Rulík o olympiádě i Chytilovi: Každý ví, jaká máme pravidla

Složení mužstva oznámil počátkem ledna. Za týden se Radim Rulík sejde s evropskou skupinou pro olympiádu, v Miláně si pak dá kompletní tým tři tréninky a vyrazí do úvodního zápasu s Kanadou.

Po 12 letech se na Hry vracejí i hráči z NHL. Díky tomu se z hokejového turnaje stane největší ozdoba akce. Turnaj nejlepších proti nejlepším se běžně nekoná. Světový pohár v roce 2016 nepovoloval zapojení menších zemí, tedy největší hvězdy si to na reprezentační úrovni rozdají poprvé od Soči.

„Vnímám, jak lidi olympiádu řeší. Ale snažím se spíš soustředit na přípravu,“ přikývne v rozhovoru pro Seznam Zprávy reprezentační kouč.

Vysvětluje své pohledy na stavbu týmu i jakou vidí další cestu českého hokeje. Mluví také o končící smlouvě, která mu vyprší po květnovém MS ve Švýcarsku.

Sám už nějaká očekávání od olympijského turnaje máte?

Nemám, ale stejně jsem to měl i před mistrovství světa v Praze. Tam jsem si jen přál, aby všechno vypadalo lépe než na posledním turnaji v Brně, ať tým nastartujeme. Teď je to podobné. Spíš než očekávání mám přání, abychom se prezentovali dobrým výkonem. Věříme, že ten nám pomůže k co nejlepšímu umístění. Cílem je, abychom byli opravdu dobře mentálně připraveni, nic nás na olympiádě nezaskočilo a přesně jsme věděli, čím se chceme prezentovat.

Přijde mi, že od éry Nagana se Česko naučilo, že možné je úplně všechno. Neštve někdy to časté srovnávání se zlatou cestou z roku 1998?

Vůbec. Ale musím zmínit věc, o které se tak často nemluví. Jde o největší úspěch českého hokeje, který nechci ani v nejmenším shazovat. Jen tam byl jeden podstatný a odlišný detail. V Japonsku se hrálo na širokém kluzišti. NHL poprvé uvolnila hráče na olympiádu, my tam měli půlku lidí z Evropy, kteří byli zvyklí hrát na větším hřišti. Kanaďané a Američané jsou adaptabilní, nejlepší hokejisté na světě se přizpůsobí. Hráči z Evropy malinkou výhodu ale měli - no, a ta teď není. Hraje se na hřišti s rozměry NHL, byť je tedy ještě o metr kratší než mají za mořem.

Zabere teď víc času sledování soupeřů a NHL, nebo vlastních hráčů?

Je to tak půl na půl. Dělá mi radost, že se nepotvrdilo, co se u nás občas psalo. Řešilo se, že brankář Lukáš Dostál má špatná čísla. Chytá famózně, musím vyzdvihnout, jak mu forma roste směrem k olympiádě. Vím, že se o něčem musí psát, ale nemám to před turnajem rád. Vidět jsou i hráči v poli, což jsou pro mě výborné zprávy. Soupeře sleduju ale taky. Zajímá mě, jaké mají hráči návyky, co opakují.

Když jste naťukl, o kom se píše. Dost se teď řeší vyjádření zraněného útočníka Filipa Chytila. Za mořem novinářům řekl, že mu nikdo z reprezentace nezavolal a informace o jeho zdravotním stavu z tiskové konference ublížily jeho rodině. Mohl byste popsat, co se kolem něj dělo?

Filip řekl svůj názor. S tím nikdy nemám problém a každý na to má právo. Jen článků o tom vyšlo hodně a mně nikdo nezavolal, což mi přijde trochu zvláštní.

Jak tedy vypadá vaše komunikace s hráči?

Hlavně chci říct, že právě na komunikaci máme všechno založené. Má jasná pravidla, která jsme všem i řekli, a neděláme výjimky. V srpnu jsme uspořádali setkání s hráči NHL v Berouně, které se vyplnilo i golfem. Ten byl jen takovým příjemným doplňkem, když budou s ostatními probíhat individuální pohovory, aby tam kluci nemuseli čekat. Vždycky, když někomu skončil flight (obešel na hřišti všechny jamky), vzali jsme si ho na deset, patnáct minut stranou. S každým jsme rozebrali jeho situaci v NHL. Dali jsme jim i jasná kritéria k nominaci a jedním z nich bylo, že hráč musí být stoprocentně zdravý.

Proč je tohle tak zásadní?

Olympijský turnaj je strašně krátký. Nechceme do něj nasazovat kluky, kteří by měli nějaká omezení. Tam ze sebe potřebujete vymáčknout nadstandard, a ne si něco hlídat. Druhou věcí, co jsme jim říkali, že chceme, aby byli v pravidelném zápřahu. Aby měli zápasovou kondici.

S Filipem Chytilem jste mluvili taky?

Ano, byl u toho celý realizační tým včetně generálního manažera. Filip poslední sezonu nedohrál, předčasně skončil v březnu, nemohl kvůli zranění přijet ani na mistrovství světa. Dali jsme mu informaci, že když naskočí do NHL a budou se mu vyhýbat zranění, nominovaný na olympiádu bude. Je to šikovný útočník, který kdyby byl zdravý, pravděpodobně bude mít stejné vytížení jako Pasta, Hertlik nebo Neči. Nepochybovali bychom o něm. Na rovinu jsme mu však řekli, že pokud hrát nebude, tak ať se nezlobí, ale budeme muset nominovat jiné hráče. Rozešli jsme se s tím, že tohle chápe.

Tohle byl jediný moment, kdy jste s hokejisty mluvil?

Ne. Měl jsem pak ještě výstup ke všem zhruba čtyřiceti hráčům. Všichni ode mě znovu slyšeli, co všechno může ovlivnit nominaci v jejich prospěch, nebo neprospěch. Akci jsme zorganizovali proto, abychom si s každým v klidu popovídali. Všichni dostali informace, s čím do sezony jdou a jaké mají šance na olympiádu. Mrzí mě, že Filipa Wilson tak trefil a NHL začal hrát až v pátek. Jeho nominace ale prostě nepřipadala v úvahu.

Teoreticky se dají hráči vyměňovat na soupisce ještě do 26. ledna. Vážně jste nekalkuloval s tím, že byste ho do sestavy dopsal?

Bohužel měl Filip otřesů mozku už víc. Nehrál od října a otřes mozku není zlomená ruka, kde znáte nějakou prognózu hojení. Uvažovat, že tam někoho v takové situaci dopíšete, by byl za mě hazard. Ano, olympiáda je velký turnaj, ale pořád je to jenom hokej. Byl by to i risk, že mu ukončíte kariéru. Na olympiádě se bude hrát na hraně. Přijde mžik a zranění se obnoví, pokud nejste stoprocentně v pořádku. Do toho by asi žádný trenér nešel. Každému hráči musí být jasné, že když tři měsíce chybí a dopředu jsme se o tom bavili, šance na nominaci není.

Rozumím. Chytil jen možná narážel na to, že se mu nikdo z reprezentace neozval a nezeptal se, jak na tom je.

Jenže kluci vědí, jak s nimi komunikujeme, dopředu jsme si to tak nastavili. U všech to máme stejně. Roman Červenka se zranil v létě, sezonu nezačal. Nevolal jsem mu, informoval jsem se od jeho okolí, jak na tom je. Ale když jsou hráči zranění, nechávám je být. V momentě, kdy nastoupí a jsou v pořádku, tak se jim ozvu.

Červenkovi jste tedy volal kdy?

V listopadu. Na první reprezentační kemp jsem ho nezval. Řekl jsem mu, jakou mám představu o nominaci, jestli má šanci, co všechno se musí stát, aby jel. Sdělil jsem mu plán zapojení směrem k olympiádě, aby si uzpůsobil přípravu. To samé Ondra Kaše. Věděl jsem, jak na tom je, ale taky jsem se mu ozval, až když byl ve hře. Vždycky to tak máme a platí to úplně o všech.

Davida Pastrňáka byste taky nevolal, kdyby se zranil?

Když je zraněný, tak ne. Máme prostě pravidla, která jsou daná. Teď taky nějakou dobu nehrál. Neotravoval jsem ho, pouze jsem se zase informoval v jeho okolí, jestli jde o vážnou věc. Raději nechávám hráče uzdravit, ať mají klid. V každém klubu mají velkou péči. Komunikuju s nimi, když jsou v pořádku. S kluky z Bostonu jsme se třeba sešli na inspekční cestě v prosinci. Potkali jsme i Filipa Hronka s Davidem Kämpfem z Vancouveru. Filip Chytil tam bohužel nebyl, protože byl zraněný. Jinak bychom se taky potkali. Komunikoval jsem ale s jeho agentem. Na tiskovce jsem řekl, proč Filip není nominovaný, za tím si stojím.

Jakou pozici teď u vás Chytil má?

Myslíte, jestli jsem na něj naštvaný?

Třeba.

Ne, k tomu není důvod. Každý má právo se vyjádřit a prezentuje sám sebe. To je opravdu každého věc, neurážím se.

Tím pádem třeba směrem k mistrovství světa spolu budete komunikovat?

Pokud bude Filip zdravý a já budu u týmu, nemám nejmenší problém mu zavolat. Z mé strany není žádná překážka.

Je olympiáda pro trenéra specifický turnaj, že není čas nic ladit jako na mistrovství světa, ale přiletíte a hned musí všechno fungovat?

Tady musí všechno hned sednout. Na mistrovství se dá s týmem pracovat, před ním jsou kempy, postupně se zapojují kluci z NHL. Olympiáda je úplně jiná disciplína. Všichni mají stejné podmínky, že se sjedeme v Miláně, dáme tři tréninky a jde se do zápasu.

Rozhoduje pak víc herní systém, nebo chemie uvnitř týmu?

Systém je důležitý, ale myslím, že víc chemie. Co beru jako základní, je skladba týmu, nasazování hráčů, vazby mezi nimi. Nesmíte je taky přetavit, ale umět maximálně využít jejich potenciál. Někdy tohle všechno uděláte a cítíte, jak tým pulsuje. Jindy jste přesvědčený, že se taky všechno povedlo, ale z týmu nic ven nejde. Hledáte proč, někdy se k tomu dopracujete. Ale tady je tak krátká doba, že není na nic čas. Potřebujete, aby všechno pulsovalo hned, nebo jste se k té energii dokázali přiblížit. S nějakou sestavou začneme, máme připravené i další varianty. Ale soudržnost, schopnost vytvořit pravý tým, to je opravdu nejdůležitější věc.

I když jste předloni měli na mistrovství světa v Praze hvězdy Pastrňáka s Nečasem, tak tam jste pravý tým viděl. To je i důvod, proč devatenáct jeho hráčů jede na olympiádu?

Ano. Ale současně o Praze už nebudeme vůbec mluvit z pohledu, jak jsme tam hráli, nebo co se tam povedlo. Praha pro nás má smysl z jiného úhlu, že na ni potřebujeme navázat a zase se posunout dál.

Navázat na atmosféru uvnitř týmu?

Na atmosféru, na chemii mezi hráči. A všechno posunout výkonnostně i mentálně. Protože nebudeme mít v zádech lidi, to byla v Praze naše ohromná výhoda. V Miláně na tom budou všichni stejně. Nějakou podporu by mohli mít třeba Italové, někoho díky tomu třeba překvapí. Ale s veškerým respektem, největší favority by porazit asi neměli.

K reprezentaci jste přišli od juniorského týmu s Jiřím Kalousem, Markem Židlickým a Ondřejem Pavelcem. Tomáš Plekanec se zapojil až u áčka, ale zdá se, že roste ve velmi schopného trenéra. Vyvíjejí se i nějak pozice v rámci vašeho realizačního týmu?

Tréninkový a přípravný proces řídím já. Beru to tak, že mám hlavní zodpovědnost, tím pádem bych měl i určit směr. Kluky se vším dopředu seznámím. Kdyby měli jiný názor, je to samozřejmě téma k diskuzi. Výhoda je, že si rozumíme a máme stejný směr. Při zápase pak střídám útočníky, Tomáš má na starosti centry. Kdyby jeden prohrál třikrát vhazování, rychle si proberou nějakou změnu nebo fintu. Dává tady klukům servis a pak řídí oslabení, které má zpracované výborně, a může si říct něco k přesilovce. Nasazuji ji já, ale pokud tam cítí nějaký detail, že by se mohlo něco upravit, má prostor dát svůj postřeh.

