Článek
/Od zvláštního zpravodaje v Mexiku/
Někdejší koloniální domy nahradily moderní budovy, na obrovské Mexico City zde panuje až nezvyklý klid. Rok 1968 ale byl bouřlivý ve všech ohledech. I tady, v ulici pojmenované po velkém dramatikovi Molierovi. A taky to bylo slušné drama.
„Ve vilové čtvrti lidé viseli i na sloupech od lamp, úplně všude. A koukali do zahrady rezidence,“ vzpomíná Marcela Hanušová na historickou chvíli, která pozoruhodně propojuje osud její rodiny a největší sportovkyně, kterou kdy Československo mělo.
Tady se v roce 1968 v domě československého velvyslance oficiálně vdávala Věra Čáslavská. Mužem, který na obřad dohlížel, byl Karel Hanuš - otec paní Marcely.
Mexico City dneška je jeden divoký karneval, plný troubících aut, škvařících se tacos, vyhrávajících muzikantů, barev, zvuků a věčně se přesouvajících milionů lidí. Výjimečně se tu ale čas zastaví, jako při jedinečných vzpomínkách Marcely Hanušové.
Věra Čáslavská uprostřed v bílém. Vedle ní v černých šatech Marcela Hanušová, úplně vpravo její otec Karel Hanuš, který Čáslavskou oddával.
Sedíme spolu kousek od místa, kde do Čáslavské zbláznění fanoušci riskovali pády ze stožárů pouličního osvětlení, na dnešní české ambasádě na adrese Cuvier 22. Kus Česka v Mexiku, dokonalá symbolika pro setkání, neboť mezi tyto země rozdělila svůj život i paní Hanušová.
Na stůl položí černobílé fotky a výstřižky z novin, je na nich nevěsta v překrásné bílé róbě. Právě události z 26. října 1968 změnily Čáslavské nezvratně život, manželství s Josefem Odložilem nevyšlo a dohrou velikosti antické tragédie byl fakt, že Odložil později zemřel rukou vlastního syna.
Tehdy ale ještě nad Mexico City zářilo slunce. A svatbu chtěla vidět nejen celá tato magická megapole, rovnou celý svět.
S Pelém na palubě
Je prakticky nemyslitelné, že by kdokoli z českých sportovců mohl být na olympiádě lepší než ona - Věra Čáslavská v Mexico City získala čtyři zlaté a dvě stříbrné medaile. A ještě k tomu v časech, kdy měl národ dýku v srdci po sovětské okupaci z 21. srpna, při hymně SSSR schválně odvrátila hlavu.
Snímky s mimořádným dopadem. Silné gesto plné odvahy, pro Mexiko tím spíš, že země měla svoje vlastní krvavé memento, těsně před olympiádou vládní představitelé rozstříleli studentskou demonstraci. Čáslavskou si proto Mexičané zamilovali.
Výstřižky z dobových mexických novin.
„V té době začínala mladá ruská gymnastka Natalja Kučinská, paní Věra už sportovní kariéru končila. Kučinská byla ještě dívka, princezna Mexika, zato Čáslavská žena a hrdinka. Skutečně,“ popisuje Marcela Hanušová.
Sport nelze oddělit od dějin a tohle spojení píše působivé scénáře, i v jejich rodině. Karel Hanuš nastoupil na ministerstvo zahraničí po konci druhé světové války, plný ideálů a víry v lepší zítřky s pomocí komunismu, jako tolik jeho krajanů. Učil se diplomacii v Moskvě, vyrazili s manželkou do světa a malá Marcela s bratrem mezitím žili u babičky a studovali v internátu.
Až do Brazílie koncem 50. let už za rodiči mohli, jednou za rok na prázdniny. Surreálný zážitek pro děti zpoza železné opony. Uměly jen česky, na přestupu v Paříži se jich ujali a pomohli jim na palubu.
„Když jsme přišli do letadla, seděla tam s námi spousta mladých chlapců, byla to hrozná legrace, protože oni dělali opravdu humbuk, hráli jsme polštářové války, dávali mi moučník a já jim za to maso,“ usmívá se Marcela Hanušová a chystá si pointu, z níž i po desetiletích spadne brada.
Tak jako tehdy jejímu tatínkovi. „No jo, byla to sranda,“ povídala mu ona, když se konečně potkali - a on jí hned vysvětlil, že oněmi rozjařenými mládenci byl národní tým Brazílie, který se zrovna z mistrovství světa ve Švédsku vracel v roli čerstvých šampionů: „Takže jsem tam seděla se všemi, byli tam mladý Pelé, Garrincha, Vavá… Jelikož jsem netušila, kdo to je, podpisy ani společné fotky nemám, ale to nevadí, vzpomínky ano.“
Mladý Pelé pláče na rameni Djalmy Santose po titulu na MS 1958. Marcela Hanušová pak s Brazilci v letadle hrála polštářové bitvy.
Zdálo by se, že takovou sportovní historku nic nepřekoná. Jenže pak se vdávala Věra Čáslavská.
Po svatbě museli katakombami
Tolik se toho změnilo, i samotné místo, kde Čáslavská předvedla nejlepší olympijský výkon v dějinách této země. Závodila tehdy v hale Auditorio Nacional, v níž obvykle koncertovali filharmonici, ale pro olympijské potřeby zde svými kousky brali dech královny a králové gymnastiky. Dnes už zase patří umění. Před letošním mistrovstvím světa, které spoluhostilo také Mexiko, tu vystoupil na oslavu fotbalu třeba Andrea Bocelli. Auditorio Nacional stojí v obrovitém parku Chapultepec a je proti roku 1968 výrazně jiné, zrenovované.
Aby byl sňatek Čáslavské s Odložilem formálně platný, musel ho Karel Hanuš stvrdit v rezidenci tehdejšího československého velvyslance, která se nacházela jen kousek od Chapultepecu v luxusní diplomatické čtvrti Polanco.
To nejpamátnější se ovšem odehrálo na třetím místě. Zócalo je symbolem země a nazvat ho jen náměstím je dost nevýstižné, vždyť Plaza de la Constitución má rozlohu téměř 60 tisíc metrů čtverečních, náleží k největším náměstím na světě a šperkem v celé koruně je barokní Metropolitní katedrála.
Místo obřadu Věry Čáslavské. Již ne v komorním prostředí velvyslanecké rezidence, ale pěkně před celým světem, v přímém televizním přenosu. Hotový blázinec.
Svatba Věry Čáslavská a Josefa Odložila v katedrále v Mexico City.
„Z ambasády tam vezli novomanžele velkou dodávkou, rodiče jeli s nimi, také můj bratr a další lidé z velvyslanectví,“ říká Marcela Hanušová. „A vzpomínali, že se do katedrály ani nemohli prodrat. Lidé byli všude, autem by tam nedojeli, tak vystoupili a prostě šli. Věra prý jen opakovala: Aby se mi nezmačkaly šaty… Bylo to ohromné. A po obřadu zase nemohli z katedrály ven, proto se zpátky vraceli katakombami.“
Ona sama tou dobou byla zpět v Praze, s mexickým manželem se jim narodil první potomek. V Mexico City ještě horké tropické slunce Čáslavské s Odložilem slibovalo modré z nebe, v Československu už koncem roku 1968 mrzlo. Doslova i metaforicky. Místo reforem přišla normalizace, naděje zmizely.
I na to, že Karel Hanuš bude dál sloužit vlasti po světě. Paní Marcela je z generace, která má skromnost za ctnost, proto o profesním renomé svého otce jen stručně poví: „Jako reprezentant Československa byl tatínek v Mexiku velmi populární.“ Soudruzi nicméně Hanuše odepsali. Za to, že v období Pražského jara vyjadřoval podporu Dubčekovi a Svobodovi. Také za to, že v Mexiku veřejně vyslovil svůj nesouhlas s okupací.
