Sparťan veze na trakaři slávistu: Překvapivé derby zachraňuje sáňkařskou dráhu

Vzešly z ní desítky olympioniků a účastníků světových šampionátů. Často na ní jezdil třeba Petr Urban, známý kreslíř humorista. A prosvištěl po ní dokonce dvojnásobný olympijský medailista. I když ne v sáňkování. S Urbanem jel jednou na mistrovství republiky z hecu Lukáš Pollert, držitel zlata ve slalomu na divoké vodě na hrách v Barceloně 1992 a stříbra v Atlantě 1996.

Letos dráha ve Smržovce na úpatí Jizerských hor oslavila 50. narozeniny. Ještě vloni byla v havarijním stavu, ale zdá se, že se odrazila ode dna. Je na startu nutné ozdravné kúry, která by ji měla zachránit před zánikem.

Do záchrany se zapojili město Smržovka, slavný kreslíř nebo velkorysí podnikatelé, jimž leží na srdci osud českého sáňkování. Finančně pomáhají také příspěvky získané při novodobé trakařové jízdě ze Smržovky do Prahy, která se uskutečnila v neděli 28. září.

Původní trakařová jízda pobláznila na přelomu srpna a září 1965 celé Československo a psalo se o ní dokonce v New Yorku. Reportáže o ní přinášela pravidelně prestižní západoevropská média.

Sparťanský fanoušek Antonín Pavlíček tehdy vezl slávistu Františka Pacáka na speciálním trakaři ze Smržovky až na pražský Strahov, kde se před 50 tisíci diváky hrálo slavné derby Sparta – Slavia.

Trakařová jízda, spojená s prodejem pohlednic, odznaků a dalších suvenýrů, vydělala tehdy 32 tisíc korun, což nyní odpovídá více než půl milionu. Zisk se rozdělil mezi východoslovenskou vesnici Obid zpustošenou povodněmi a sportovní oddíl TJ Spartak Smržovka, který usiloval o vybudování nové sáňkařské dráhy.

Aktéři současné trakařové jízdy na to navázali. Vyrazili na více než 140 kilometrů dlouhou pouť ze Smržovky do Prahy v neděli 28. září. K příležitosti akce se prodávají trička s logem trakařové jízdy a nápisem Nesázej se – Neprohraješ, dále pak čokolády, odznaky, placky či lízátka.

Samotný trakař má na sobě kasičku pro sbírání příspěvků. Na webu akce Trakařem na derby zuří také finanční derby Sparta – Slavia. V něm se mohou fanoušci klubů předhánět, kdo přispěje víc. V době přípravy tohoto článku měli podstatně navrch sparťané.

Výtěžek organizátoři věnují sáňkářům na opravu dráhy a rovněž na charitu. Podobně jako v minulosti Pavlíček s Pacákem a členové jejich organizačního štábu a doprovodného týmu.

Zanedbané dráze se tedy blýská na lepší časy. „Ještě na začátku loňského roku byla na některých místech v havarijním stavu. Ale už letos v zimě se nám povedlo udělat několik sáňkařských závodů. Členové našeho oddílu vzali do rukou lopaty a hadice, abychom dráhu v mrazech nastříkali a udělali na ní přírodní led. Tak nějak se připravovala sáňkařská dráha před padesáti lety,“ popisuje Jakub Hyman, jednatel Tělovýchovné jednoty Saně Smržovka.

Jemu a jeho kolegům podobně jako jejich předchůdcům nechybí vůle ani nadšení. „Loni jsme z našeho transparentního účtu použili dvě stě tisíc korun na drobné i větší opravy dráhy. Vybetonovali jsme poškozená místa a v cílové rovince jsme nahradili betonem chátrající dřevo. V létě jsme u nás měli závody na kolečkových saních, mezi padesáti sáňkaři byli i Němci, Poláci a Slováci,“ popisuje Hyman.

Zájem o sáňkování ve Smržovce roste. Zatímco vloni měli jenom tři závodníky, letos už patnáct.

Jakub Hyman se účastnil zimních olympijských her v letech 2006 a 2010. Jeho bratr Ondřej, předseda smržovských sáňkařů, jezdil na olympiádách v letech 2010, 2014 a 2018. Od radnice klub obdržel na letošní rok 800 tisíc korun a díky nim se snaží vrátit Smržovce a českému sáňkování bývalou slávu. Ve městečku pod jizerskohorskou Černou studnicí mají opravdu nač navazovat.

Nejúspěšnější sáňkařkou nejen místní, ale i československé historie, je Dana Beldová, provdaná Spálenská. Na mistrovství světa 1975 ve Švédsku získala bronzovou medaili. Jako holčička sáňkovala ještě na staré přírodní dráze. Vedla od silnice pod Černostudničním hřebenem dolů do Smržovky a měřila více než 700 metrů. Nová betonová dráha s ledem z roku 1975 byla zhruba o tři sta metrů delší.

„Když mrzlo, chodili jsme jako děti s dospělými polévat dráhu vodou. Na nohách boty tatranky, tepláky a v rukou dva kýbly,“ poznamenává Spálenská. Voda z kýblů jim tekla do bot a mrzla na nich.

„Když jsme přišli domů, nemohli jsme si rozvázat tkaničky. Byly jeden led. Jak napadl sníh, patnáct, dvacet centimetrů přes noc, vzali jsme lopaty a odhazovali ho z dráhy. Ale díky tomuhle otužování jsem nikdy neměla ani rýmy ani chřipky,“ popisuje.

Ze smržovské dráhy se zatáčkami z kmenů si odnášela potlučené kotníky a záda. Od začátku věděla, že sáňkování není pro slabé povahy.

„Přetížení v ostrých zatáčkách vám ohne hlavu, ztratíte vědomí, na chvíli máte před očima tmu. Když si šel člověk večer lehnout, držel si hlavu na straně rukama, šíjové svalstvo hodně bolelo,“ svěřila se autorovi článku v roce 2022 během rozhovoru ve studiu Paměti národa.

Ani v největším ‚fofru‘ se však na dráze nebála. „Jako sáňkařka musíte mít z rychlosti potěšení, musí vám dělat dobře. Rychle jezdím i autem. Na dálnici v Německu jsem jela sto sedmdesátkou,“ svěřuje se.

Danu vodil tatínek Miloslav Belda na sáňkařskou dráhu ve Smržovce už od pěti let. „Na Smržovce jezdil na saních každý druhý. Tehdy se řeklo: ‚Smržovka‘ – a odpověď byla: ‚Saně.‘ Bydlel tady Alfons Soukup, napůl Němec. Dělal slavné saně soukupky. Jezdila jsem na nich a říkal mi: ‚Máš na nich dobrou štál.‘ – jako ocel na skluznicích (z německého Stahl – ocel, pozn. red.),“ uvádí Spálenská.

Právě její otec se jako funkcionář TJ Spartak Smržovka hodně zasloužil o novou sáňkařskou dráhu. Pomohla mu k tomu i náhoda, odvislá od politické situace.

Belda, sám sáňkařský závodník a také člen KSČ, v šedesátých letech souzněl s pokrokovým křídlem strany na čele s Alexandrem Dubčekem. Ale po roce 1968, kdy Československo okupovala vojska Varšavské smlouvy, ho konzervativní komunisté vyloučili ze strany. Návdavkem mu sebrali pas, aby nemohl jezdit na sáňkařské závody do zahraničí, a v továrně ho sesadili z místa zástupce ředitele. Skončil ve skladu, kde ale nemusel pracovat tolik jako ve vedoucí funkci.

„Táta říkal, že mu vlastně udělali dobře, protože pro fabriku dělal jen čtyři hodiny a další čtyři hodiny měl pro sáňkování,“ prozrazuje Spálenská. Také díky tomu mohli sáňkaři ve Smržovce na konci listopadu 1975 otevřít novou dráhu, která jim v Evropě ještě vylepšila dobré jméno.

Ostruhy si na domácí dráze vydobyl rovněž smržovský rodák Petr Urban, účastník zimních olympiád 1988 v Calgary a 1992 v Albertville. Slavným autorem vtipů se stal až po skončení reprezentační kariéry. Pocházel ze sáňkařské rodiny, jeho otec Horst a strýc Roland vybojovali na zimní olympiádě v Innsbrucku 1964 čtvrté místo v závodech dvojic.

„Táta mě vzal na starou přírodní dráhu už v pěti letech a udělal pro mě malé saně,“ vzpomíná Petr Urban. V jednotlivcích a ve dvojicích vyhrál sedmnáctkrát mistrovství republiky.

„Na dráze ve Smržovce se člověk nesměl bát, byly tam nebezpečné nízké mantinely a železo. Taky jsem se tam párkrát vyboural, jednou jako ještě docela mladý ve dvojkách s Jirkou Frydrychem,“ podotýká. „Jeli jsme na prvním přírodním ledu, ještě pořádně neuježděném a hrbolatém. Vyklopili jsme se a tolik modřin jsem předtím ani potom nikdy neměl.“

Asi před dvaceti lety se dostal na mistrovství republiky ve dvojici s vodním slalomářem Lukášem Pollertem. „Lukášovi jsem řekl, ať se na saních jen veze a nic nedělá, což se ukázalo jako velká chyba. Zůstal pořád rovně, nepohnul ramenem ani v zatáčce, nevybrali jsme ji a dojeli dolů po břiše,“ vzpomíná Urban.

Také Petr Urban přispěl pořádnou troškou do mlýna, z níž se sypou peníze na opravy a rekonstrukci dráhy. „Věnoval nám do aukce dva svoje obrazy, vydražily se za šestnáct tisíc a za dvanáct tisíc korun,“ říká Jakub Hyman.

Letos potřebují sáňkaři peníze na páteřní elektroinstalaci kolem trati, zatím ji dokončili asi z poloviny. Pustí se také do rekonstrukce jedné ze zatáček. Dráha se neobejde bez nového ozvučení, časomíry a osvětlení, aby se dalo trénovat i za tmy. „Většinu práce děláme svépomocí a posouváme se dopředu i díky kontaktům na známé,“ tvrdí Jakub Hyman. „Na osvětlení jsme sehnali sponzora. Jeden náš člen má bagr, tak udělal zemní práce u dráhy jen za naftu.“