Marek Židlický je pořád váš ministr přes defenzivu?

Řídí si obránce, co se týká hry i nasazování. Jirka Kalous je při zápase spojený s videotrenérem na tribuně a řeší informace směrem k trenérským výzvám. Jestli si ji vzít, nebo nevzít. Navíc hlídá systém, aby všichni věděli, co chceme hrát. Pokud nám něco ale utíká a je to třeba vidět i podle videa, Jirka s tím přijde. Nebo když potřebujeme střídat na nějakou lajnu soupeře, dostává z tribuny informace, že druhý tým reagoval, tak mi přehazujeme útoky taky. Ondra Pavelec si řídí brankáře po všech stránkách, do toho mu nikdo nemluví.

Plekanec, Pavelec i Židlický odehráli stovky zápasů v NHL. Musel jste si je získat, aby věřili trenérovi, který sice měl velkou praxi, ale na špičkové úrovni hokej nikdy nehrál?

To je spíš otázka pro ně. (úsměv)

Mě zajímá váš pocit, jestli jste musel překonávat nějaké bariéry.

My jsme se rozjeli takhle u reprezentační dvacítky a neměli jsme jediný kritický den, kdy bychom se měli plné zuby. Žádná ponorka, nikdy. Myslím, že se ráno vždycky rádi vidíme.

Večer se vidíte po společném dni taky rádi?

Respektujeme, kdyby chtěl někdo klid. (úsměv) Někdy si jdeme popovídat, ale jestli si chce jít někdo lehnout a být sám, tak jde. Fungovalo to mezi námi výborně od začátku a nic se na tom nemění. Před chvílí jsme se bavili o té chemii v kabině.

Vybavuju si.

Tak mezi námi trenéry je velká, vždycky jsme rádi, když pak tohle nastavení pronikne i do týmu. S Tomášem Plekancem jsme měli původně dohodu, že nám pomůže na šampionátu v Praze jako konzultant. Mysleli jsme, že bude ještě hrát. Ale jak na podzim 2023 s hokejem skončil, oslovili jsme prezidenta svazu, jestli bychom ho mohli zapojit naplno. Když pan Hadamczik souhlasil, nabídli jsme mu pozici u nás. Víte, jakou má Tomáš největší výhodu?

Zkušenosti s tisícovkou zápasů v NHL?

Má pokoru. K tomu, co má za sebou, je až neskutečná, což je současně jeho velká výhoda. Zapadl rychle, patří k nám. Z mého pohledu musím mluvit o celém realizačním týmu jen v superlativech. Dva lidi se vždycky nějak domluví. Buď si sednou, nebo ne. Skvěle jsem si třeba vždycky rozuměl s Milošem Hořavou, což byla taky špičková spolupráce. Ale teď je nás v trenérském týmu pět a všichni si sedneme. To je podle mě nevídané a moc si vážím toho, jaké lidi mám kolem sebe.

Nejdřív jste vedl dvacítku, kde jste rozjel éru s medailemi a aktivním pojetím hokeje. Ale k ní jste měl ještě Pardubice. Teď působíte třetí rok u národního týmu. Jak dlouho se to dá ještě vydržet, když jste byl celý život zvyklý pracovat v klubu?

Nevím. (úsměv) Fakt nevím. Když jsem dělal klub, bavilo mě to a teď mě práce baví taky. Smlouva mi po sezoně končí, ale rozhodují tady i jiní lidé, výkonný výbor. Český hokej je zvyklý na výsledky, což je v pořádku. Druhá věc je, že poměry ve světovém hokeji se postupně mění, protože hráčů v NHL nemáme tolik jako dřív. Pak je ale taky poslání nás, kteří děláme hokej v Česku a na svazu, aby se počty zase začaly měnit a my měli hráčů v úplné špičce co nejvíc.

Tak se zeptám jednoduše: co s tím?

Chci, abychom nežehrali na to, jestli nám někdo odchází do zahraničí. Ale aby se povedlo, že kluci, které máme k dispozici, ze sebe vydali maximum a předali všechno těm mladším. Věřím, že postupně přijdou generace skvělých hráčů, kdy naše čísla v NHL začnou stoupat.

Jen to evidentně zabere čas, protože k tomu nestačí jen hrát dobře na mistrovství světa do 20 let.

Za posledních pět let jsem poznal ale v každém ročníku minimálně pět kluků, kteří by to mohli dotáhnout do NHL.

Jen třeba v porovnání se Švédy se nikdo z velkých ročníků neumí do NHL zatím nacpat. Stabilní pozici má jen momentálně zraněný Jiří Kulich.

To vysvětlení je ale celkem jednoduché.

Vážně?

Švédi mají totiž úplně jinou cestu. Vypadá tak, že když vyskočíte ze žákovských kategorií, přichází určité pravidlo. Nejlepší patnáctiletý hráč jde hrát se šestnáctiletými. Nejlepší šestnáctiletý jde k osmnáctce. A míří to k cíli, že nejlepší junior hraje v dospělém týmu první nebo druhou nejvyšší soutěž. Jim se příchodem talentových kluků do dospělého hokeje hrozně zvedla právě druhá nejvyšší soutěž, rozdíl mezi ligami už není tak velký jako dřív. Klíčem u Švédů tedy je, že chodí do zámoří přes dospělý hokej.

Tohle je myšlenka, která by postupně měla být víc vidět i u nás?

V žádném případě neříkám, že bychom měli trénovat jako oni. Každý má mít svoji cestu, což je dobře. Máme hodně kreativní hráče, šikovné. Problém tady ani není s talentem. Jen se potřebujeme dostat k tomu, že kluků s cestou, jako mají Galvas, Sikora nebo Čihař, bude ještě víc. To znamená, že mladé hráče nenajdete ve čtvrtých lajnách, ale dostanou v extralize plnohodnotnou roli.

Dobře, ale to pak záleží i na konkrétním klubu, že má odvahu chvíli přežít určitou nedokonalost a trpělivě takového hokejistu podrží v profesionálním světě.

Všichni musíme pracovat, aby nám takový hráč neodešel ven, cítil, že může hrát doma a že roli dostane dobrou. Aby samotní kluci věřili a viděli, že tohle je reálně může postrčit na vyšší úroveň. A my potřebujeme, aby jich tomu věřilo co nejvíc. Na posledním šampionátu dvacítek hrál skvěle Adam Jiříček. Jsem přesvědčený, že kdyby hrál dál v Plzni, dostane se mezi nejlepší čtyři beky. Klidně by mohl jít na pozici Petra Zámorského. Adam Jiříček není horší než Tomáš Galvas a podívejte se, co Galvas dokáže.

Je to hráč, na kterého si půjdu koupit lístek.

A to je ono. Jiříček se taky mohl dostat přes dospělé ještě výš. Ve Švédsku to funguje, Galvasovi to funguje. Není to špatná cesta. Povedlo se to takhle Jirkovi Kulichovi, Martinu Nečasovi a dalším. Není to nic nového, jen je potřeba se sem zase vrátit. Dřív nám kluci taky hráli jako mladí extraligu a šli do NHL. V Plzni jsem měl Jardu Špačka, pak odešel jako hotový hráč do Švédska a následně do NHL, kde hrál přes 800 zápasů. Marek Židlický měl podobnou cestu, Tomáš Hertl ze Slavie šel přímo do San Jose. Je je potřeba o všem v klidu mluvit, vysvětlovat a posouvat se.

V jakém smyslu?

Vůbec nevyčítám nikomu, že chodí do kanadské juniorky. To je věc hráčů, agentů, rodičů. Nějak se rozhodli, něčemu věří. Mně jde o to, abychom my pracovali tak, že hráči budou víc věřit domácí cestě. Pokud budeme talentované hráče víc hrát, oni začnou zůstávat doma. Vážně jsem těch šikovných kluků tady viděl mraky. Kdyby v osmnácti zůstali doma a hráli extraligu, byli by daleko nebezpečnější pro Švédy na mistrovství světa do dvaceti let. Ale taky by byli velmi dobře připraveni na další skok do NHL. Pokud hrají mladí kluci s dospělými a mají role, nechodí na led jen na pět minut, má to pro ně daleko větší přínos než kanadská juniorka.

Vy teď berete čtyři hráče ze stříbrného MS do 20 let i na kemp před olympiádou do Karlových Varů. To je jen odměna, nebo chcete Galvasovi, Sikorovi, Hochovi a Maříkovi ukázat, že mohou klidně hrát o místa v dospělé reprezentaci?

