Hlavní obsah

Přepsáno: „Komunismus je zrůdný.“ Kamila Moučková o odpuštění a důvodu, proč Havel odmítl zrušit KSČ

Dvě minuty z Výzvy: Kamila Moučková o odpuštění a důvodu, proč Havel odmítl zrušit KSČ. (Video: Jiří Kubík, Seznam.cz)

25. 8. 20:20

Prezidentovi Václavu Havlovi radila, aby komunistickou stranu zakázal a dodnes se stydí, že byla její členkou. Televizní hlasatelka Kamila Moučková v srpnu 1968 oznámila z obrazovek začátek sovětské okupace, pak přišlo 20 let perzekucí. V rozhovoru pro pořad Výzva vzpomíná i na okolnosti vyznamenání od prezidenta Zemana a nekompromisně hodnotí současnou politiku. Rozhovor vysílaný 21. srpna vám teď přinášíme v textové podobě.

Článek

Spolek Milion chvilek pro demokracii, který v červnu pořádal sérii protivládních demonstrací, svolal na středu 21. srpna na Václavské náměstí vzpomínkovou akci a požádali vás, abyste tam jako pamětník srpnových událostí z roku 1968 promluvila. Museli vás dlouho přemlouvat?

Ne. Akorát, bohužel, jsem byla teď půl roku po špitálech a mám nemocnou dceru, tak mě to trošku sebralo, vlítly na mě deprese. Ale tohle prostě zvládnu. Já chci k těm lidem promluvit.

Co jim chcete říct? Předpokládám, že to bude sice vzpomínka na události ze srpna 1969, tedy co se dělo rok po invazi, ale svolavatelé demonstrace chtějí poukázat i na současné problémy současné vlády. I to vás na tom láká, proč tam chcete vystoupit?

No, láká… Moc mě to neláká, ale mám potřebu ty lidi oslovit. Hlavně mladé, vzdělané lidi, protože na nich to je. To, co v současnosti prožíváme… Já nevím, jak bych to nazvala. Vím, že se do médií neříkají sprostá slova, ale já jsem daleko víc vyděšená. Já jsem opravdu na výsost vyděšená z toho, co je možné.

Co vás vyděsilo v poslední době?

Hlavně pan ministerský předseda, který je – to je naprosto neuvěřitelné – několikrát potvrzený spolupracovník StB, který má své miliardy a přes ty miliardy má ty své kšefty a trafiky. Ať si je opatruje. Od toho jsou soudy a policie, které podle mého názoru nekonají tak, jak by měly. Ať si to dělá, ale ať ke všemu nechce vládnout téhle zemi.

Morálka a pivní kultura

Paní Moučková, apelujete na premiéra, aby se nějak choval nebo nechoval. Ale na druhou stranu tu je velká skupina voličů, která ho podporuje, a prezident Zeman říká, že i kdyby Babišova vláda padla, on jej jmenuje znovu. Takže váš názor – byť s ním řada lidí bude souhlasit – je dnes už menšinový.

Já tomu nerozumím. Já to nechápu, proč. Podle mě je to taková ta… Já tomu říkám hospodská, pivní kultura. Lidi, kteří říkají: „A co se děje? Máme se dobře. Máme co jíst. Tak o co jde?“ Ale kde je morálka, kde je odpovědnost za tyhle věci?

A kam zmizela, co myslíte? Proč na ně tihle lidé podle vás nedbají?

Tomu já nerozumím. To by mě dost zajímalo. Já to nechápu a velice o tom přemýšlím.

Máte z něčeho strach?

Já jsem vyděšená, ano. Jsem vyděšená, že po jednapadesáti letech od 68. roku a 30 let od sametové revoluce jsme v situaci, v které jsme. To jest, že pan prezident si dělá, co chce. Že pan Babiš vládne téhle zemi jako ministerský předseda a nikdo nic nedělá.

Celý pořad Výzva s Kamilou Moučkovou:

Celý pořad Výzva s Kamilou Moučkovou. (Video: Jiří Kubík, Seznam.cz)

„Nikdo nic nedělá“ se úplně říct nedá. Přeci jenom byly svolány demonstrace…

Zaplať pánbůh za to.

A budou svolány další. Myslíte, že je ohrožena demokracie?

Bojím se, že ano. A že se plíživě blíží doba, kdy nastane diktát mocných, diktát funkcionářů, mocných lidí.

