Článek
K přelomu roku patří výhledy a předpovědi všeho druhu. Tradičně mezi nimi bývá spousta odhadů toho, kam nás zavede technologický rozvoj a jaké inovace následující rok přinese. Téměř vždy to bývají optimistické vize a téměř vždy dalece přecení dopad, který nové technologie budou mít.
Ode mě se v dnešním newsletteru žádných předpovědí nedočkáte, ale zkusím alespoň zapátrat po důvodech, proč slibné vynálezy často nenaplní očekávání a naberou špatný směr.
Na správnou stopu nás může zavést už ohlédnutí za rokem předchozím. Většina technologií, které v roce 2021 zásadně ovlivňovaly náš život, už tu nějakou dobu byla. Ať už jde o nové sociální sítě typu TikToku, kryptoměny, mRNA vakcíny nebo umělé inteligence, už před rokem bylo celkem jisté, že jde o velké věci. To, co šlo ovšem odhadnout velmi těžce, byly praktické dopady těchto vynálezů. Sociální sítě se tak staly třeba ideálním plánovacím prostorem pro pokus o puč v USA, umělé inteligence napřely své síly k analýze virálních videí, blockchain posloužil mimo jiné ke spekulacím s ohyzdnými obrázky. A vakcíny sice zafungovaly, jak měly, jenže ani sebelepší vynález toho moc nezmůže ve střetu s neschopnými politiky či nedůvěřivou veřejností.
Když se pak na údajné nové technologické zvraty podíváme s větším odstupem, zjistíme, že těch skutečných převratných novinek zase tolik nepřichází a občas se zdá, jako bychom objevovali již objevené nebo rovnou kráčeli zpět. Představa, že se provynalézáme do lepší budoucnosti, dostává stále větší trhliny. Létající auta nejsou v dohledu a nezdá se ani, že by za nás konečně začaly pracovat stroje a my se mohli začít válet. Kde se tedy stala chyba?
Svět zbytečných hraček
Typickým příkladem současných mainstreamových představ o technologickém pokroku je třeba tenhle soupis stovky nejlepších vynálezů roku 2021 podle časopisu Time. Ponechám stranou fakt, že jde navzdory tvrzení redakce nejspíš o snahu vyjít vstříc korporátním PRistům. Důležitější je, že většina z oněch „vynálezů“ jsou v lepším případě chytré zlepšováky za použití dávno známých technologií a v tom horším zbytečné hračky s čistě komerční motivací, jako třeba digitální posilovací stroje.
Staré zboží v novém kabátě prodávají i Forbes či TechRadar, a pokud by snad někdo toužil po sofistikovanějších predikcích, většinou narazí na nekonečné debaty o metaversu, webu 3.0, blockchainu a věcech, pro které už vyšel z módy výraz internet of things. Vypadá to sice trendovněji než vychvalovaný rotoped Peloton, ale ve výsledku dospějeme ke stejnému základu – totiž k tomu, že se na nás hlavně někdo pokouší vydělat.
Oddělit zrno od plev tu jde celkem jednoduše. V první řadě je potřeba skepse vůči technologiím, jejichž převratnost vychvalují pouze lidé, kteří z nich mají prospěch. Na papíře slibná technologie blockchainu zatím našla využití především coby zprostředkovatel pyramidových her a Metaverse či web 3.0 jsou hlavně dalším pokusem digitálních gigantů o účinnější sběr osobních dat, prodej reklamy a přitáhnutí uživatelů k obrazovkám (či chytrým brýlím).
Jak to břitce shrnul Dan Brooks pro Gawker, budoucnost v podání propagátorů těchto technologií je nejen pitomá, ale ještě k tomu přijde dost draho.
Nové technologie pro starou společnost
To, že přehnané zaměření pouze na zisk deformuje a omezuje pokrok, je celkem známá věc, a nemá tu tak smysl rozvíjet filipiku proti zlům současného kapitalismu. Zajímavější je, že i pokud se zaměříme na údajné technologické inovace vedené upřímnou touhou po zlepšení života, stejně často narazíme na stejný pochod v kruhu a nedostatek skutečného pokroku.
