Hledá se recept na zázrak. Fotbalisté se chystají na mexické peklo

/Od zvláštního zpravodaje v Mexiku/

Není kam uhnout. Kam se schovat. Na co se vymluvit. Fotbalová reprezentace musí vyhrát na bájném Aztéckém stadionu. Musí na mistrovství světa porazit Mexičany, které doma vášnivě žene celý národ v sombrerech. Jestli se něco zdá nemožné, tak právě tenhle úkol.

„Je to pro nás zápas o život,“ řekne obránce Tomáš Holeš a přehání jen trošičku. Ze sportovního úhlu pohledu vlastně vůbec.

Další příležitost, jak si zahrát na mundialu, on už mít nikdy nebude. Je mu třiatřicet. Z vesničky Borovnice u Jimramova, kde mezi opěvované talenty opravdu nepatřil, se vypracoval až do Slavie a ke čtyřem mistrovským titulům. Už to je svým způsobem sportovní zázrak. K tomu zvládl přes čtyřicet zápasů za národní tým, naposledy v základní sestavě proti Jihoafrické republice.

Celý zpocený končil v křečích, jeho svalnaté tělo se v horkých podmínkách nestíhalo okysličit: „A v Mexiku nás čeká peklo, to víme.“

Šance, jak pokračovat na mistrovství světa, pořád existuje. Byť je tak malá, že se musíte snažit, abyste ji jako patrioti našli. Stačí letmé srovnání. Mexiko ještě nedostalo gól. Po dvou výhrách má jistý postup a v posledním utkání ve skupině se očekává tak frenetická atmosféra, že vám budou zaléhat uši. El Estadio Azteca, jak proslulé aréně místní říkají, je navíc pro domácí posvátné místo, které si nehodlají potřísnit.

A teď druhá strana: na český tým se valí oprávněná kritika, má pouze bod, hraje ustrašeně, vesměs jen pasivně brání a elitní hráči jako Patrik Schick nebo Pavel Šulc nedodávají nic speciálního. Trenér Miroslav Koubek se dokonce po prvním utkání s Jižní Koreou rozhodl, že posadí bývalého kapitána Tomáše Součka nebo slávistického tahouna Lukáše Provoda. A do toho Mexiko.

„Jsou vyzrálí a umějí všechno. Dobře brání, dobře útočí, když chtějí, podrží balon. Skvělý trenér Aguirre. Ale já klukům říkal: Hlavy nahoru! Dokud žijeme, hraje se do poslední vteřiny,“ hecoval manažer Pavel Nedvěd.

Podmínek je ale hromada. Česko akutně potřebuje víc odvahy. Hráči zase víc energie, což zvenčí působí jako rébus bez řešení, když už i kapitán Ladislav Krejčí nahlas zmínil možnou přetrénovanost fotbalistů - a v Mexico City budou 2200 metrů nad mořem síly ubývat rychleji než kdy jindy.

Trenér Miroslav Koubek zase potřebuje šťastnější ruku. Když přeházel půlku základní sestavy na utkání s Jihoafričany, přineslo to skvělý vstup, ovšem nic víc. Když posílal do hry náhradníky Šulce s Provodem, kteří měli být čerství a soupeři z JAR zatápět jedovatými výpady, český herní projev se ještě zhoršil.

Nyní se nabízí i varianta, která před pár týdny působila jako sci-fi: nasadit na hrot slávistického hříšníka Tomáše Chorého a posadit ústřední hvězdu Schicka. Češi teoreticky mohou urvat třetí místo ve skupině A i remízou (pokud Jihoafrická republika neporazí Koreu), ale vzhledem k vývoji dalších skupin to s pravděpodobností blížící se skoro jistotě stačit nebude.

Každé rozhodnutí musí klapnout. Ale to už český sport zažil.

Česká sportovní historie zná příběhy, kdy se jedním kouzelným okamžikem nouze přemění v euforii. Třeba na mistrovství světa 1962 do Chile, kam po nepovedených zápasech v přípravě odlétal národní tým s nulovým očekáváním. „Nikdo nám nevěřil. Co tam budete dělat? Na výlet, soudruzi? Na co máte kufry? Stačí igelitka, za týden jste zpátky,“ vyprávěl levonohý útočník Josef Jelínek. Ani po šedesáti letech nezapomněl, jak se reprezentace vzepřela osudu a přivezla šokující stříbro.

Podobnou pohádku prožili fotbalisté v Anglii 1996 nebo o dva roky později hokejisté v Naganu. Ve čtvrtfinále s Američany, tehdy nejlepším týmem planety a vítězi posledního Světového poháru, prohrávali v první třetině 0:1 a připadali si na ledě skoro zbyteční. Všude byli pozdě, hráli bázlivě. Přesto zázračně povstali, díky Dominiku Haškovi zápas otočili a nakonec získali zlato.

Oštěpařka Barbora Špotáková si pro nejkrásnější okamžik kariéry došla v závěrečném šestém pokusu na olympiádě v Pekingu 2008, kdy se zdálo zlato ztracené. I lyžařka Kateřina Neumannová na posledním kopci svého jediného zlatého závodu v Turíně 2006 vypadala poražená. Jaroslav Kulhavý prožil na horském kole v Londýně 2012 něco podobného. Akrobat Aleš Valenta předvedl nejlepší skok života s pěti vruty v ten nejdůležitější moment. V Salt Lake City ho ustál o milimetry, ale zlato má doma. Ani rychlobruslařská královna Martina Sáblíková si kolikrát vůbec nevěřila, než vyrazila za sedmi olympijskými medailemi. Stále nedoceněný tenista Petr Korda senzačně vyhrál grandslam v Austrálii.

Ze všech těch příběhů se staly legendy, o kterých se bude navždy básnit. Fotbalisté můžou zažít něco podobného. Pokud se vzepřou osudu. Pokud dosud suverénního soupeře zdolají na jeho nejsvatější půdě.

„Když jsou Češi u zdi, většinou ze sebe dostanou to nejlepší. Máme takovou mentalitu. Věřím, že to v Mexiku dopadne stejně,“ tvrdil Pavel Nedvěd, než nasedl do letadla směr Mexico City.

Hrát se bude ve středu, v osm večer místního času, kdy se celé Mexiko zastaví. V Česku bude čtvrtek tři ráno a statisíce nadšenců si nastaví budíky. Stejně jako Holeš cítí, že na podobný moment můžou klidně čekat další desítky let.

Přichází poslední šance, jak zachránit šampionát. A jedinečná možnost, jak se zapsat do dějin.