A k tomu ta Čáslavská! Jaká to drzost pohledem mužů v tesilových oblecích, kteří se krčili před Moskvou, zato si vyskakovali na odvážné krajany. Soudruhu Hanuši, ty jsi oddával soudružku Čáslavskou? Tu, která se otočila při sovětské hymně?
„Jako by jí snad mohl říct, že ji neprovdá,“ kroutí Marcela Hanušová hlavou i po téměř šedesáti letech nad komunistickými pohlaváry. „Tátovi spočítali všechno, i tu svatbu. Prezident Mexika mu chtěl udělit azyl, ale on odpověděl, že má doma v Československu dvě děti. Tak se vrátil a vyhodili ho. V 51 letech. Přesto toho nikdy nelitoval, nezatrpknul.“
Žádná hořká tečka. Kapitol ještě mělo přijít dost.
Paní Věro, vzpomínáte?
Zatímco Karel Hanuš střídal v Československu zaměstnání, která vůbec neodpovídala jeho kvalifikaci, Marcela Hanušová zamířila do světa. Její mexický manžel se totiž stal diplomatem, kruh později dokonale uzavřel tím, že byl jmenován prvním velvyslancem Mexika v již svobodném Československu po Listopadu 1989. Do té doby střídali štace na všech kontinentech s návraty do Mexika, kam se na chvíli opět podívala i Čáslavská. V 80. letech tu trénovala gymnastický potěr.
V říjnu 1968 ještě přijal Čáslavskou s Odložilem předseda Národního shromáždění Smrkovský. Pak z ní ale byla persona non grata.
„Vrátila se jako hvězda,“ říká Marcela Hanušová. „Pod dohledem tehdejšího prezidenta zvali do Mexika slavná zahraniční jména jako trenéry mládeže, jen Věru pak mrzelo, že když tento prezident skončil, byl šlus i s celým tímto projektem. Takže musela zase odjet.“
O definitivní sbohem její osudové zemi ale nešlo, byla jí dopřána důstojnější rozlučka. V roce 2010 slavilo Mexiko ve velkém 200 let nezávislosti a dávalo si pečlivě záležet na seznamu vzácných hostů. Věra Čáslavská nemohla chybět. Prezident Felipe Calderón ji vítal s úctou, scény z cesty náleží i do dokumentu Olgy Sommerové. Tolik dojetí. Tolik shledání.
„Znovu jsme se tehdy viděly. Krátce jsem si povídaly, zavzpomínaly jsme,“ přibližuje Marcela Hanušová. „Tátu si pořád pamatovala.“
Jak by ne, když byl Karel Hanuš u jedné z nejvýznamnějších chvil jejího života. Jejich rodiny osudový rok 1968 navždy propojil. Však na fotografii, která vznikla těsně po návratu z olympiády do Prahy, drží Věra Čáslavská křišťálovou sklenici na víno a v kontrastu k její bílé halence stojí hned vedle v černých šatech mladá Marcela Hanušová. Okolo jejich partneři a rodiny, radostný moment před daleko těžšími roky, které už jim komunisté tou dobou všem chystali.
„Když tam byla s námi všemi, přišla mi úplně normální a bezprostřední, žádná celebrita. A víte, že nakonec jsem ji viděla ještě jednou?“ uzavírá Marcela Hanušová. „Jezdila jsem později každý rok za rodiči do Prahy, dávali jsme si zrovna kávu ve Slavii a Věra tam seděla také. Pozdravila jsem ji, ale už na tom nebyla zdravotně dobře.“
Věra Čáslavská zemřela krátce poté, 30. srpna 2016 na rakovinu slinivky. I Mexiko tehdy smutnilo za ženu, která ho okouzlila v gymnastické aréně i ve svatebních šatech v katedrále.
