Hlavní obsah

Nula v Bílém domě? To sotva, Američané v úterý zvolí jinou variantu

Studio o amerických volbách: Proč by nás, Čechy, měl zajímat výsledek voleb v USA?

Reklama

3. 11. 2016 15:50

Proroci kolapsu moci Spojených států se až příliš často mýlí.

Článek

Nejnapínavější den roku. Sousloví, které se jednou za čtyři roky spojuje s prvním úterým po první neděli v listopadu. Dnem, kdy se volí americký prezident. Odehrává se ale opravdu takové drama, že by Češi měli zůstat vzhůru a napjatě sledovat sčítání volitelských hlasů? Skutečně voliči vyberou pomocí archaického volebního systému nejmocnějšího muže či ženu světa? Je Oválná pracovna pořád ještě řídicí centrála planety?

Shit show

Že se tyto otázky vrací na konci Obamova prezidenství, není náhoda. Za hranicemi Spojených států Barack Obama velmi bolestivě narážel na hranice své moci.

Jen namátkou z Obamových plánů: jaderné odzbrojování? Bezmála fiasko. Reset vztahů s Ruskem? Fiasko bez přívlastků. Stažení z Afghánistánu? Ano, k radosti Tálibánu. Stažení z Iráku? Ano, k radosti Islámského státu.

„Shit show“. Tenhle ve slušné společnosti nepřeložitelný termín sám Obama použil pro výsledek vlastní válečné kampaně v Libyi. Kampaně, do které se mu vůbec nechtělo, ale přemluvila ho - Hillary Clintonová. Americké stíhačky zachránily vzbouřence v Benghází před masakrem. Zároveň ale pomohly vybombardovat cestu k současné Libyi, rozvrácené zemi a jedné ze základen Islámského státu. Obama chtěl Ameriku zbavit dědictví George W. Bushe a vykličkovat z bažiny krvavých konfliktů na Blízkém východě. Místo toho musel obtížně našlapovat v minovém poli arabského jara. Jak si nakonec sám povzdechl, vše co Amerika na Blízkém východě potřebuje, je „pár chytrých autokratů“.

Doba postamerická. Anebo také ne

Ke klopýtnutím Baracka Obamy a jeho předchůdců stačí přihodit několik dat o ekonomickém posilování jiných mocností. Cesta ke kolapsu americké velmoci se zdá být jako na dlani.

Je tu ale přinejmenším jeden důvod k ostražitosti. Podobných prognóz už Amerika zažila celou řadu. V 70. letech ji mělo předstihnout Německo, v 80. letech Japonsko. Na přelomu století se vynořil fenomén BRICS - blok Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jižní Afriky, údajně předurčený převálcovat Spojené státy.

Osudy těchto prognóz jsou si nápadně podobné. Německo si po letech rozletu prošlo hlubokou krizí. Stejně tak Japonsko. Země BRICS si v současnosti bolestně připomínají, jak vlastně zkratka této skupiny vznikla – jako marketingový tah jednoho z šéfů banky Goldman Sachs, který chtěl nalákat investory ke koupi rizikových akcií v rozvojových zemích. Čínská ekonomika zpomaluje. Propad cen surovin přivedl Brazílii do jedné z nejhlubších krizí v dějinách. Laciná ropa podrývá pozici Ruska, které dává najevo sílu na bitevních polích v Sýrii a na východní Ukrajině, jeho ekonomická síla ale zhruba odpovídá třeba Španělsku.

Jak se vyvíjely volební preference Američanů

Zpátky k normálu

Samotné sídlo amerického prezidenta toho mnoho prozrazuje.

Francie má Versailles. Rusko Kreml. Prezident Spojených států vládne z Bílého domu, které připomíná sídlo chudšího ruského magnáta a které ještě v roce 1812 britští vojáci bez milosti vypálili. Na konci 19. století byly Spojené státy pro Evropany obskurní, do sebe obrácená provincie, se kterou v mocenské politice nikdo nepočítal. Americká armáda byla početně zhruba na úrovni Bulharska. Mimořádné a hrůzné události 20. století otevřely Americe cestu k pozici bezkonkurenčního hegemona. Že se o svůj díl moci ucházejí i další zájemci, je pouze přirozená korekce. Stejně jako to, že Američané nostalgicky vzpomínají na éru izolacionismu.

Americké století?

Přání zavřít dveře před zbytkem světa ale zřejmě Američanům žádný z kandidátů nesplní. Hillary Clintonová se nejen v případě Libye projevila jako bojovný jestřáb. Její vztahy s Vladimirem Putinem, o kterém prohlásila, že nemá duši, načež Putin opáčil, že demokratická kandidátka nemá mozek, zřejmě nebudou vřelé. Co by vlastně znamenalo pro mezinárodní mocenskou arénu zvolení Donalda Trumpa, se často marně snaží uhodnout i jeho blízcí poradci. Koho si tedy vzít za průvodce při cestě za budoucí rolí amerického prezidenta?

Fareed Zakaria, největší hvězda amerického politologického nebe, se proslavil knihou o „postamerickém světě“. Ani ta ale nelíčí Spojené státy jako bezmocného otloukánka v aréně plné nových velmocenských dravců. Prostě jen konstatuje, že mocenské nitky světa se už zřejmě nebudou všechny sbíhat ve Washingtonu, jak tomu bylo na začátku 90. let. Jinak na tutéž otázku odpovídá Zakariův konkurent George Friedman, majitel soukromé informační agentury Stratfor, které se přezdívá „druhá CIA“. Podle něj americké století teprve přijde. Jejich vize přitom nejsou až tak dramaticky odlišné a v jednom se shodují docela určitě: Prezident, jehož jméno se dozvíme příští úterý, bude na diplomatické scéně dál první mezi rovnými.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené