenovávání a projevování emocí je potřeba učit se od dětství, proto vznikají u nás i v zahraničí takto zaměřené programy určené školám. Například metodika socio-emočního učení Respekt, Rozmanitost, Rovnost, Resilience (RRRR), kterou v loňském roce vypracovala pro učitele základních a středních škol nezisková organizace Society for All.
„U dětí je důležité rozvíjet poznávání emocí u sebe i druhých a jejich zpracování vzhledem k sociálnímu kontextu. Systematické rozvíjení socio-emočních dovedností navíc dětem umožňuje lépe spolupracovat, buduje jejich schopnost zvládat náročné situace a podporuje jejich odolnost,“ vysvětluje speciální pedagožka a hlavní expertka organizace Anna Kubíčková.
Metodika RRRR má za úkol naučit děti o emocích mluvit, popisovat situace, které je vyvolávají, uvědomit si, jak se emoce odrážejí ve výrazu tváře nebo řeči těla. Účastníci programu také zjistí, jak hluboké mohou být emoční reakce, naučí se rozpoznat jejich vlivy na chování a vztahy a dozví se, jak na ně mohou působit emoce druhých. Po dokončení kurzu by děti měly být schopné si lépe uvědomit spouštěče svých emocí, naučit se je jasněji vyjadřovat a být vnímavější k ostatním lidem.
Emoční gramotnost je i součástí programu Všech pět pohromadě určeného dětem od jedenácti do třinácti let. Pro české školy ho připravil Národní ústav duševního zdraví. Děti, které programem prošly, si pak pochvalovaly: „Naučili jsme se komunikovat, hodně jsme se dozvěděli o sobě i ostatních. O emocích je důležité mluvit, abychom si třeba uměli říct o pomoc. A určitě to má na školách smysl.“