Tento proces nedávno podrobně popsal teoretik nových médií Sun-Ha Hong, který se v úvodu své eseje trefně ptá, jaký je smysl vynalézání nových technologií, když společně s nimi nevynalézáme nové způsoby života. Poslední půlstoletí přineslo nejen ve sféře digitálních technologií řadu převratných objevů, jenže lidstvo je využilo převážně k tomu, aby s jejich pomocí udržovalo v chodu stále stejné módy práce a života.
V Metaversu by se dalo dělat ledasco, ale Mark Zuckerberg nám ho prodává jako skvělé prostředí pro stále tytéž nudné kancelářské meetingy. Šéfové místo zbytečných oběžníků posílají e-maily, účetní jen přešli z tlustých knih na Excel a ženy stále stojí u plotny, byť chytré a připojené k internetu.
Futurologové už desítky let očekávají větší automatizaci a s ní logicky spojený úbytek práce, ale společnost místo toho vždy nachází způsob, jak nové technologie integrovat do života bez zásadnější změny mezilidských vztahů a společenských hodnot.
Hong tak podotýká, že lídři technologického sektoru jen dokola recyklují dávno přežité představy o budoucnosti, aniž by se zamysleli, co ze stávajícího společenského uspořádání je vhodné zachovat a co nahradit něčím lepším. Jinými slovy, nikdo se neptá, proč vlastně chodit vyplňovat formuláře do kanceláře a nechat se u toho šikanovat šéfem, ať už se to děje v hmotném světě či v Metaversu.
A je nutné dodat, že onen pokrok symbolizovaný zjednodušováním všech procesů, od objednávky jídla přes mobilní aplikaci až po týmový videohovor, je vykoupen přesouváním negativních externalit někam, kde nejsou na očích – třeba k špatně placeným kurýrům dovážkových služeb, lidem v asijských textilkách nebo dětem v konžských kobaltových dolech.
Dědečkové by se nedivili
Odhady technologického pokroku neselhávají jen v tom, že neberou v potaz společenskou stagnaci. Důležité je i to, že technologie se ve společnosti nešíří rovnoměrně, a velká část z nich není pro každodenní život zase tak podstatná. Stačí si položit otázku, co by se stalo, kdyby z našeho života onen „převratný“ vynález zmizel. Bez antibiotik nebo automatické pračky by se nám rozhodně žilo hůře, ale kdybychom smartphony opět nahradili těmi tlačítkovými a přenosné počítače vyměnit za desktopy, zase taková tragédie by to nebyla.
Je spíše s podivem, jak velkou část našeho života ovlivňují technologie staré desítky či dokonce stovky let. Jsou tu věci, které prostě fungují a není je jak moc zlepšovat (proto třeba dosud nemáme robotické zedníky), a podstatnou roli hraje i to, že se v průběhu staletí zkrátka nemění lidská nátura.
Neurovědec Erik Hoel v této souvislosti podotýká, že kdybychom do současného světa přesadili někoho z antického Říma, nejspíš by se divil technologiím, ale ve fungování politiky a společnosti by se zorientoval velmi rychle. A pokud bychom nešli tak daleko do minulosti, iluze pokroku je ještě menší – když se tak při psaní rozhlížím po svém bytě, s výjimkou počítače a smartphonu v něm nevidím nic, co by tu v té či oné podobě nemohlo být před sto lety, a i nad většinou současných vynálezů by nejspíš mí pradědečkové pokrčili rameny s tím, že se něco takového dalo očekávat.
Nebojte, čeká nás dobrý rok. Dvaadvacet předpovědí pro rok 2022
Technologický pokrok může ve světle výše uvedeného vypadat jako iluze, jenže to by samozřejmě bylo bláhové. Jádro problému je spíš v tom, že (nepopiratelný) pokrok nezpůsobují samotné technologie, ale teprve jejich adaptace a způsoby, kterými je lidé začnou využívat.
To je také ústřední argument historika Davida Edgertona, který ve své knize Shock of the Old kritizuje nesmyslné velebení vynálezů a inovací jen pro jejich podstatu. Spousta vynálezů tu s námi byla stovky let, aniž by s nimi někdo něco kloudného podnikl, spousta jich postrádá praktické naplnění dodnes, a mnohé z nich jsme využili způsobem, který rozhodně není ku prospěchu veřejného blaha.