Vyznamenání od Zemana

Kdy jste měla naposled příležitost mluvit s Milošem Zemanem?

Asi před šesti lety v Obecním domě na zahájení Pražského jara jsme se viděli naposled. Ale před tím… Já ho znám asi 55 let. To byl neobyčejně vzdělaný, chytrý ekonom, s kterým byla sranda. Potkávali jsme se na Hradě… Já nevím, co se s tím člověkem stalo.

Před šesti lety, v říjnu 2013, vám dal státní vyznamenání…

No.

Někteří lidé říkají, že by měli problém je od něj přijmout.

To jsem měla už tenkrát.

A proč jste ho přijala?

Protože moje děti, holky, Bára s Káčou, chodily a říkaly: „Mami, neblbni! To dostáváš za to, co jsi pro tuhle zemi udělala a tam bude vždycky nějaký Zeman.“ Bohužel, už ne Havel.

Tak jste si to pro sebe přeložila, že to je vyznamenání ne od prezidenta, ale od společnosti?

Ano, v podstatě ano. A dodnes mě to trošku zlobí, protože já už mám první státní vyznamenání od prezidenta Svobody z jara 68. A když jsem podepsala Chartu a vozili chartisty za Prahu a tam je zmlátili a nechali je tam v zimě ležet, tak jsem šla do Narpy, koupila jsem tubu, tam jsem to státní vyznamenání nacpala, napsala jsem k tomu sprostý dopis a poslala jsem to Husákovi na Hrad.

A nemáte dneska chuť udělat něco podobného s vyznamenáním od Miloše Zemana? Tím vás nenavádím, jenom se ptám, jestli to ve vás nebublá.

Víte, že mě to nenapadlo, ale to je dobrý nápad.

Ne. To určitě nedělejte. Ale zeptám se, co byste panu Zemanovi řekla, kdybyste měla možnost ho dnes potkat?

Že se nestydí. Že je to škoda, že tenhle vzdělaný, chytrý pán se dostal do situace… Nevím, jestli je tak nemocný, jestli už prostě… Mně je 91 let a jsem ráda, že mně to ještě myslí, ale já se obávám, že tam je nějaká porucha. To není možné, aby se tohle s člověkem stalo.

To znamená, že byste mu řekla něco od plic?

Řekla bych mu: „Že se nestydíte, pane Zeman.“

Češi proti Čechům

Pojďme se vrátit o několik desetiletí zpátky do 21. srpna. Loni bylo 50. výročí od roku 1968, letos je to 50 let od událostí i v roce 1969, kdy byly násilně potlačeny demonstrace: tehdy vlastně Češi zasahovali proti Čechům. Jak na vás tato doba dnes působí? Co se to tehdy dělo? Proč lidé začali jít proti sobě?

Já o tom dodnes přemýšlím a moc tomu nerozumím, ale je to asi zase o tom, že jsou lidi jednoduchý, slušně řečeno, kteří uvažují úplně scestně: „Mám se dobře, tak o co jde? Dojdu si večer do hospody na pivo. Tam se vyřvu a co? Mě to nezajímá!“

Já jsem byla půl roku po špitálech po těžké zlomenině a na Malvazinkách jsou převážně jenom staří lidé. Zaprvé tam zaplatíte za měsíc 20 tisíc. Kde na to ti lidi, ty babičky a dědečkové, mají vzít, to teda nevím. Protože já sama mám po přidání čtrnáct tisíc, donedávna jsem měla dvanáct. Ale byl tam generál a já s ním chodila kouřit na balkon. Byl to chytrý, vzdělaný pán a nadával. A já říkám: „Proč teda něco, doprčic, nedělá pro ty lidi?“ A on říká: „ A co já zmůžu?“ A o tom to je. Čili, pro mě je to otázka.

Já si myslím, že mladých, chytrých, vzdělaných lidí, kteří nebudou zkorumpovaní… Protože moje životní krédo je, že moc korumpuje každého. I Havla trošku tenkrát. A že jsem ho milovala, že to byl kamarád, že to byl nesmírně slušný člověk.

Možná byste si teď od některých lidí vysloužila označení, že jste elitářka, že patříte do té kavárny intelektuálů, že žijete jinak.

No, to já se k tomu hlásím.

Že jim nerozumíte a že oni nerozumí vám.

