Článek
„Sbírku mapující krkonošskou houslařskou školu obohatily dvě violy, dvoje housle a jedny pošetky,“ informoval mluvčí Správy KRNAP Radek Drahný.
Památník zapadlých vlastenců je věnovaný písmákovi a houslaři Věnceslavu Metelkovi, díky němu jsou krkonošské Paseky vnímány jako kolébka českého houslařství. Muzejní sbírka hudebních nástrojů zahrnuje práce prvních paseckých houslařů a jejich žáků až po současné houslaře ze slavných rodů Pilařů a Špidlenů. Z Pasek pochází i Vedral. Narodil se zde 26. března 1883 a vyučil u dalšího z houslařů krkonošské houslařské školy, Benjamina Patočky. Do Nizozemska se vydal na přelomu 19. a 20. století, následně v Haagu založil houslařskou dílnu. Její vybavení získal pasecký Památník před pěti lety darem z Vedralovy pozůstalosti, o kterou se spolu s rodinou starají Josef Schebal a nizozemská Nadace Fidula. „Tentokrát přivezli manželé Schebalovi violu, která bývala vystavena ve výloze Vedralova houslařství,“ uvedl Drahný.
Dalším darovaným nástrojem je viola d´amore z pražské dílny houslaře Ignatia Markerta z roku 1938. Viola d´amore se používala s oblibou především v barokní hudbě. Její zvláštností byla podle Drahného i hlavice, kterou obvykle tvořila hlavička krásné ženy nebo andělíčka lásky, takzvaná amorka. To je i případ violy, darované paseckému památníku, kdy má amorek ještě oči cudně překryté zlatou páskou. Prý proto, aby nevadilo, že violista na nástroj hrál i v kostele," dodal.
Paseckou sbírku obohatily i unikátní housle, vyrobené pro indonéského zákazníka. Jejich specifikem je horní deska, nahrazená hadí kůží, která lépe než dřevo odolává tropickému indonéskému vlhku. Další darované housle jsou z dílny francouzského houslaře Honoré Derazeye, rovněž zhruba z poloviny 19. století. „Jejich zvláštností je jednak mimořádně silný zvuk a jednak nádherně intarzované dno s romantickým koloniálním motivem,“ uvedl Drahný. Posledním z darovaných nástrojů je pošetka francouzské provenience z poloviny 19. století, což jsou velmi úzké housle používané hudebníky především pro případy, kdy bylo třeba, aby měl nástroj spíše tišší zvuk.
