Hlavní obsah

Příběh z doby, kdy cena lidského života nebyla vysoká: A Brno krvácelo

Foto: ČTK

Následky anglo-amerického náletu na Brno 20. 11. 1944.

Reklama

20. 11. 16:34

Původně měla spojenecká letadla zaútočit na rafinérii v jižním Polsku. Neprostupné mraky nad továrnou je ale přiměly, aby zvolila náhradní cíle. Měly to být železniční uzly. Ale i nad Moravou byla mlha. A navigace byla nepřesná.

Článek

Bylo jí už 12 let, ale poskakovala jako malá holčička. Nestyděla se a příliš nevnímala okolí. „Měla jsem takovou radost, že žiju! Tak jsem k tomu poskakování volala: ‚Maminko, já jsem to přežila! Maminko, já žiju!‘ “

Věra Hanáková se vracela 20. listopadu 1944 ze školy. Přečkala tam nejničivější útok spojeneckých letadel na Brno. Blížila se domů a radost ji celou ovládla. Žije!

Ne všichni měli takové štěstí. V Brně nálet zabil přibližně 400 lidí. Včetně dětí. V krytu na Mendelově náměstí zahynuly čtyři desítky školáků. Bomba zasáhla nedaleký pivovar a rozervala parní potrubí. Horká voda se valila do podzemí a udělala z něj smrtící past. Děti neměly šanci uniknout.

Stačilo tehdy málo a v Brně a dalších moravských městech by k tragédiím nedošlo. Spojenecká letadla mířila do Slezska.

Nad Slezskem byly husté mraky.

A nad Moravou mlha.

Sirény? To už známe…

Někteří pamětníci tvrdí, že Brňané nebrali sirény ohlašující letecký poplach příliš vážně. A že to se pro mnohé stalo osudným. Pravda je to zřejmě jen částečně.

Brno, stejně jako celé území Protektorátu bylo až do roku 1943 pro spojenecká letadla téměř nedostupné. Teprve potom začali spojenci vyrábět čtyřmotorové „létající pevnosti“ s dlouhým doletem. Navíc po vylodění v Itálii získali i nové letecké základny. I pro okupované Československo se nálety staly reálnou hrozbou.

Zpočátku se pro Brňany zdánlivě nic neměnilo – letadla sice nad městem přelétala, ale Brno nebylo jejich cílem. Sirény? Lidé si opravdu zvykli zbytečně nepanikařit. Šok přišel 25. srpna 1944. Tehdy spojenci zaútočili přímo na Brno ze vzduchu poprvé. Cílem byly místní zbrojovky. Ty také utrpěly těžké zásahy. Letadla útočila také na Kuřim a Prostějov.

V Brně nálet nepřežilo téměř 200 lidí.

Foto: ČTK

Útočištěm brněnských občanů se po prvních náletech stala i místní pískovna - Písečník - v Brně Židenicích. Zde na snímku z 1. listopadu 1944.

Ne, není pravděpodobné, že se obyvatelé Brna nepoučili a po zahoukání sirén nevzhlíželi 20. listopadu k nebi se skutečnou obavou.

Snad jen ta mlha je opět trochu ukolébala. Někteří asi odhadovali, že za takového počasí žádné bombardování nebude.

Vždyť nebylo skoro nic vidět.

Každé chvíle se někde dovršuje zkáza

„Sanitní vozy projíždějí sem a tam, kolony zachránců projíždějí na nákladních vozech, rýče a lopaty pracují, časované pumy vybuchují každé chvíle. Celé odpoledne je slyšet strašlivé detonace a celou noc se vzduch otřásá, každé chvíle se někde dovršuje zkáza, která na nás dolehla v takové děsivé síle,“ popisoval situaci ve městě brněnský novinář Bedřich Golombek.

20. listopadu 1944 vyletělo z leteckých základen v jižní Itálii 476 čtyřmotorových bombardérů v doprovodu 150 stíhaček. Po neúspěšném pokusu o útok na původně plánovaný cíl – polskou rafinerii, se 282 letadel vrátilo nad Moravu. Zaútočila na Brno a další moravská města.

Před půl dvanáctou směřoval první útok na opavské nádraží. Nad Brno se letouny dostaly v 11:43.

Byla mlha a palubní radiolokátory byly nepřesné. Většina z 1500 tříštivých bomb těžkého kalibru dopadla mimo cílovou oblast – hlavní nádraží. Nejvíce bylo zasaženo samotné centrum města, které s nádražím sousedí.

Snímky Brna po bombardování z 20. listopadu 1944:

+6

„Měli byste vidět ulici Údolní. Ta je zřízena. Opravdu není v ní téměř jediného domu, který by zůstal neporušen. Stejně je tomu na Kolišti a v Bratislavské ulici, v ulici Francouzské a na Cejlu. Všude spoušť, všude trosky, všude mračna prachu, který si ještě nesedl a který se neusadil ani po několika dnech. Zvuk, který převládá, je řinkot skla. Sklo, sklo, sklo. V ulici, která se zdá naprosto nepostižena, jsou chodníky pokryty střepinami skla,“ pokračoval v líčení událostí Golombek.

Podle odhadu historiků dopadlo na Brno celkem 277 tun leteckých bomb – zápalných, tříštivých a časovaných.

Po náletu vypuklo především v centru města na 80 velkých požárů. Některé nebyly pod kontrolou ještě 22. listopadu.

Záchranné práce komplikovaly nevybuchlé a časované bomby. Těch prvních nalezli na území města do 11. prosince 204. Ty druhé vybuchovaly a ničily ještě několik dnů po náletu. Bombardéry jich na město svrhly 64.

Zcela zničeno bylo 183 domů. 1500 domů bylo více či méně poškozeno. Bez střechy nad hlavou zůstalo přibližně 5000 lidí.

400 lidí zahynulo.

Nouzový shoz

Foto: ČTK

Nouzové pohřbívání obětí listopadového bombardování Králova Pole na polích. Snímek z 1.1 1. 1944.

  • 20. listopadu 1944 zaútočili spojenci i na Opavu, Hodonín, Břeclav, Zlín a Přerov. Všude byla jejich cílem především nádraží. A podobně jako v Brně mířili nepřesně. Padaly domy, umírali civilisté.
  • Vzhledem k počtu obyvatel byl nejpostiženějším městem Hodonín. Bomby ve městě zcela zničily 31 domů a zabily 179 lidí. V Hodoníně žilo podle sčítání lidu z roku 1930 necelých 15 tisíc obyvatel. V Brně přes 264 tisíc.
  • Na Hodonín dopadlo 84 časovaných bomb, z nichž poslední čtyři vybuchly ještě 24. listopadu.
  • I v Břeclavi dopadaly bomby převážně do obytných částí města. 61 domů bylo zničeno. Nejméně 60 lidí nepřežilo.
  • 25 lidí zahynulo ve Zlíně, 13 v Přerově, 4 v Opavě.
  • Zasaženo bylo i několik jihomoravských vesnic. V jejich případě ovšem nešlo o narušení důležité nepřátelské průmyslové či dopravní infrastruktury, nýbrž o „nouzový shoz“. Nevyužitého nákladu bomb se osádky letadel zbavovaly z různých důvodů: Letoun mohl být poškozen v boji, mohl mít závadu. Důvodem mohla také být prostě snaha dostat se na domácí základnu co nejrychleji, šetřit palivo, neriskovat, že nepřátelský zásah způsobí výbuch neshozených bomb…
  • Většina „nouzově shozených“ bomb dopadla na pole. Ale například v Chrlicích bylo těžce poškozeno 13 obytných domů, v Holáskách tři domy. Všichni obyvatelé přežili.
  • Nejvíce postižené byly Řícmanice. Dva domy byly těžce poškozeny a v jejich troskách zahynulo pět lidí.

Plošné bombardování

Bombardování Brna nebo Hodonína se rozsahem a ničivostí samozřejmě nedá srovnat se spojeneckým bombardováním Hamburku nebo Drážďan, kde umíraly desítky tisíc lidí a historická i obytná centra měst byla zcela zničena.

Nedá se pochopitelně srovnat ani s německým bombardováním britských měst na počátku války, s tzv. Blitzkriegem. Němci měli v té době ve vzduchu převahu a chtěli ji využít k několika cílům: Zničení britského letectva, podstatnému poškození britského průmyslu a demoralizaci a terorizování obyvatelstva. Zahynulo přes 40 tisíc lidí, historická centra některých měst se ocitla v troskách.

Nicméně i v případě jihomoravských měst se nabízí otázka, zda a jaký smysl letecký útok měl. Respektive: Lze smrt stovek lidí, zranění a utrpení mnoha dalších a poničení měst ospravedlnit nijak fatálním poškozením několika nádraží a továren?

Před začátkem války prohlásil britský premiér Neville Chamberlain v parlamentu, že „bombardovat civilisty a vést proti nim záměrné útoky je v rozporu s mezinárodním právem“.

Jenže v průběhu války se britský – a postupně, byť méně ochotně i americký – přístup změnil. Velení letectva se s posvěcením politiků přiklonilo ke strategii „plošného bombardování“. Zjednodušeně řečeno k útokům na celá města, bez zaměření na konkrétní strategické cíle.

Důvodů bylo více. Odveta za Blitzkrieg. Pomsta za zvěrstva páchaná nacisty. Představa, že masivní letecká kampaň může výrazně urychlit konec války…

A pak tu byl důvod prozaický, technický: Britové přišli během války na to, že pouze jedno z pěti letadel při náletu shodí bomby do okruhu pěti mil od cíle. Navigace byla ještě velmi nepřesná.

Neboli: Nejsme schopni zasáhnout vytipovaný cíl. Potřebujeme tedy větší cíl.

Celé město.

Právo ve válce

Profesor historie na Harvardově univerzitě Charles S. Maier připomíná, že existují dva základní typy práva vztahující se k válce. Ius ad bellum – právo na válku, jako poslední možnost, poslední nevyhnutelné řešení. A ius in bellum – právo ve válce, které reguluje pravidla ozbrojeného konfliktu.

Podle Maiera jsou podstatou těchto pravidel dvě morální priority: Za prvé, zachování rozdílu mezi civilisty a bojovníky. Za druhé, proporcionalita jako žádoucí standard – způsobené škody nesmí být neúměrné předpokládanému užitku.

Oba tyto principy se v rámci strategie plošného bombardování otřásly v základech.

Plošné spojenecké bombardování, především v pojetí britského velitele Arthura Harrise přezdívaného Bomber, vymazalo rozdíl mezi civilisty a vojáky. Podobně jako Němci v rámci Blitzkriegu, považoval Harris demoralizaci a terorizování civilního obyvatelstva za legitimní nástroj vedoucí k vítězství ve válce. A čím rychlejší vítězství bude, tím více bude ušetřeno životů civilistů a vojáků na straně spojenců.

Válečná logika, která má nepochybně své opodstatnění. Zvlášť v tak krutém konfliktu, jakým byla druhá světová válka.

Kritici nicméně poukazují na základní problém: Snese plošné bombardování kritérium proporcionality? Opravdu přispělo k výrazně rychlejšímu konci války? Desítky tisíc mrtvých civilistů včetně žen a dětí jsou odpovídající cenou?

Snad ještě výrazněji než v případě Drážďan nebo Hamburku ty otázky vyvstávají ohledně útoků na menší města, s menším počtem obětí. Například Würzburg nebo Pforzheim byly jako cíl útoku vybrány proto, že byly dobře dostupné. A měly historická centra, která po zásahu zápalnými bombami dobře hoří. Demoralizující efekt. Žádná strategická průmyslová centra jako Hamburk.

Foto: Everett Collection, Shutterstock.com

Americký bombardovací letoun B-17 nad Ludwigshafenem, 29. září 1944.

Lübeck. Ten si Arthur Harris ještě před spuštěním kampaně vybral jako cvičiště. Nácvik kobercového náletu na větší města proběhl na jaře 1942. Lübeck jako trenažér. Zahynulo „jen“ 300 lidí, ale historické centrum města bylo zničeno.

Charles S. Maier ve své studii nenabízí jednoznačné odpovědi. Jeho závěry jsou naplněny obavami a nejistotou. „Ius in bello je nedosažitelný návod, nikdy nemůže být stoprocentně naplněn. Máme ale nějakou jinou volbu?“

Utrpení, které jsme způsobili a užitek, jehož jsme dosáhli.

Můžeme rezignovat na jejich poměřování?

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované