Pod čarou: Hlavně nikoho nevidět. Proč se Češi opevňují betonovými ploty?

Vídáme je hlavně u nové výstavby na předměstích, ale třeba i okolo leckteré venkovské chalupy, kde majitelé zaveleli k rekonstrukci. Zatímco dřív dům a zahradu ohraničoval dřevěný plaňkový plot, pletivo nebo alespoň různé podomácku svařované kreace ze železných tyčí, teď je často nahrazují vysoké betonové ploty, spíše tedy zdi.

Jejich příznivci mají v zásobě řadu argumentů, proč je takové opevnění dobrý nápad. Každý má přece právo na soukromí a nikdo mi nemá hledět do zahrady, natož abych s ním třeba vedl potlach přes plot.

Pokud už se proti betonovým plotům někdo vymezí, často poukáže na to, jak moc jsou ohyzdné. Ale estetické vady jsou tím nejmenším problémem.

Mor neprostupných ohrad devastuje veřejný prostor na mnohem hlubší úrovni. Rozkládá mezilidské vztahy a sousedskou pospolitost. Dopadá také na psychiku lidí před plotem i za ním, a zdaleka není ničím přirozeným a logickým – stačí se jen na chvíli podívat za hranice Česka.

Hlavní neduhy betonových plotů nedávno na sociálních sítích přehledně sepsala kunsthistorička a specialistka na veřejný prostor Kristýna Drápalová. Konstatuje, že tento typ plotů zabíjí veřejný prostor a bere nám možnost kontaktu se sousedy. Procházky malebnými ulicemi mezi domy a zahradami se kvůli nim mění na pochod depresivním šedým koridorem. Vytvářejí bariéry pro drobnou zvěř, zbytečně rozpalují okolí, navíc skutečně nejsou hezké.

Mají ale i další, méně zjevné vady. Soukromý a veřejný prostor nemají vždy jasnou hranici a v některých zónách se prolínají, jenže betonová hradba tuto důležitou oblast ničí. Stavitelé zdí přehlížejí osvědčené kompromisní řešení, kdy lidé měli například otevřenou předzahrádku a více soukromý zadní dvorek či zahradu. A nejde jen o beton – mnozí často podobného efektu dosahují alespoň nevzhlednou plastovou tkaninou nebo jinou improvizací přivázanou na plot.

Není pak divu, že veřejný prostor trpí. „Ploty, skrze které není vidět, utváří chudší a nudnější veřejný prostor – existují výzkumy prokazující, že kupříkladu naše vnímání vzdálenosti významně ovlivňuje to, s kolika podněty se cestou setkáme,“ dodává k problematice Drápalová.

Její argumenty působí jako zcela rozumná a pádná kritika, ale při pohledu na závěje komentářů v online diskuzích rychle zjistíme, že velká část Čechů má diametrálně odlišný názor.

Snad nejčastějším argumentem je, že majitel daného domu má přece „právo na soukromí“, ať už to podle něj znamená cokoliv. Mnozí se svěřují, že jim vadí „šmírování“ a pozornost sousedů, zmiňují i údajnou závist či pomluvy. Kdekdo si stěžuje, že zrovna jeho soused je unikátní padouch, vedle nějž nejde žít. Ale jiným jen vadí prostý fakt, že by sousedy a kolemjdoucí museli občas zdravit nebo s nimi dokonce zapříst krátký hovor.

Neméně oblíbený názor říká, že na svém pozemku si může každý dělat, co chce. Trochu nečekaná je námitka, že kontakt se sousedy příliš zdržuje od práce. A narazil jsem i na tragikomický postřeh, že skalku a záhony si přece zvelebujeme pro sebe a nikoliv proto, aby na ně zírali kolemjdoucí.

Většina těchto postojů bohužel reaguje na problémy, které existují převážně v hlavě daného „betonáře“. A řada z nich také naschvál či z neznalosti ignoruje zavedená pravidla a normy, které tradičně řídily mezilidské soužití nejen na vesnicích.

Zcela se tu ztrácí skutečnost, že i soukromé domy a zahrady spoluutvářejí veřejný prostor, jehož hranice není striktně určena plotem. Pokud nám má někdo vedle domu postavit továrnu, uvědomujeme si to více než dobře, ale v případě plotů se ohled na okolí zázrakem ztrácí.

Ignorován je rovněž fakt, že podobu a možnosti oplocení mohou do jisté míry regulovat obce skrze územní a regulační plány. Mimo jiné se tím zabývají Pražské stavební předpisy, jejichž požadavek na maximální výšku neprůhledných plotů jde nicméně různými způsoby a v mnoha případech obejít.

Bylo by ale trochu zbabělé zůstávat jen u tvrdé řeči paragrafů. Ohýbány a rozkládány jsou i nepsané zvyky, které většinou existovaly z dobrého důvodu, ale teď musí ustoupit vůli individuálních vlastníků.

Je zjevné, že si řada lidí neuvědomuje benefity i nevýhody vesnického života. Často se opakuje námitka, že daný jedinec se na ves za drahé peníze odstěhoval proto, aby měl klid a soukromí. Ze všeho nejvíc mu vadí pozornost sousedů a kontakt s lidmi, a nechápe, že právě neformální sociální kontrola a zírání do talíře k vesnici v dobrém i ve zlém patří stejně jako k životu ve městě větší anonymita.

Neustále opakované právo na soukromí je hezký teoretický koncept, který ovšem naráží na řadu praktických mantinelů. Mohu sice důvodně očekávat, že mi cizinci nepolezou do domu, ale naprostou oddělenost a neviditelnost si nemohu nárokovat ani jí rozumnými prostředky dosáhnout. Soukromí (či jeho absence) je také určitý typ sociální interakce. Nemá jasné kontury, a stejně, jako si do obýváku pouštíme někoho jiného než do ložnice, může být i vzájemný kontakt přes hranice pozemku škálován mnohem citlivěji a nemusí ho radikálně utnout neprostupná zeď.

„Lidé samozřejmě právo na soukromí mají a pokud o kontakt s lidmi nestojí, nikdo by je k tomu neměl nutit. Přesto ale víme, že pro dobrý život je důležité mít vztahy s druhými lidmi, patřit do komunity, mít na koho se obrátit. Život v místech, kde se lidé znají a vzájemně si vypomohou, je lepší než život v anonymním sousedství v individuálních betonem obehnaných zahradách,“ komentuje otázku soukromí Drápalová.

Zdá se ale, že leckdo chce zpoza zdi sklízet benefity komunitního života, aniž by byl tak úplně jeho součástí – jenže takhle zdravá sousedská pospolitost nefunguje. A v neposlední řadě to vypadá, jako by budovatelé betonových plotů žili zcela mimo historický kontext a podlehli dojmu, že jejich problémy se zvědavými pohledy kolemjdoucích nebo otravnými sousedy jsou nové a jedinečné.

Nasvědčuje tomu oblíbená řečnická figura „chápu, tenhle plot není ideální, ale neuvěříte, jak příšerného mám souseda“. Někdy to jistě může být pravda. Zaznívá ale tak často, že by z toho šlo usoudit, že Češi mají na nemožné spoluobčany opravdu unikátní smůlu. To je samozřejmě nesmysl. Jde o problém, který existoval i jindy a jinde a lze jej řešit i bez bezohledného opevňování.

Je pozoruhodné, že zejména řada nových přistěhovalců na vesnice či předměstí sní o „životě našich babiček“, aniž by zohlednili fakt, že se tehdy bez vysokých zdí lidé z nějakého záhadného důvodu obešli, byť o bouřlivé sousedské spory nebývala na vesnicích nikdy nouze.

Leckdy zazní i poznámka, že „teď už mi nikdo nemůže rozkazovat, co na svém pozemku mohu dělat“. Naznačuje to, jako by na kolektivní sociální kontrole a kritice sobeckého individualismu bylo něco „komunistického“, byť jde o zvyky a normy, které minulý režim dalece předcházejí. A právě představa, že v liberální demokracii už konečně můžeme kolem domu stavět betonové zdi svobodně a bez zábran, si zaslouží bližší pozornost.

Opevňování pozemků a rezidencí se na různých místech světa děje z rozličných důvodů. Když se ale omezíme na Evropu, zjistíme, že nekontrolovaně bující individualismus a s ním spojené budování zdí, plotů a uzavřených rezidencí je typickým fenoménem postkomunistické východní Evropy.

Netýká se to jen Česka, ale třeba i Slovenska nebo Polska, kde se v 90. letech ještě mnohem více než u nás rozmohly takzvané gated communities, tedy oplocené a běžnému chodci nepřístupné bytové komplexy. Došlo to tak daleko, že ohrazené soukromé dvorky začaly vznikat i na panelákových sídlištích, jejichž chudší obyvatelé se chtěli alespoň trochu připodobnit šťastlivcům v nových luxusnějších rezidencích – ty nejbizarnější plotové excesy mapuje třeba tato facebooková skupina.

V Polsku díky tomu vzniklo velké množství sociologických výzkumů analyzujících motivy a názory „oplocených“ lidí, které lze snadno aplikovat i na jejich české protějšky. Je zjevné, že bytelné oplocení je vnímáno jako statusový symbol „lepších lidí“ a známka jasného oddělení od nižších sociálních vrstev. Rezonuje tu princip „svůj k svému“. Objevuje se ale i zmiňovaný argument o tom, že je nová doba, více pracujeme a pak už nechceme být doma rušeni.

Obyvatelé gated communities si pochvalují, že mají slušnější sousedy než dřív, ale zároveň jsou ještě méně ochotní s nimi navazovat kontakt. Ze všeho nejlepší je proto samozřejmě vlastní dům za zdí, díky které se nemusíme vídat už vůbec s nikým. A mnohé ze sociálních patologií postkomunistického prostoru – tedy především nekontrolovaný individualismus a rezignace na odpovědnost za věci veřejné – najednou ve světle, či spíše stínu vysokých plotů o to více vynikají.

Když opustíme náš region a podíváme se místo toho dál na Západ, kterému se mnozí lokální pionýři plotů a suburbií tak moc chtěli připodobnit, zjistíme, že po neprostupných hradbách tam touží výrazně méně lidí. „Na venkově v řadě rakouských, švýcarských či francouzských obcí ploty mnohdy nejsou vůbec, anebo mají v celé obci předepsanou tradiční lokální podobu,“ vysvětluje kunsthistorička Drápalová, a našli bychom i nespočet dalších příkladů.

Mohl bych se tu rozepisovat o úhledných britských předzahrádkách nebo kvalitě veřejného prostoru třeba ve Skandinávii, ale tuším, že by mi hned na stole přistál argument o kulturních rozdílech protestantských zemí, kde tamní podivíni kromě plotů příliš nehoví ani záclonám. Je tu ovšem jedna země, jejíž urbanistický vkus nemohou čeští „betonáři“ tak snadno ignorovat – Spojené státy.

USA jsou zemí, kde o vyhrocený individualismus, propastné sociální rozdíly a někdy až paranoidní obavy o bezpečnost skutečně není nouze. Když ale projdete běžným americkým maloměstem či suburbií, před většinou domů najdete jen velmi symbolické nebo vůbec žádné ploty – symbolem nové předměstské idyly byl ostatně v 50. letech v USA právě „white picket fence“, tedy nízký bílý plaňkový plůtek, který hranici pozemku spíše jen naznačuje a rozhodně za ním nic ukrýt nelze.

Absence vysokých plotů před domy je na řadě míst v USA vymáhána lokálními obecními regulacemi, ale i neformálními společenskými normami, které neprostupnou zeď právem považují za něco podezřelého a nevhodného pro soudržnost komunity.

Nijak se to nevylučuje s morálním i oficiálním nárokem na zadní soukromý dvorek či zahradu, který je normální oplotit více. Přední strana domu je ale zkrátka součástí veřejného prostoru a pokud ji opevňujete, velmi jasně tím naznačujete povahu svého vztahu k sousedům a celé lokální komunitě – což platí pro předměstí v Oregonu i pražský satelit.

Chybějící plot před domem kupodivu respekt k soukromému pozemku nijak neumenšuje a dobře demonstruje princip, kterým se buduje důvěra. Jde vždy o vzájemný vztah. Čím více svému okolí dáváte najevo strach, nedůvěru a odpor, tím více se jich dočkáte od jiných. Komunita se pak začíná dostávat do nebezpečné spirály a místo skutečného sousedství nakonec vídáme jen řady anonymních domů stojících vedle sebe.

Existuje řada dílčích věcných řešení, které mohou betonový mor trochu vyléčit a napravit pošramocenou tvář vesnic či předměstí. „Nejdůležitější je podívat se, co je typické v dané lokalitě. Třeba v řadě horských obcí není vůbec zvykem budovat ploty, a absence plotů je důležitou součástí místního genia loci. V prvorepublikových vilových čtvrtích jsou zase typické ploty se zděnou podezdívkou a dřevěnými laťkami, na vesnicích nižší ploty z planěk, pletiva nebo zbytkových plechových plátů,“ zdůrazňuje Drápalová důležitost respektu k lokálnímu kontextu.

A pokud už někdo na neprodyšném soukromí trvá, má pořád k dispozici vkusnější varianty než beton. „Vysoký plot může mít nespočet jiných provedení, které nebudou z veřejného prostoru utvářet nudnou unifikovanou betonovou uličku: stačí nechat vyrůst živý plot do vyšší výšky, postavit vyšší dřevěný plot, v nákladnější variantě třeba kamennou podezdívku s dřevěnými latěmi,“ dodává kunsthistorička.

Vkusná dřevěná ohrada nebo živý plot jsou bezesporu lepší pro klima, drobnou zvěř i estetiku veřejného prostoru, nicméně jádro problému neřeší. Stále se za nimi skrývá stejná mentalita, která nejen výše popsanými způsoby likviduje sousedskou pospolitost (natož aby jí umožnila vůbec vzniknout), ale v konečném důsledku ubližuje i samotným obyvatelům ohrazených domů a pozemků, kteří tak touží po klidu a soukromí.

Při kritice betonových plotů se pochopitelně zaměřuji spíše na perspektivu kolemjdoucího spoluobčana či souseda, který musí cizí betonové ploty trpět. Je ovšem důležité obrátit pohled a na šedou hradbu se podívat i zevnitř. Člověk za ohradou si sice na první pohled libuje v soukromí, ale ve skutečnosti celý život zírá do zdi a na jeho psychiku to nemůže nemít následky.

Sice jsem zde hovořil o rozdílech mezi městem a vesnicí, ale móda vysokých plotů je především symbolem předměstského života – ať už doslova nebo přeneseně, protože logiku předměstí si s sebou můžeme vzít kamkoliv. Máme k dispozici dlouhou tradici výzkumů i literárních portrétů toho, jak právě v opevněných předměstských enklávách skrytě bují nejrůznější společenské patologie, nedůvěra, nenávist a xenofobie všeho druhu.

S trochou nadsázky by šlo tento fenomén označit za suburbanizaci mysli nebo odchod do pomyslného mentálního bungalovu. Řada expertů a publicistů podotýká, že individualizovaný život v předměstském domě za zdí je relativně nový jev a jde také o politický a ideologický projekt. Čím více se lidé uzavírají do soukromí, tím častěji jsou osamělí, podléhají úzkostem a paranoiám. Snadněji také věří manipulacím a jejich mizerný vztah k okolní komunitě se promítá i do jejich názorů na politiku a věci veřejné.

Pokud se svými sousedy tvoříte opravdovou pospolitost a nevadí vám, když vás někdo občas pozdraví přes plot nebo třeba pomluví vaši novou pergolu, mnohem méně se obáváte různých rizik – není náhodou, že jako první krok v rámci přípravy na přírodní katastrofy, války a jiné krize bývá doporučováno nikoliv hromadění zbraní a potravin, ale právě utužení dobrých vztahů s lidmi ve vašem okolí.

Plíživou mentální suburbanizaci bohužel nevyléčíme jen tím, že bychom zbourali všechny betonové ploty – ostatně i ona prostorově otevřenější americká předměstí s malebnými předzahrádkami nemají o paranoiu a rozličné úzkosti nouzi. Právě vysoký neprůhledný plot je ale zcela zásadním symbolem a posilovačem problému. Troubí do světa nedůvěru, strach a pohrdání okolím, většinou navíc zcela zbytečně – řada zmiňovaných příkladů ukazuje, že se dá dobře, bezpečně a klidně žít i bez něj.

Pokud už na posilování komunitního života a kvalitu veřejného prostoru zcela rezignujeme a trváme na omezeném náhledu, že na své rezidenci si můžeme dělat cokoliv a nikdo nám tam nemá co hledět, můžeme se alespoň zamyslet nad tím, co neprostupná zeď kolem domu způsobuje nám samotným. Klid získaný zakrytím sousedů je totiž vykoupen mnohem horšími psychickými následky, které nám nepozorovaně ohýbají mysl a dělají z nás ustrašené, podezřívavé vězně na betonovém dvorku.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.