Vezmu některé i do kempu před mistrovstvím světa. Je to na nich, mají obrovskou šanci se dostat na šampionát dospělých. Tohle fakt není problém, záleží na výkonnosti. Když jsem pracoval s Jardou Holíkem u reprezentace do 20 let, měli jsme tam Martina Havláta. Byl ještě o rok mladší než ostatní kluci, v jedné sezoně nastupoval za Třinec, jel na juniorský šampionát. Upozornil na sebe neskutečným výkonem, skvělým pohybem, pak jel i na dospělé mistrovství a od další sezony nastupoval v NHL. Moc se o takových případech nemluví, přitom když máte opravdu talentovaného hokejistu, jde přeci stejnou cestou, jakou vidíme teď u Švédů. Dostane roli v dospělém hokeji a najednou je v NHL, protože je připravený. Někomu to trvá déle, ale ti špičkoví kluci to mohou dokázat i rychle.

Musím říct, že se mi líbí, že od vás nezní, jak každý odchod do Kanady znamená pro hráče smrt. Ale že je potřeba nastavit prostředí tady, aby hokejista cítil, že má větší šanci se rozvinout v Česku.

Souhlasím s tím, že když tady hokejista nedostane místo, šanci a roli, ať jde do kanadské juniorky. Ale tam se začíná hrát až na konci září, tady se extraliga rozjíždí v půlce měsíce a na konci srpna trenéři už určitě vědí, jestli hráči dají prostor, nebo ne. Třeba se to s tím odchodem dá udělat i trochu jinak a zkusit si tady opravdu říct o pozici v prvním týmu. Když ji nevybojujete a dostanete ji v Kanadě, běžte tam. Jen jsem si jistý, že dost kluků by tady místo dostalo, nechodili by sem cizinci, kteří mají pak pět bodů za sezonu. To je cesta.

Jen ne úplně rychlá.

Taky neříkám, že je. Ale pokud takhle budeme postupně růst, víc hráčů se prosadí v profesionálním hokeji, třeba se nedostanou do NHL, ale získají místo tady. Zvýší se konkurence, ve výsledku to prospěje všem.

Fajn, když vás tak poslouchám, ten klub vám nechybí. Na pozici svazového kouče byste asi ještě vydržel.

Vždycky jsem zažranej do toho, co dělám. (úsměv) Teď jsem na svazu, tak chci nastavit cestu co největší spolupráce mezi námi trenéry.

Uhrál jste si stříbrem u dvacítky a zlatem na mistrovství světa v Praze i určitou sílu v argumentu, že trenéři u nás víc naslouchají tomu, co říkáte?

Tohle neumím posoudit. Jen pracovat s ostatními trenéry je celkem citlivá věc. Každý jsme trochu ješitný, každý se někdy koukáme ve stylu, kdo mi co chce povídat. My proto nechceme nikomu radit. Lepší termín mi přijde, že bychom rádi ostatní trenéry inspirovali.

Nepoučovat, ale inspirovat?

Ano, nekritizovat nikoho, ale motivovat další lidi v naší branži. Máme třeba takový program, kde s ostatními trenéry u nás sdílíme s Patrikem Augustou úplně všechno. To samé platí i pro trenéry osmnáctky a sedmnáctky, všichni mohou dostat veškeré podklady, jak se pracuje v reprezentaci. Dáváme tam i play book, teď jsem ho vytvořil pro olympiádu, dáváme ho hráčům. Po turnaji ho umístíme do programu taky.

K tomu se opravdu dostane každý trenér?

Každý, kdo chce. Uvidí tam naši přípravu na olympiádě, budou si moci porovnat, jak jsme tam hráli, a my pak uděláme i výstup, co se podařilo, a co ne. Máme to takhle postavené, že po každém turnaji každé věkové kategorie uděláme hodnocení, co se podařilo, a co ne. Pracujeme na tom, abychom vždycky udělali posun, progres směrem k dalšímu turnaji. A současně nechceme nic schovávat, ale prostředí inspirovat. Něco se nám povedlo, chceme ukázat jak. Pokud něco nevyšlo, chceme nabídnout, jak s tím pracujeme dál, abychom se posunuli.