No, asi jo. Trošku.

Ptal jsem se na rok 69 záměrně, protože leckdo tu dnešní situaci k tomu přirovnává, jak si tehdy lidi přestávali rozumět, jak se někteří podřídili moci, že to nebyla invaze sovětských a spojeneckých vojsk, ale že to byla bratrská pomoc. A kdo s tím nesouhlasil, tak špatně dopadl – přišel o práci. Tak se tomu kdekdo přizpůsobil, aby si práci udržel. Nemáte pocit, že se i dnes někteří lidé moci a tomu vnímání ‚buďme radši rádi za to, co máme‘ přizpůsobí?

No, právě! To mě děsí. Z toho jsem vyděšená, že lidi chtějí málo. Že chtějí prostě jenom mít svatý pokoj. Zalézt si někam a prostě říct: „A co? Nemáme hlad, večer si dojdu do hospody na pivo.“

Byla jsem „zločinec“

Měnili se v roce 69, tehdy, v době, kdy jste odcházela z Československé televize, lidi před očima? Ti, kteří byli třeba do té doby vaši spojenci, přátelé?

Nějak moc ne, ale je fakt, že já jsem záměrně přerušila styky s kolegy z televize, i když to byla bezvadná parta, kteří tam zůstávali, abych je neohrožovala. Protože já už jsem v 69. roce byla ten zločinec, že jo?

Pořád vám vyčítali nadřízení, že jste byla tou osobou, která 21. srpna 68 oznámila tomuto národu, že sem vnikli ruští vojáci?

Jak kdo. Je fakt, že jsem žila úplně normálním životem. Nedostala jsem vůbec žádnou práci a když jsem šla do mlékárny nebo nakoupit, tak mě lidi mačkali ruce. Já jsem nosila zelené brýle a když jsem přišla domů, tak jsem řvala jak tygr do všech koutů bytu a brečela jsem. Ale nějaké nepřátelství z televize, to ne. Oni mě sice vyhodili, ale já jsem chtěla odejít. Když jsme přestali vysílat ilegálně z té Tesly v Hloubětíně, tak to bylo první, že jsem dala výpověď.

To bylo v září 68?

Ano, nechtěla jsem to dělat. Říkala jsem: „Já nebudu dělat tohle svinstvo.“ Každý, ať si to rozhodne sám za sebe – ale já ne! A pořád mě přemlouvali a říkali: „Kdo za tebe ale přijde?“

Kdo za vás přišel tehdy?

No, tak různě.

Chtěli mě zlomit, přes otce

Nechcete se k tomu vracet. Poté jste zažila spoustu výslechů na policii, na Státní bezpečnosti. Co po vás chtěli? Jak byste to dneska vysvětlila mladým lidem?

Chtěli mě zlomit, chtěli si mě získat a navíc – jsem dcera Viléma Nového…

To byl člen ÚV KSČ.

Na mě šli přes toho tatínka. První, co ti estébáci vždycky říkali: „To nemůžete tomu tatínkovi udělat.“ A já říkám: „Můžu!“

Vy jste byli s otcem ve vážném sporu ohledně Pražského jara. On byl zásadní odpůrce. A zásadně jste se spolu nepohodli…

To je kapitola sama pro sebe. Otec, to je veliký problém. Od historiků a dokumentaristů jsem se dozvěděla, že velmi pravděpodobně byl pět let vězněný svými vlastními komunisty. On byl první ve Slánského procesech, kterého zavřeli, jako šéfredaktora Rudého práva a historici, když se točil Hořící keř, tak za mnou přišli a říkali, že to nevědí úplně na 120 %, ale velmi pravděpodobné je, že sovětská KGB nařídila našemu ÚV KSČ, propustit Nového a zavázat si ho.

A o tom se doma nemluvilo, to jste nevěděla?

Otec o tom odmítal mluvit. Ve 40 letech na jeho narozeniny, v květnu ́68, jsem od něj dostala pár přes hubu a byla jsem vyhozena z bytu. Pak jsme spolu přes deset let nemluvili vůbec.

On vám vyčítal to, že jste se takzvaně odrodila od KSČ?

Ano.

Vyčítala jste si někdy zpětně, že jste v roce 1946 vstoupila do KSČ a že jste vlastně i v televizi byla tváří komunistického režimu?

To je zajímavý moment. To, že jsem v pětačtyřicátém jako sedmnáctiletá holka dostala od tatínka červenou knížku, která ležela až do 68. roku v šupleti, to je moje chyba a velká a já se za to velice stydím. Já jsem taky myslela strašně dlouho – a za to se taky strašně stydím – na otcovu hlavu, protože to nebyl žádný blbec. To byl vzdělaný, chytrý pán.

Ale je fakt, že bez té knížky bych se bývala nikdy nedostala do rozhlasu a do televize. Je fakt, že jsem nikdy nedělala žádné funkce, ale nicméně se dodnes za to stydím.

Ani práci uklízečky

Jak velký byl pád v tom roce 69, když jste odešla z televize, kdy jste sháněla práci a nemohla ji sehnat?

No, ty první tři roky byly prima, protože jsem dělala kantýnskou v Divadle Komedie, vlastně v Komorním divadle. Byli zlatí, Vašek Voska, Ota Sklenička, s velikým studem říkali: „Nechceš k nám jít? To je uzavřený klub.“

Tak tam jsem byla tři roky. To byly z těch 21 let nejšťastnější roky, protože tam byla bezvadná parta lidí: Vašek Postránecký s Frantou Němcem tahali basy s pivem a s vínem a strašně mi pomáhali. Pak už to bylo horší. Potom nějak (komunisti, pozn. red.) zjistili, že ten zločinec jako já, pracuje jako kantýnská, takže to převzaly Restaurace a jídelny. A okamžitě mě vyhodili.

Takže jste nemohla pracovat ani jako kantýnská?

No, to vůbec. Já jsem si chtěla udělat pedikérský kurz, tak to vůbec. Byly v tramvajích cedule, že přijme Praha 1 uklízečky kanceláří. „No, soudružko, no, to vy nemůžete přece? To jsou tam telefony, že? A dálnopisy.“

A co jste podle těch komunistů měla dělat? Kam jste měla jít? Čím jste se měla živit? Chtěli vás donutit k emigraci?

To ne. To nemůžu říct. Ale nevím, co si mysleli. On si mysleli, že mě zlomí přes toho tatínka asi.

Že odvoláte?

Ano.

Že přijmete invazi jako bratrskou pomoc a bude všechno v pořádku?

Ano. Ale tak to ani náhodou!

Jak jste vlastně žila ta další léta? Za svůj názor jste se nestyděla, neodvolala jste. Pak byla v roce 1977 akce Charta 77, vy jste vy byla jednou z prvních, kdo ji podepsali. Byla jste mluvčí Charty. Věřila jste v té době, že se ten komunistický režim někdy zlomí? Nebo jste si myslela, že budete až do konce života žít jako vyvrhel?

Víte, kdy jsem já začala žít v demokratické zemi? Ve svých 61 letech. Poprvé! Nejdřív, když mi bylo jedenáct, přišel Hitler. Pak nastoupil další teror, a to komunistický. Až do roku 89. A tam to, v mých jedenašedesáti letech, ze mě všechno takhle spadlo!

S vojáky a samopaly za zády

Předpokládám ale, že ten život do jednašedesáti let pro vás nebyl jenom jedna velká černá skvrna. Že jste měla období, kdy jste byla spokojená s tím, co děláte a co máte?

Já jsem tu profesi (televizní hlasatelky) milovala, opravdu. Protože otec byl prý vynikající řečník a asi tam nějaké genetické sklony po něm jsou. Prý jsem mu taky velice podobná. Já jsem tu profesi milovala a ještě chci říct jednu věc: když už jsme u toho, že se furt mluví o mé statečnosti z 21. srpna… To vůbec není pravda.

Tak měla jste za sebou toho sovětského vojáka se samopalem.

Dva! Dva se samopaly.

To chtělo ale nějakou kuráž.

Já jsem se takhle klepala vzteky. Nemůžu říkat do médií sprostá slova, ale proto je jediný výraz. No nic. Ale to byla moje šťastná léta. Měla jsem to hrozně ráda v dobrém i zlém. A o té statečnosti to vůbec není. To je samozřejmost. Vezměte si, že takovou profesi děláte, tak ji děláte v dobrém i ve zlém.

Spousta lidí to dělala taky, a přesto se zachovali jinak: Prostě jisté věci odvolali.

Každý jsme jinak silní. To bych lidem nevyčítala.

Takže dovolte, abychom váš postoj vnímali spíš jako statečný, než jakkoliv jinak. Ale vás nikdy nenapadlo emigrovat z toho, co jste tady zažívala?

Nejsem typ emigrantky. Měla jsem nabídky ze všech evropských, ale i amerických rozhlasových stanic, které vysílaly česky. Za druhé: jednatřicet let jsem žila s Jiřím Zahajským, hercem, který neuměl jinak než česky. Čili, jak by se živil?

Děti ve škole. Dobře, to by mě trošku bývalo inspirovalo, protože tady nemohly studovat: Káča chtěla dělat filozofii a nemohla a Bára chtěla dělat žurnalistiku a nemohla. Ondřej je úplně nevzdělaný. Káča promovala v Anglii ve čtyřiceti letech. Česká holka, v angličtině.

Nikdy vám to děti nevyčetly?

Ani slovem. Jsou báječné.

Dokázala jste v těch svých jedenašedesáti letech, potom, co přišla do Československa demokracie, odpustit těm lidem, kteří se na vás takhle podepsali?

Nejsem člověk, který v sobě umí nosit zlobu. Mám lidem za zlé jediné: že jsou každý jinak silný. Ti, co sklonili hlavu, třeba měli děti na studiích. Báli se nebo jim šlo o zaměstnání. Ti, kteří odešli, dobře, jejich volba. Mám za zlé jedině lidem, kteří dělali svinstva, kteří udávali, kteří žalovali, kteří byli podrazáci. Tak na ty se zlobím.

Těm neodpouštíte?

Těm neodpouštím!

Zakázat komunistickou stranu

Jak se podle vás mělo po roce 1989 naložit s komunistickou stranou?

Něco vám povím. Ještě než byl Václav Havel prezidentem, tak jednou takhle stojím u Havlů v bytě s Jirkou Dienstbierem, strčím do něho a říkám: „Pojď sem, to by byl, panečku, náš pan prezident.“

Vašek se přede mnou s někým bavil, otočil se a říká: „To myslíš jako já, kamarádko? Ty jsi se zbláznila!“ A vyšlo to! Od té doby mi kluci mi říkali vědma. Ne proto, že jsem tak chytrá. To byla jen touha…

Instinkt?

Ano. Představa něčeho. A když byl pár dní prezidentem, tak jednou zase u Havlů říkám: „Vašku, musíš zrušit komunistickou stranu. Aspoň na čas. Nebo se tu rozlezou a půjde to zase dál.“ Což je současnost.

Co vám na to řekl?

On mi řekl: „Ty jsi se zbláznila! To bych nebyl žádný demokrat.“ Střih. Pět let na to, někde: „Kamčo, pojď sem, já ti potřebuju něco říct,“ šeptá mi do ucha, „Ty jsi tenkrát měla pravdu.“

Takže to uznal, ale už se s tím nedalo nic dělat. Kde myslíte, že bychom byli dnes, kdyby ti komunisté byli po roce 89 postaveni mimo zákon? Jak by se to vyvíjelo jinak?

Myslím, že snad až takovou moc nemají, ale podívejte se. Jsou rozlezlí všude. Dovolují si neuvěřitelné věci. Vraťme se do roku 68, vraťme se ještě před tu dobu. Vždyť to je zrůdná ideologie, která zatýká, vraždí, kriminalizuje svoje vlastní lidi. A ti dneska radí vládě. No, kde to jsme?

Ať nekončíme pesimisticky, co vám dělá v poslední době radost?

Moc málo věcí. Zaprvé, je mi jednadevadesát. Moje dcera Bára vždycky říká: „Na maminku posvítíš baterkou a ona naskočí.“ A to je pravda. Já se neumím nudit. Jsem zvyklá pořád něco dělat a jakmile prostě nastane situace, že mě někdo potřebuje nebo že bych něco mohla ještě udělat…

Teď mě tedy zbrzdil ten půl rok po špitálech. Jezdila jsem do různých důchodových domů, do škol. Oni se vůbec neučí 68. rok a podívejte se, co se děje nejen u nás, ale i ve světě. Ne, že bych milovala toho blonďáka s přehazovačkou v Bílém domě, ale…

Trumpa.

Samozřejmě, koho jiného! Ale to, že je pan prezident takhle orientovaný na Kreml, na toho trpaslíka v Kremlu a na Čínu, to je strašný.

Doporučené