Hlavní obsah

Školy dostaly stimul, který by jinak nepřišel. Covid ale potvrdil rozdíly

Foto: Getty Images

Ilustrační snímek.

Reklama

27. 12. 2020 19:01

O českém vzdělávání neukázal rok točící se kolem koronaviru nic, co bychom už nevěděli. Pereme se s nerovnostmi. Ti nejlepší obstáli, ti horší marně čekali na pomoc.

Článek

Žáci dostávají v pololetí a na závěr školního roku vysvědčení, ale i české školství si zaslouží ke konci turbulentního kalendářního roku 2020 zhodnotit. A stejně jako školy se mají řídit doporučeními Ministerstva školství, i tato analýza bude projednou respektovat pokyn tohoto úřadu a nebude známkovat, ale pouze slovně hodnotit.

Takzvané formativní hodnocení právě ministr školství Robert Plaga (za ANO) školám doporučoval. Aby tedy kvůli opakovaným narušováním klasické prezenční výuky nedávali učitelé žákům klasické známky, ale spíše s nimi prošli jejich úspěchy a neúspěchy, a tak je motivovali k dalšímu vzdělávání.

Jenže na tomto doporučení se velmi dobře ukazuje dlouhodobý a zásadní nedostatek českého školství. Metodik sice existuje celá řada, ředitelé a učitelé ale nemají žádnou systémovou podporu, která by jim s čímkoliv pomohla.

„Smutně mě to utvrdilo v tom, že se učitelé nemají na koho obrátit, jen jeden na druhého. Ano, máte sice metodický pokyn, který říká, abyste formativně hodnotili, ale už nedostanete žádnou podporu v tom, jak formativně hodnotit, když jste to nikdy nedělali třeba proto, že to po vás dosud nikdo nechtěl,“ říká učitelka litoměřického Gymnázia Josefa Jungmanna a předsedkyně Učitelské platformy Petra Mazancová.

Takovou formu podpory by v budoucnu měl poskytovat takzvaný střední článek, tedy nápodoba dříve fungujících okresních školských úřadů. Spíše než řídit školy v regionu by ale zkušení školští odborníci měli učitelům pomáhat v dalším vzdělávání nebo ředitelům s administrativou.

Zatím je v plánu ale pouze pilotáž, která by měla začít v příštím roce. V koronavirovém roce 2020 tak učitelům nezbývalo nic jiného, než se jako obvykle obrátit na jedinou fungující podpůrnou instituci v českém vzdělávání, a to na své zkušenější kolegy.

„Ten uplynulý rok ukázal, že čeští učitelé jsou schopní spolupráce, a to je pro mě úžasná zpráva. Protože my všichni učitelé obecně fungujeme ve sborovnách až na výjimky jako osamělí bojovníci. Spoustě učitelů ale došlo, že sdílení je vlastně hrozně fajn, a to je obrovská naděje pro české školství. Bez koronaviru by to nenastalo,“ myslí si Mazancová.

Souhlasí s ní také jedna z předních českých odbornic ve školství, která se dlouhodobě zaměřuje na vzdělávání pedagogů, Vladimíra Spilková.

„V českém školství není zažitá kultura předávání zkušeností, u nás je spíš tradice, že je každý učitel králem ve své třídě, což pro rozvoj školy prostě není dobře. Během koronaviru to ale najednou bez spolupráce nešlo, učitelé si radili, pomáhali, sdíleli zkušenosti. Byl to takový stimul, který bychom si měli přenést i do budoucnosti,“ říká Spilková, která působí na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice a angažuje se také v neziskové organizaci Učitel naživo.

Vysoké školy pomohly, ale stát je zavřel

Opatření české vlády proti koronaviru sice dopadla na všechny stupně školství, ale nejvíce na školy vysoké. Podle rektora České zemědělské univerzity (ČZU) a předsedy České asociace rektorů Petra Skleničky to ale nebylo nutné. Ukazuje to třeba jeden z vůbec prvních případů koronaviru v Česku. Ten se objevil v březnu právě na ČZU u jednoho z pedagogů, který se vrátil z Itálie. Než se o onemocnění ale dozvěděl, byl v úzkém kontaktu s kolegy i s dvěma desítkami studentů.

„My jsme koronavirem ty první týdny hodně žili a byla na nás také soustředěná velká pozornost. Prokázalo se ale, že se ten virus po univerzitě dál nešířil. Neříkám, že by k ničemu na vysokých školách nedocházelo. I tento semestr ale už měla zůstat povolená praktická, laboratorní a umělecká výuka, ne jen výjimka pro lékařské fakulty,“ nelíbí se Skleničkovi.

V novém akademické roce dostali možnost účastnit se praktické výuky po celou dobu jen studenti zdravotnických a ještě pedagogických oborů. Vychází to z opatření PES pro oblast školství. Ve čtvrtem stupni k nim pak přibyli ještě studenti posledních ročníků a v tom třetím krátce všichni ostatní. Před vánočními svátky se ale vysoké školy dostaly opět do čtvrtého stupně.

„Dokázal jsem pochopit uzavření v první vlně. Na druhou stranu ve druhé vlně s námi měl někdo z Ministerstva zdravotnictví nebo vlády jednat a mohl se podívat na to, jak jsme připraveni. Vysoké školy měly připravené celou řadu materiálů a různých semaforů, které byly mnohem propracovanější, než co potom předváděla vláda,“ dodává rektor ČZU.

Přitom to byly právě vysoké školy a jejich pracoviště, které zvlášť na úplném počátku koronavirové epidemie velmi rychle zafungovaly jako strategické infrastruktury a do značné míry i suplovaly fungování státu. Za všechny lze zmínit například vývoj ochranné polomasky a ventilátoru CoroVent na pražské ČVUT, pomoc studentů medicíny v nemocnicích a jejich kolegů z pedagogických fakult při výuce, hlídání a doučování dětí nebo zapojení univerzitních laboratoří do testování na koronavirus.

„Obzvláště v první vlně a ještě po ní panovalo obrovské nadšení zezdola. Já můžu mluvit za akademickou komunitu a skutečně obrovské množství vědců ze všech oblastí chtělo pomoct, protože měli skutečně co říct. Na úrovni vlády ale nebyla po tomto nadšení poptávka, ani snaha o koordinaci,“ popisuje ekonom a vedoucí projektu IDEA AntiCovid z výzkumného pracoviště CERGE-EI Daniel Münich.

Místo toho vláda při nástupu druhé vlny vysoké školy raději rovnou preventivně uzavřela a ani v rámci přicházející třetí vlny koronaviru to nevypadá, že by se na provozu vysokých škol mělo něco zásadnějšího měnit.

„Vláda rezignovala na sofistikovanější a výběrovější zásahy do ekonomiky a života společnosti. Upřímně my ale nemáme žádná data ani o tom, kudy se virus šíří, což mě děsí úplně nejvíc. Všem, se kterými jednám, a to včetně pana premiéra, vždy říkám, že kdyby mi takovou metodikou, na základě které se sbírají data a posléze se rozhoduje o životě celé země, přinesl doktorand, a chtěl podle ní dělat výzkum, tak ho s tím vyženu,“ dodává Sklenička.

Zase ty nerovnosti a zase žádné řešení

České školy během epidemie koronaviru prokázaly, že dokážou být flexibilní a celá řada učitelů zvládne přehodit výhybku směr distanční výuka. Nicméně jejich opětovné uzavírání na druhou stranu jen znovu zdůraznilo, jaké obrovské problémy má Česko s nerovnostmi ve vzdělávání.

„Pro mě je ze všech témat úplně nejzávažnější, jaké máme u nás obrovské rozdíly v kvalitě škol, což jsme věděli, ale covidová situace to ukázala daleko vyostřeněji. České školství obecně neumí dát přidanou hodnotu k potenciálu, se kterým děti do školy přicházejí, a spíše ho reprodukuje,“ upozorňuje Spilková.