Není třeba zabíhat hned k yperitu či jaderným zbraním. Stačí se podívat třeba na současný masivní rozvoj bateriových technologií, který nám dává úžasné možnosti pro zelenou transformaci společnosti, ale my ho z velké části využíváme pro to, abychom benzinová auta vyměnili za elektrická v poměru 1:1, což z hlediska ekologie a udržitelnosti nedává hlubší smysl. Přesvědčit lidi, aby místo auta využili kolo či tramvaj, je totiž výrazně složitější než jim prodat nový vůz, a žádný vynález to neusnadní. Za použití potenciálně převratné technologie tak jen replikujeme omyly a přežité zvyky našich předků.
Umělé inteligence bychom mohli využít k nesčetnému množství prospěšných věcí, ale místo toho vrážíme miliardy do výzkumu algoritmů, které dokážou ještě lépe vykořisťovat dělníky ve skladech Amazonu. Jistě stále platí aforismus spisovatele Williama Gibsona o tom, že lidé vždy využijí nové technologie po svém, navzdory jejich původnímu účelu, a mnohdy to může být i velmi prospěšné, jenže to jen málokdy dokáže napravit situaci, kdy už byla ona původní technologie navržena s naprosto pomýleným záměrem.
Sice tak dokážeme použít Facebook k organizaci komunitních aktivit či dobrovolnické pomoci (nebo genocidy v Barmě), jenže pořád by se to dělalo lépe na platformě, která byla od počátku určena právě k tomuto, a nikoliv k hodnocení atraktivity spolužaček Marka Zuckerberga.
Lepší pokrok pro všechny
Pro lidi, kteří odmítají technologický pokrok, se často používá slovo luddita. Jeho běžná definice tvrdí, že si tak říkali dělníci v britských textilkách, kteří na počátku 19. století ve strachu z automatizace rozbíjeli nové stroje. Skutečnost byla ovšem o něco složitější. Luddité neměli problém s novými technologiemi jako takovými, ale bouřili se pouze proti způsobu, kterým byly využívány. Jejich úsilí by se dalo shrnout do jednoduché otázky, proč nepracují méně a za více peněz, když to přece nové vynálezy umožnily.
Podobné otázky bychom si mohli klást i při pohledu na současný technologický pokrok. Docela dobré odhady těch skutečně důležitých nastupujících technologií nedávno sepsal třeba ekonom Noah Smith – v dalších letech podle něj ještě hodně uslyšíme o energetické revoluci, nových biotechnologiích nebo třeba přímém propojování mozku s počítačem.
Pro investory jsou to jistě důležité tipy, ale jako v jiných výše uvedených případech, i zde chybí všechny nutné následující otázky – komu budou dané technologie dostupné, kdo z nich bude profitovat a hlavně k čemu konkrétně budou využity.
Ekonomové, politici, inženýři či programátoři tento směr přemýšlení bohužel často postrádají, a tak je možná při hledání těch nejlepších prognóz budoucnosti lepší zamířit za sociology, antropology, a nebo rovnou spisovateli.
Dobrým startovním bodem může být třeba tahle kolekce povídek odhadujících podobu světa v roce 2031 – najdeme v nich sice roboty a umělé inteligence, ale hlavně obraz světa, jehož problémy jsou stále tytéž a žádné nové technologie je vyřešit nedokázaly (v Česku se o podobný přístup nedávno pokusil kolektiv autorů v publikaci Budoucnost).
Pokud na přelomu roku nějaké bilance, žebříčky a prognózy skutečně chybí, jsou to ty, které by místo nových vynálezů odhadovaly a navrhovaly spíš různé alternativy budoucnosti, kterou bychom chtěli vybudovat – ať už za použití nových technologií, nebo jen pouhého vlastního rozhodnutí vedoucího k lepším zákonům, společenským pravidlům a mezilidským vztahům obecně. Ve výsledku by to přineslo jistě víc než napjaté čekání na výkonnější procesory.