Hlavní obsah

Odklizen do ústavu. Jak se justiční kat Urválek sešel v práci s Válkovou

Foto: ČTK, ČTK

Bývalý prokurátor a předseda Nejvyššího soudu z doby politických procesů zosobňuje komunistický teror z 50. let minulého století.

Když Helena Válková nastoupila do kriminologického ústavu, seděl tam bývalý komunistický prokurátor Josef Urválek už dvanáct let. Jako autor vědeckých statí ale příliš plodný nebyl, napsal pouze dva články. Svůj poslední právě s nynější kandidátkou na ombudsmanku.

Článek

Ve čtvrtek 7. března 1963 vyšel na titulní straně hlavního komunistického deníku Rudé právo článek, který referoval o novinkách z posledního zasedání československého parlamentu, Národního shromáždění. V závěrečné části se psalo také o odchodu předsedy Nejvyššího soudu Josefa Urválka. Člověka, který se stal zosobněním justiční zvůle v politických procesech během 50. let minulého století.

Podle oficiální verze Urválek rezignoval na funkci ze zdravotních důvodů. Ve skutečnosti o jeho odvolání rozhodlo pár dní před jednáním parlamentu nejužší vedení komunistické strany. Působení Urválka v čele Nejvyššího soudu už přestalo být únosné. S tím, jak vládnoucí komunistická strana ustupovala od brutálního potírání svých odpůrců, přehodnocovala i svůj postoj k procesům, při nichž Urválek posílal obžalované na smrt či doživotí.

Foto:

Fotografie Josefa Urválka byla použita i na obálku nově vydané publikace o představitelích československé justice.

To neznamenalo, že by komunistické špičky v čele s prezidentem Antonínem Novotným chtěly s Urválkem nějak zatočit. Pro někdejšího prokurátora, který se zapsal do historie hlavně svým fanatickým hřímáním v procesu s Rudolfem Slánským nebo Miladou Horákovou, bylo připravené klidné místo v závětří.

„Dr. J. Urválek bude pracovat na vědeckovýzkumném úseku v justici,“ napsalo Rudé právo.

Tehdy dvaapadesátiletý Urválek zamířil do Výzkumného ústavu kriminalistiky, předchůdce současného Institutu pro kriminologii a sociální prevenci. Tam někdejší démon politických procesů setrval až do konce svého života v roce 1979.

V ústavu, který se po několika letech přejmenoval na Výzkumný ústav kriminologický při Generální prokuratuře, potkal Josef Urválek Helenu Válkovou.

Ta do ústavu nastoupila v polovině 70. let po absolvování právnické fakulty. Spolu napsali článek o ochranném dohledu, na nějž tento týden upozornil server info.cz. Téma spustilo vlnu kritiky proti Válkové nejen kvůli spolupráci s Urválkem, ale také popisovanému dohledu, který komunistická justice využívala k útlaku disidentů.

Po odborné stránce přitom ústav neměl špatnou pověst. Jeho některé studie z období komunistického režimu oceňují i současní pracovníci institutu, kteří v něm začali pracovat až po listopadu 1989.

Vyzdvihují zejména druhého ředitele Otu Novotného, dodnes jednoho z nejuznávanějších odborníků na trestní právo. Hodnotné práce prý ústav produkoval i po Novotného vynuceném odchodu, v 70. a 80. letech. „Jednalo se především o studie k osobnosti mladistvého pachatele, výzkum skupinové trestné činnosti a výzkum kriminality Romů, které představovaly významnou součást tehdejší odborné poznatkové základny o těchto jevech,“ uvádí institut na svých webových stránkách.

Čím se Urválek v kriminologickém ústavu během zhruba šestnáctiletého působení zabýval, není přesně známo. Naprostá většina současných zaměstnanců tam nastoupila až po jeho smrti. Pravděpodobně se věnoval i řízení ústavu, podle historiků byl zástupcem vedoucího.

Bibliografie právnických sborníků a časopisů, kterou sestavila Masarykova univerzita v Brně, uvádí od roku 1963 pouze dva Urválkovy příspěvky – kromě zmíněného textu, který publikoval v roce 1979 společně s Válkovou v časopise Prokuratura, je to ještě text s názvem „Zvýšit úlohu soudů v boji proti kriminalitě mládeže“, který vyšel v roce 1966 v titulu Socialistické soudnictví.

V knihovně ústavu, kterou nyní spravuje ministerstvo spravedlnosti, evidují ještě publikaci Dozor prokurátora nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení trestním, kterou Urválek napsal spolu s Oldřichem Suchým.

Během působení v ústavu se musel Josef Urválek jen jednou bránit kritice za své někdejší působení na soudech v 50. letech. V krátkém období politického uvolnění v roce 1968 se ocitl pod tlakem své vlastní strany, která zřídila komisi zaměřenou na rehabilitace.

Někdejší žalobce z krvavých protestů však odmítl, že by se podílel na bezpráví a sváděl vinu na bývalého prezidenta Klementa Gottwalda a vyšetřovatele Státní bezpečnosti. Zdůrazňoval také, že obžalovaní tehdy doznávali svou vinu a nestěžovali si na nezákonné metody vyšetřování. Proto prý neměl podezření, že by vyšetřovatelé používali nezákonné metody. Svojí neoblomností tehdy rozhněval i některé komunisty, například Zdeňka Mlynáře, který Urválka tvrdě zkritizoval v Rudém právu.

S invazí vojsk Varšavské smlouvy a následnou normalizací však tlak na Urválka opadl.

Zatímco reformní komunisté byli odstaveni, symbol justičních vražd zůstal pracovat v kriminologickém ústavu. V roce 1979, tedy v roce úmrtí, mu vyšel zmíněný a zároveň poslední článek, který sepsal právě se současnou kandidátkou na ombudsmanku.

Válková pracovala v kriminologickém ústavu až do roku 1988, kdy přešla do Ústavu státu a práva pod Akademií věd. Měřeno příspěvky byla mnohem plodnější než Urválek. Jen do odborných časopisů a sborníků napsala dvacet článků, povětšinou o kriminalitě mladistvých nebo drogách.

Související témata:

Doporučované