Marné čekání na fotbalisty. V Texasu dál vládne český náčelník Sokola

/Od zvláštního zpravodaje v USA/

Zaparkuje vínovou fordku s nákladem pečlivě pořezaného akátového dřeva, uhladí si bílý knír a rozvážnou chůzí, podle které poznáte bolavé kyčle, zajde na druhou stranu parkoviště k poštovní schránce.

„Pro jistotu, jestli nám nepřišlo důležité psaní,“ poví David Podhrasky se svazkem klíčů, které za hodinu nepustí z ruky. Pokud byste žili v americkém Texasu a patřili k dvousettisícové komunitě, která se hlásí k českým kořenům, dost možná jste o tom pánovi slyšeli.

Je nedoslýchavý a když nekřičíte, nikdy mu neskočíte do řeči. Vymámit z něj česká slova trvá celou hodinu a vlastně je řekne úplně náhodou.

Mr. Podhrasky, co byste se zeptal českých fotbalistů, kdyby nakonec přišli na návštěvu? Takový byl plán, kdyby nevypadli z mistrovství světa už v základní skupině. Těžko říct, jestli by se podařil, ale naděje žila. Teď už ne.

„Ahoj. Jak se máte?“ usměje se dědek princmetálová, jak mu něžně říkají členové českého Sokola, který sídli v centrální části Dallasu na adrese 7448 Greenville Avenue.

Kousíček odsud psanci Bonnie a Clyde vystříleli motel, kde se skrývali po jedné z mnoha bankovních loupeží na americkém Středozápadě. Ani polena akátu, které pan Podhrasky veze s motorovou pilou na korbě dvoutunového fordu, se úplně nehodí do kulis naleštěných mrakodrapů kolem.

„To je mi jedno, protože jsem Sokol a mám sokolské srdce. Sokol se nikdy nepřizpůsobuje. Radši bude krvácet, než by sklonil hlavu před kapitulací,“ usrkne z ohromného kalichu ledový čaj.

Narodil se kousek pár mil odsud. Rodiče byli Češi, prarodiče se anglicky nikdy pořádně nenaučili: „Jurčíkovi se jmenovali. Pocházeli od Zlína. Ostatně jako většina lidí, kteří v Americe před stovkou let hledali nový domov a lepší živobytí. Pár Slováků by se taky našlo, ale Češi je moc nemuseli. Mám pocit, že je to stejné, jako když Američan mluví o lidech z Apalačského pohoří. Myslí si o nich, že jsou zaostalí. Nechápej mě špatně, je mi 78, názory měnit nebudu.“

Měli pravdu ti, kteří radili předem: David Podhrasky se svými texaskami a klíčemi v ruce je opravdu svérázný chlapík.

Ironické fórky schovává pod vážnou tvář. Knírek mu při kulometu slov poskakuje tak zvláštně, že si připadáte jako v černobílém filmu. Nejí cukr, alkohol zásadně nepije. A protože se sám nepochválí, povíme za něj, že dokáže uvařit knedlo-vepřo-zelo jako od babičky. Bez problémů klidně pro tři sta lidí. Mimochodem, nedávno učil místní, jak správně dělat knedlíky na páře.

Stěny českého Sokola pamatují leccos, podle hlavního údržbáře je vymalovali jedinkrát za téměř sedmdesát let. Když se začalo na pěti akrech stavět, v okolí byl jen park s přístřešky pro piknik, plavecký bazén, ruské kolo, násyp se železničními kolejemi - a na rohu, kde před chvílí pan Podhrasky vybíral poštu, se hrál minigolf. Zato dneska? Jedna výšková budova vedle druhé. Sokolovna je ta nejnižší ze všech.

Jakmile dáváte pozor, vnímáte vedle sebe zarámované obrazy Boženy Němcové, Václava Havla, Jaromíra Jágra, Věry Čáslavské, Karla Havlíčka Borovského a několika mladých děvčat v krojích, které sokolové v Dallasu sami šili. Pod schody má svůj koutek prezident Tomáš Masaryk, vedle něj Edvard Beneš, nebo Jindřich Fügner s Miroslavem Tyršem, zakladatelé Sokolu.

