Hlavní obsah

Přitahují nás brutální vraždy? Kouzlo severských krimi je jinde, míní Lars Kepler

Foto: Profimedia.cz

Ilustrační foto.

Reklama

18. 10. 19:00

Exkluzivně na Seznam Zprávách: Rozhovor se švédským párem, který pod společným pseudonymem Lars Kepler přivedl k životu brilantního vyšetřovatele, komisaře Joonu Linnu.

Článek

Jsme jako čtenáři posedlí temnými příběhy a brutálními vraždami? Podle úspěchu takzvaných severských detektivek to tak vypadá. Jedním z nejúspěšnějších autorů skandinávských thrillerů, v nichž vystupují většinou psychicky narušení jedinci páchající nepochopitelná zvěrstva, je švédský autor Lars Kepler. Jeho knih s detektivem Joonou Linnou se prodalo po celém světě přes patnáct milionů.

Sám je tak trochu rozdvojenou osobností. Je totiž pseudonymem manželského páru Alexandra Ahndorila a Alexandry Coelho Ahndorilové. „Když jsme prvně zkusili spolu psát, byla to příšerná bitva o styl, který máme každý jiný. Když jsme ale stvořili třetí osobu, tedy Larse, najednou všechno do sebe zapadlo,“ popisují v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Podle nich čtenáře na temných příbězích ze Skandinávie neláká brutalita, ale to, že jakkoli komplikovaný chaos se na konci rozplete. „A čtenář vždy dostane odpovědi na všechny své otázky, které ho při čtení napadají, což se vám v reálném životě nikdy nestane,“ tvrdí pár, jemuž právě vychází nová kniha s názvem Zrcadlový muž.

Na otázky zásadně oba odpovídají jako „my“. Je tedy bezpředmětné jejich odpovědi dělit na to, zda to říká Alexander, nebo Alexandra. Zkrátka mluví Lars Kepler.

Tento rok je hluboce poznamenaný koronavirovou nákazou. Jak to vy osobně prožíváte?

Samozřejmě je to obtížné pro každého. Alexander má problémy s plícemi, takže jsme se celá rodina uzavřeli hned od jara do dobrovolné karantény. Můžeme nadále psát tak, jak jsme zvyklí. Ale třeba jsme měli mít velké turné po Spojených státech, které jsme pochopitelně zrušili. Uvědomujeme si ale, jaké máme štěstí. Protože jsou miliony lidí, kteří s touto zákeřnou nemocí bojují, desetitisíce těch, kteří zemřeli, a pak miliony těch, kteří se snaží o záchranu svého podnikání, nebo přicházejí o práci.

Vaše domovina šla poněkud odlišnou cestou než zbytek evropských zemí. Jako spisovatelé jste „pozorovateli lidských nálad“. Jak je situace ve Švédsku vnímaná?

Základem je, že Švédové věří svým úřadům a lídrům. A zároveň platí, že lídři a úřady věří svému národu. Největším pochybením bylo, že se na počátku nepodařilo ochránit starší lidi. Přišla ale omluva a ta vzájemná důvěra přetrvává.

Jako jinde ve světě i zde jsou lidé velmi přizpůsobiví a zvykají si na novou situaci. Ale přirozeně všichni toužíme po společnosti, jaká byla. Po době, kdy jsme se mohli potkávat a objímat. Dostali jsme jednoduše lekci, že máme být vděční za každý všední den a běžný život.

Foto: Nakladatelství Host/Ewa Maria Rundquist

Pravda osvobozuje, proto se lidé potřebují přiznat, citují ve své nové knize filosofa Foucalta manželé Ahndoriloovi alias Lars Kepler.

Jedna věc, která je pozorovatelná po celém světě, je, že řada lidí se snaží problém vytěsnit, nebo potlačit popíráním. To je mimochodem případ i ve vaší nové knize Zrcadlový muž, kdy jedna z postav potlačuje své psychické problémy. Jsou vnitřní strachy něčím, s čím stále neumíme bojovat veřejně?

Je lidskou přirozeností strachy potlačovat a občas se stydíme o nich mluvit. Pokud si ale nenajdeme nějaký způsob, jak je uvolnit, tak nás v podvědomí doženou. I proto o nich mluvíme v knize.

Mimochodem pro nás je psaní právě takovou formou terapie, jak bojovat se strachem. Není to samozřejmě léčba úzkostí, ale už jejich popsání je krok, který znemožňuje jejich popření. My se k němu odvažujeme hlavně proto, že náš detektiv Joona Linna dožene pachatele a svět obrátí k lepšímu.

Podceňujeme nemoci, které nejsou vidět?

Velmi často. Proto je o nich důležité mluvit a psát, aby se povědomí o nich zvyšovalo. Což se v poslední době také děje. Jednu z hlavních postav Zrcadlového muže sužuje posttraumatický syndrom a trpí celý život také obsedantně kompulzivní poruchou a chorobnými představami. Věří, že jej dva mrtví chlapci nutí mlčet. Je to možná trochu extrémní příklad, ale to v románu potřebujete. Nicméně je to také dobrý člověk, a to si máme uvědomovat i v běžném životě, že každý může mít nějaké trápení, které nevidíme.

Když jsme u těch psychických potíží: Necítíte se někdy schizofrenně, když jste si před lety stvořili pro společnou práci Larse Keplera?

Zpočátku, když jsme zkoušeli psát společně, to bylo peklo. Vůbec nám to nefungovalo, přetlačovali jsme se o styl psaní. Každou chvíli jsme se hádali. Až ve chvíli, kdy jsme si stvořili toho třetího, tedy Larse Keplera, si to sedlo. Ten má svůj styl psaní, své thrillery, které jsme předtím nepsali, a my s ním nebojujeme.

Když dokončíme knihu, není v ní jediná věta, kterou bychom netvořili oba. Začíná to nápadem, kolem kterého pak vybudujeme celý příběh. Měsíce pak zaberou průzkumy, aby vše bylo autentické, protože bez toho by to nefungovalo. Zeď se postupně plní poznámkami, a nakonec sedíme vedle sebe, každý u svého počítače, a posíláme si jednotlivé pasáže mailem a doplňujeme a přepisujeme, až je z toho kniha.

Larse Keplera jste stvořili částečně jako poctu zemřelému Stiegovi Larssonovi, který se svým Milleniem stál na začátku fenomenálního úspěchu severských detektivek. Co podle vás stojí za tím boomem? Je to ta temná stránka extrémně brutálních vražd mnohdy až maniakálních násilníků, díky nimž člověk může uniknout ze světa, který snad až tak brutální není?

Jako každá fikce je to určitý únik. Ale nemyslíme, že fikce může překonat realitu. Vždy pro každou vraždu hledáte reálný předobraz, jen ji můžete přibarvit, zdůraznit a izolovaně působí mnohem syrověji.

To, co láká lidi k severským příběhům, je podle nás to, že jsou ve výsledku velmi lidské, plné empatie a je v nich vždy velmi uklidňující cesta z extrémního chaosu k pořádku. Vždy totiž dojdete – i ve velmi komplikovaném a zamotaném případu – k řešení. A čtenář vždy dostane odpovědi na všechny své otázky, které ho při čtení napadají, což se vám v reálném životě nikdy nestane.

Nesvádí ale čím dál větší produkce detektivních thrillerů k tomu, aby vraždy byly ještě krutější? Třeba právě ve vašem novém románu, kde stará žena zaživa řeže nohy své oběti…

Ten případ v Zrcadlovém muži je extrémní. Ale jak jsme řekli, sami píšeme o našich vlastních úzkostech, popisujeme strach, který sami prožíváme. A zcela upřímně, násilí je prostě hrůzostrašné ve všech svých podobách a je třeba ho tak zobrazovat. A ve chvíli, když my sami musíme na chvíli vstát od počítače a rozdýchat tu scénu, víme, že to bude bavit i naše čtenáře.

Můžete samozřejmě namítnout, že v reálném životě nejvíc policejní práce zabírají dopravní nehody, drogy a krádeže. A že nejběžnějším řešením vraždy je, když opilý vrah stojí uprostřed místa činu. Ale to by v knize bylo příliš banální.

Druhá část jména Lars Kepler je inspirována renesančním badatelem a objevitelem Johannem Keplerem. Co jste v průběhu let psaní pod tímto pseudonymem objevili o lidské duši?

Asi nic překvapivého. Že jsme jako lidé velmi komplexní bytosti, které ani samy sebe dobře neznají a mají velmi silnou potřebu komunikovat. A možná to, na co přijde Joona Linna v Zrcadlovém muži. Zabývá se tam myšlenkou filosofa Michela Foucaulta, že lidé se prostě potřebují ke svým zločinům přiznat, protože pravda je přímo spojena se svobodou. Neboli osvobozuje.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené