Komentář: Minimálně další rok pro Rulíka. A už teď řešit další jméno

Jen po dvou olympiádách se stalo, že u české reprezentace nečekaně skončil trenér. V roce 2014 neunesl silnou kritiku Alois Hadamczik a pro oznámení abdikace si vybral relaci regionálního Hitrádia Orion. Před čtyřmi roky odvolal Filipa Pešána výkonný výbor, když reprezentace prohrála v osmifinále se Švýcarskem. Jinak po hrách trenéři drží.

Nic by se nemělo měnit ani teď. Radim Rulík má smlouvu, která vyprší až po letošním mistrovství světa. Podle informací Seznam Zpráv není ve hře tlak na změnu.

Podobná diskuze ani teď nemá smysl. Trenéři se neměří podle toho, jestli je hráči milují, nebo kolik srdíček dostávají jejich výroky na sociálních sítích. U reprezentace vždycky rozhoduje mix výsledků, herního projevu a vize.

Česko ve čtvrtfinále turnaje nejlepších proti nejlepším je reálný obrázek našeho hokeje. Aby se mluvilo o povinnosti jít do TOP 4, to by na lavičce musel být kouzelník, ne trenér. Za jisté souhry okolností a výsledků se tam dojít dá, což se aktuálně povedlo třeba Slovensku.

Herní projev je dobrý bod. Radim Rulík platí za trenéra, který na detailech hodně lpí. Jedním z nich byl třeba záměrný risk v závěru osmifinále s Dánskem, že nebude do hry tolik posílat největší hvězdy. „Věřil jsem, že to umlátíme,“ řekl.

Důvod? Aby mohli Nečas, Pastrňák nebo Sedlák ušetřit síly pro čtvrtfinále s Kanadou, aby pak proti favoritovi vydrželi nápor. To dokonale vyšlo a hráči se vymáčkli k nejlepšímu výkonu na turnaji.

Debata o tom, jestli kouč vybral pro turnaj správné hráče, je logická a rozjede se při každé akci. Jenže mrzuté zkrátka je, hokej nemá pět jiných hráčů, kteří by výkonnost týmu pozvedli tak strmě, aby reprezentace patřila mezi jasné kandidáty na medaile. Nebo jinak, má tři – Jiřího Kulicha, Filipa Chytila a Pavla Zachu - a všichni by v nominaci byli, kdyby se nezranili.

A jestli by David Jiříček s Adamem Klapkou zařídil lepší výsledek než Tomáš Kundrátek s Jakubem Flekem? Tým by byl jiný, ale pořád ne na úrovni Finska, Švédska, USA a Kanady.

Každý trenér má zkrátka hráče, kterým věří - kvůli charakteru, zasazení do role nebo zkušenostem. Šikovnější borce někdy škrtne, tak to chodí. Navíc je Rulíkovi třeba přiznat úspěšnou sázku na Radima Šimka, Michala Kempného, Filipa Chlapíka nebo Romana Červenku. Každé jméno budilo emoce, přitom všichni čtyři se dokázali vyrovnat hráčům NHL.

Český hokej víc než nominační detaily pálí to, že v NHL nemá výrazně víc hráčů v dominantních rolích než Švýcaři, Němci a Slováci. S Pastrňákem, Nečasem, Zachou, Hronkem, Kulichem a Hertlem spíš postupně padáme na jejich počty (Švýcaři i Němci mají čtyři takové hráče, Slováci tři).

Pokud je něco Rulíkovou silnou stránkou, tak právě vize. Má dobré vidění hokejového světa a nekončí jen u mluvení. Poslední dobou hodně otevírá téma, aby mladí hráči v Česku nastupovali ve svých rolích, a ne zaparkovaní ve čtvrté formaci kvůli čárce za ligový start.

V praxi dovede svoje poznatky předávat dál. Sám říká, že nepoučuje, ale inspiruje. S ostatními reprezentačními trenéry objíždí tréninky mládežnických klubů a řeší s nimi jejich práci i možnosti. Pořádají modelové tréninky, v aplikaci si každý trenér může stáhnout informace, jaká cvičení Rulík u reprezentace dělá a proč.

Navíc se chystá seminář, kde s českými trenéry rozebere celou přípravu z olympiády. Veřejně jim řekne, o co se snažil, co se stalo, co mělo mít třeba jiný vývoj, co se muselo upravovat a proč.

Jednou se každý trenér okouká, což neznamená, že by svoji práci dělal špatně, ale je to přirozený proces. I ten nejlepší vždycky nakonec skončí.

Nepřijde mi, že by se Rulík nacházel momentálně ve fázi „prostředí se stává apatické“. Čekám, že před mistrovstvím světa začne víc zapojovat hráče, které poznal u reprezentační dvacítky. Odstartuje tak nový reprezentační cyklus, který bude mířit ke Světovému poháru 2028 a olympiádě 2030.

Smlouvu na další rok by měl dostat už teď i z jednoho prostého důvodu – momentálně není tak rychle kde brát.

I kdyby chtěl Rulík skončit, neexistuje náhrada, která by pokračovala ve stejném druhu práce, což je důležitější než samotné osoby. Přerušit celý koncept by bylo největší chybou hokeje za posledních dvacet let.

Patrik Augusta, který má k práci i cestě Radima Rulíka blízko, převezme od května Spartu. Dorostl do role, že by mohl vést národní tým. Ale sám by ještě pár let rád zůstal v klubu.

V úvahu nepřipadají ani někdejší hlavní česká esa Filip Pešán a Václav Varaďa.

Jednak jsou oba pod smlouvou. Hlavně ale musí ukázat, že jsou něčím výjimeční, aby dostali šanci (Pešán podruhé) trénovat reprezentaci. Navíc hlavně ve Varaďově případě by to byl odklon k jinému stylu práce i odlišnému hokeji.

Nikdo vhodný na trhu zkrátka není. Tím pádem by znělo logicky, aby si svaz vyslechl další plán současného kouče a co nejdřív mu dal nabídku. I proto, že české kluby by o něj hodně stály. Představa, že teoreticky odejde na Kladno a potom se začne řešit, jak obsadit reprezentační úsek, když všichni trenéři mají práci, není zrovna příjemná.

Dobré by bylo, aby se právě s Rulíkem začalo řešit, kdo v jeho práci bude za rok nebo dva pokračovat. Protože měnit u reprezentace trenéry podle plánu je v evropském konceptu hodně důležitá věc.

A kdo tedy dál? Měl bych jedno překvapivé jméno. Logiku by mi dávalo, že v horizontu roku až dvou se k reprezentaci vrátí Josef Jandač, který momentálně dělá už druhý rok kouzla s Plzní.

Přes různé trenérské pády, pauzy i těžké životní situace se dostal do úplně jiného bodu kariéry, než kde byl v roce 2016 při nástupu k národnímu týmu.

Získal nadhled, hodně práce dovede svěřit asistentům. Funguje jako klasický kouč za mořem, který má poslední slovo, ale současně z něj nemáte pocit, že by za každou cenu musel být středem pozornosti.

Jandač před deseti lety jako první uspořádal pro ostatní trenéry velký seminář, kde jim zkoušel předat své poznatky ze Světového poháru. Taky se chtěl otevřít, jak to dělá Rulík dnes.

Podobně tehdy ke spolupráci oslovil bývalé skvělé hráče Jaroslava Špačka, Václava Prospala a k nim vzal Jiřího Kalouse. Toho má v realizačním týmu i Rulík a vedle něj někdejší úspěšné reprezentanty Tomáše Plekance s Markem Židlickým. Navíc oba mají blízko k Miloslavu Hořavovi, svým způsobem výstřední trenérské kapacitě. Průsečíků u nich najdete dost.

Jandač by mohl být tím, kdo vezme štafetu. Ať s Rulíkem za zády, nebo po něm, kdyby šéf reprezentační lavičky toužil po klubu.

Kdyby se spolu tihle dva naučili mluvit a inspirovat sebe i ostatní, zase by to český hokej postrčilo dál. Ostatně u Kanady i teď na olympiádě vidíte, že se sejdou klidně čtyři hlavní trenéři NHL a v klidu rozjedou společnou věc.

Má smysl, aby se takový krok chystal dopředu a měl jasný plán, načasování a důvod. Jedině tak se dá navazovat na práci, která kolem reprezentace běží - a ne zrovna špatně, když vnímáte propojení jednotlivých reprezentačních úseků.

Kdykoli se funkce trenéra musí měnit bez plánu, je to vždycky nouzové řešení. V tu chvíli se všechny vazby boří, což znamená prohru pro všechny.

Když půjdeme ještě dál, věřím, že pak se k reprezentaci stočí Patrik Augusta nebo klidně bývalí hráči Tomáš Plekanec nebo Václav Prospal. Teď je však klíčové řešit nejbližší horizont, co dál od června.