„Skoro všechno, co tu vidíš, jsme si vyrobili sami. Stolky, židle, poličky, věšáky na kabáty, vitráže,“ ukazuje pyšně. Má dceru a syna, tři vnoučata a dvě pravnoučata. Všem, když je čas, vypravuje. Náruživě vyslovuje zdánlivě nesrozumitelná jména a těžko pochopitelné příběhy o Češích v Americe.

Hned u vchodu do sokolovny je Tyršova plastika, kopie té z Chicaga, a na stěně výkřik NAZDAR. V prosklených vitrínách, na které se nepráší, obdivujete gymnastické trofeje, staré rukopisy, vzkazy od mladých fotbalistů ze Zbrojovky Brno nebo panenky, kterým prababičky ušily kroje. Za klenoty v síni slávy se dá považovat kovový emblém Sokola, který před 90 lety vyrobil Frank Horčička, a artefakty od Johnnyho Keberleho.

Na památkách ze skla se zase podíleli bráchové Frank a Jerry Stransky. Teda aspoň tak to David Podhrasky vypráví. Protože je mu prakticky nemožné klást doplňující otázky, sám pokračuje o tom, jak v Dallasu po nacistické invazi pořádali sbírku pro vysídlené Čechy. Jak pan Kraft vyrobil skříňky. A jak na bronzové kování u zadních dveří u sokolovny Johnny Keberle starší vytepal hvězdu, která znázorňuje Texas, takzvaný Stát osamělé hvězdy.

Nahoře pod stropem svítí modrobílá mozaika s nápisem SOKOL a na hřebících přibitá lopata, která se sundavá a zaboří do hlíny, když vzniká každý další sokolská stavba.

„A tady to mám nejradši,“ přesune se přes taneční sál a otevře nenápadné dveře vedle pódia, na kterých hrává dechovka. V tmavé vitráži vidíte jednookého husitského bojovníka Jana Žižku na koni a nápis Knihovna. Pod tím v rohu nenápadný vzkaz od „Bro. Walter Hosek, motivator, teacher, friend“. Bratr Walter býval hlavní postavou dallaského Sokola. Gymnasta, romantik, umělec. A jak říká Podhrasky klasickým texaským dialektem s táhlým rytmem a specifickou slovní zásobou: „On byl hybatelem všeho. Navrhl budovu, cedule, oponu na pódiu. Dělal make-up pro naše divadelní hry. Jeho dědictví máme nahoře na půdě, ale tam tě nevezmu, aby ses nepřerazil o haraburdí.“

A tak jdeme do knihovny.

„Vítej v mém království, synu,“ praví dědek princmetálová a pod knírkem vyloudí hrdý úsměv. Seřazení knih vás minimálně zarazí. Vedle sebe Zločin a trest od Dostojevského a Vltava od Karly Plicky. Kapesní atlas světa, Na frontu od Billa Mauldina, Zamilovaná princezna od Anny Pasternak a starodávné sokolské spisy. Nechybí do češtiny přeložená Džungle od Uptona Sinclaira, která syrově pojednává o drsných jatkách v Chicagu.

Než šel bělovlasý muž s upracovanýma rukama po druhé světové válce do školy, s babičkou a dědou mluvil jenom česky. Rodiče ho ovšem nutili, aby si vážil, od koho dostali šanci: „Chlapče, mysli na to, že angličtina tě bude provázet zbytek života. Amerika bude tvůj ráj.“

Fotbalová výprava, která měla v Texasu základnu na světovém šampionátu, do sokolovny nedorazila. Češi jsou už doma, s rozpaky, s ostudou. Náčelník zůstává.

Co bude s národním týmem, netuší nikdo. Jisté naopak je, že pro první a třetí sobotu v měsíci si tady můžete na šedivých parketách zatančit swing a nejbližší víkend bude společenský tanec s živým orchestrem. Pro mexickou komunitu. „Nedostávám od nich tolik peněz, kolik bych měl. Klidně bych to mohl zdvojnásobit,“ praví David Podhrasky. „Jenže když to udělám, oni mi to všechno zničí. To přece Tyršovi s Masarykem nemůžu udělat.“