Nejaktuálnější mezinárodní šetření TIMSS mezi žáky čtvrtých ročníků z celého světa ukázalo, že v Česku jsou propastné rozdíly v úrovni jednotlivých škol i celých regionů. Desetileté dítě v Praze nebo Zlínském kraji má tak dvakrát vyšší pravděpodobnost, že dosáhne na vynikající úroveň v matematice a přírodní vědách, než žáci v Karlovarském nebo Ústeckém kraji.

„My si to málo uvědomujeme, ale ve školství jsme strašně asociální. U nás panuje převládající pohled, že každé dítě je zodpovědné za to, do jaké rodiny se narodilo. Pokud mu rodiče zajistí, aby chodil do školky, pak do dobré školy, měl tam kvalitního učitele a doma slušné zázemí, tak je to v pořádku, pokud má smůlu na horší zázemí a špatnou školu, tak je to vina dítěte, případně rodičů,“ popisuje tradiční český pohled Münich.

Ta zmíněná nerovnost se projevuje například v extrémní selektivnosti českého vzdělávání, nepostačujím počtu školek, chybějící podpoře regionů s horšími výsledky žáků, zoufalém nedostatku podpůrných profesí ve školství nebo v malém důrazu na práci s rodinami, kde za stát zaskakují neziskové organizace.

„Všichni říkají, jaká je vyrovnání nerovností priorita, ale když dojde na lámání chleba ohledně financí, tak je to první na ráně, co se dá škrtnout nebo alespoň omezit. Není na tom konsenzus ale ani mezi veřejností. Strašák inkluze opravdu hodně rezonuje. Lidé si ani nedokážou představit, co to znamená mít ve školství nerovnosti. Že to není o tom, že na úkor jejich dětí se bude dávat prostor někomu, kdo si to nezaslouží, ale že jde o to rozvíjet co nejvíce potenciál všech žáků,“ doplňuje analytik think tanku IDEA a PAQ Research Václav Korbel.

V době koronaviru se pak tento nízký důraz na vyrovnávání nerovností projevuje třeba v naprosto základním nedostatku. Ani po devíti měsících epidemie nevíme, kolik dětí zůstalo v době distanční výuky odstaveno od vzdělávání. Podle jediného průzkumu České školní inspekce mezi řediteli z poloviny dubna se nepodařilo zapojit 10 tisíc dětí, podle studie Katedry psychologie Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy ale možná i osmkrát víc.

Ministerstvo školství nebo vláda ale vznik žádné studie k tomuto tématu neiniciovaly, a to ani ohledně šíření covidu-19 ve školách. V Německu přitom spolkový ústav pro kontrolu a prevenci nemocí detailně sleduje školy v souvislosti s koronavirem už od března. V Lucembursku a Belgii pak prezentovali na podzim první výsledky studií ohledně dopadu epidemie na žáky.

V souvislosti s nerovnostmi tak Česko musí řešit aktuální problém – jak zacelit díru ve vzdělávání pro žáky, které distanční výuka více či méně minula.

„Stálo by za to uvažovat o nějaké konkrétní cílené pomoci žákům, které se nepodařilo tak dobře zapojit do distanční výuky, aby nevznikla nějaká vzdělanostní mezera, která se s nimi potáhne dlouho,“ uvažuje Spilková.

„O tom, jak to budeme dělat, jsme ale nezačali zatím ani přemýšlet. Pokud to ale nevymyslíme a nezrealizujeme včas, tak to ti žáci už nedoženou nikdy, protože těžko na ně ve třídách bude někdo čekat,“ dodává Münich.

A to je velmi závažný důsledek letošního (ne)fungování škol. Nevíme přesně, kolik dětí se do distanční výuky nepodařilo kvalitně zapojit, nevíme ani, jak velké dopady to na ně mělo, a zatím není jasné, jak jim pomůžeme. Ministerstvo školství zatím pouze oznámilo, že uvažuje o letních doučovacích kempech. Nevíme ale, jestli se podaří dostat pomoc skutečně ke všem, kteří ji potřebují. Čas ale přitom neúprosně běží.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované