Hlavní obsah

„Na Klárově leze pán po čtyřech a jí trávu.“ Vtipy za časů Kalouska

Petr Janeček
Etnolog a folklorista, autor knižní série Černá sanitka
Foto: Profimedia.cz

Ministr financí Miroslav Kalousek navštívil demonstraci odborářů před svým úřadem, snímek z roku 2011.

Reklama

Většina politických anekdot koluje v českém ústním podání po desítky let, někdy dokonce už od konce 19. století.

Článek

Jak vlastně měřit význam konkrétní politické osobnosti? Počtem veřejných vystoupení v médiích? Schopností prosadit, za co v politice bojuje? A jak vlastně hodnotit politikův odkaz budoucím generacím? Tím, co o něm po jeho smrti napíšou historici? Nebo snad tím, kolikrát se jeho podobizna objeví v učebnicích a na poštovních známkách, a kolikrát po něm začnou být pojmenovávány ulice a náměstí? Odborníci na moderní folklor nabízejí další možnou odpověď: skutečný význam a odkaz určité politické osobnosti je možné měřit tím, jak často se objevuje v moderním folkloru. Nechme protentokrát stranou „seriózní“ žánry jako fámy, městské legendy a konspirační teorie. Zaměřme se pouze na humorné folklorní texty: anekdoty, vtipy a memy. Který z českých politiků se v nich objevuje nejčastěji? Odpověď by mohla nabídnout následující anekdota z doby vlády Petra Nečase z let 2010 až 2013:

V Praze na Klárově leze po čtyřech muž a pojídá trávu. Z blízké Strakovy akademie vyjde premiér Petr Nečas, podiví se nezvyklému divadlu a povídá: „Dobrý den, občane, co to tady prosím děláte?“

Muž zvedne hlavu a odvětí: „Kvůli vládní politice jsem přišel o práci, nemám peníze na jídlo, a tak musím jíst trávu.“

Nečas se zastydí, sáhne do kapsy a povídá: „Tady máte pět tisíc korun a stravenky, snad si trochu přilepšíte,“ a odejde.

Jakmile Nečas zmizí, muž si znovu klekne na všechny čtyři a jí trávu dál. Za chvíli kolem projíždí prezidentská kolona s Václavem Klausem. Ten přikáže zastavit a proběhne identický rozhovor. Klaus zakroutí hlavou, sáhne do kapsy a povídá: „Pane, prosím vás, nedělejte zde ostudu. Tady máte tisíc korun a běžte si koupit něco k jídlu,“ a odjede.

Jakmile Klaus zmizí, muž si opět klekne a pokračuje v pojídání trávy. Z nedalekého ministerstva přichází ministr financí Miroslav Kalousek. Začne na něj hartusit, co to má znamenat. Muž klidně odpoví, že nemá peníze na jídlo. Kalousek se krátce zamyslí, sáhne do kapsy a řekne: „Tady máte lístek na tramvaj. Můžete s ním jet na konečnou na Bílou horu, tam je tráva zelenější!“

Miroslav Kalousek, který minulý týden složil svůj poslanecký mandát, je politikem v moderním folkloru bezesporu velmi výrazným. Je ale na místě konstatovat, že jeho folklorní sláva je možná pouze prchavá. Mnozí z nás totiž určitě znají novější verzi výše zmíněné anekdoty, ve které místo něj vystupuje současná ministryně financí Alena Schillerová nebo její předchůdce Andrej Babiš. Samotný vtip o pojídání trávy je navíc daleko starší. Prakticky po celá devadesátá léta kolovaly desítky jeho verzí, ve kterých vystupoval Václav Klaus, ať už v roli ministra financí, či později premiéra. Některé z nich disponovaly odlišnou pointou, kde Václav Klaus občanovi pojídajícímu trávu poradil: Nesnězte tu trávu všechnu, udělejte si také seno. Co byste jinak jedl v zimě?

Náš text tak názorně ilustruje jednu ze základních vlastností vtipů, především těch politických, a to jejich neustálou recyklaci. Mnohé z nich se po několika letech periodicky vracejí, a to v téměř identické podobě, pouze s vyměněným protagonistou. Této vlastnosti moderního vtipu si již v roce 1925 všiml spisovatel Karel Čapek: V novějších dějinách lze sledovat jistou periodicitu anekdot; taková anekdota koluje nějaký čas od úst k ústům, potom vymizí a po řadě let se opět vynoří jako zbrusu nová. Možno říci, že mají eliptickou dráhu jako komety. Snad každá anekdota má jinou dobu oběhu; některé se vracejí po třech letech, jiné po šedesáti nebo po stu, a snad jsou některé, které se k nám přibližují jednou za sto tisíc let. Jak vděčné to pole pro výzkumy!

Příčina je jednoduchá. Na původní verzi vtipu se časem zapomene, protože mezitím vyroste nová, mladá generace, která už ten původní nezná. A každá nastupující generace tak získá mylný pocit, že ten její vtip je zcela nový, unikátní – a dokonale vystihující jen a pouze politika jejich éry.

Petr Janeček píše pro Seznam Zprávy o aktuálních legendách a konspiračních mýtech:

Většina politických anekdot koluje v českém ústním podání po desítky let, v extrémních případech už od konce 19. století. Náš vtip o nebohém pánovi pojídajícím trávu patří k těm středně starým. Podle folkloristky Dagmar Klímové se poprvé objevil v 60. letech 20. století. V kontextu tehdejších problémů československé ekonomiky byl vyprávěn o prezidentovi Antonínovi Novotném, později pak o anonymním poradci ze Sovětského svazu. Je zajímavé, že drtivá většina verzí tohoto vtipu se odehrává, stejně jako ta naše s Miroslavem Kalouskem, v okolí Klárova či dnešní stanice metra Malostranská – tedy blízko sídla vlády, parlamentu, prezidenta a několika ministerstev. Starší verze z druhé poloviny dvacátého století umisťují výjev na ještě konkrétnější místo: do zatáčky bývalé Chotkovy silnice naproti Jelenímu příkopu. Tudy se totiž často jezdí autem na Pražský hrad, a je zde skutečně k dispozici poměrně velké množství travního porostu.

Který domácí politik se objevuje v kolektivním humoru nejčastěji? Přesná statistika není bohužel k dispozici. Žhavým kandidátem by mohl být předposlední československý prezident Gustáv Husák. O něm v 70. a 80. letech kolovalo tolik anekdot, že s nimi prý bylo možné nepřetržitě bavit společnost po víc než dvě hodiny. Jeho vážným soupeřem by mohl být výše zmíněný Václav Klaus. Ten je dodnes jediným českým politikem, o kterém existuje celá kniha anekdot. Ta vyšla dokonce ve dvou odlišných vydáních. Teprve daleko za Husákem a Klausem by se zřejmě umístili politici jako Miloš Zeman, Andrej Babiš či Miroslav Kalousek. Z těch starších bychom mohli zmínit protektorátního prezidenta Emila Háchu a prvního komunistického prezidenta Klementa Gottwalda.

Existuje pro politika ještě vyšší folklorní meta než se objevit v anekdotách, vtipech a memech? Ano – stát se hrdinou jednoho z nejstarších a nejvznešenějších folklorních žánrů vůbec – lidových pohádek. A to se žádnému z moderních politiků dosud nepodařilo, a to ani náznakem. První a zřejmě i poslední politickou osobností, která vystupuje jako hlavní hrdina pohádky, tak stále zůstává oblíbený osvícenský „selský císař“ Josef II. Habsbursko-Lotrinský. Alespoň tedy pokud můžeme věřit obrozeneckým sběratelům lidové slovesnosti, jako byla Božena Němcová…

Reklama

Doporučované