Článek
Zatímco na úpatí horské prémie Col de la Croix de Fer během 12. etapy ukazoval minulý čtvrtek teploměr 37 °C, v neděli v etapě do Carcassonne už udeřily čtyřicítky.
Řešil to samozřejmě celý peloton, ale nebylo to zdaleka poprvé. Hranice 40 °C byla na Tour poprvé překročena už v roce 2003 během velké vlny veder v Pyrenejích. Přitom horka na Staré dámě nejsou ještě ta nejhorší.
„Začínáme sezonu v Austrálii, kde se teploty pohybují mezi 40 a 45 °C, tým závodí v Africe nebo kolem San Juanu v Argentině v ještě extrémnějších podmínkách. Tam panuje nejen horko, ale i vysoká vlhkost,“ vysvětlil pro Le Figaro Samuel Bellenoue, sportovní manažer týmu Cofidis.
Na Tour kolem Kataru už cyklisté zažili etapy dokonce při 47 °C . Jezdci jsou na takové podmínky zvyklí, ale kombinace vysoké únavy a horka na třítýdenním závodě jako Tour je ještě něco úplně jiného. Někomu to vadí míň, někomu víc, ale týmy se dnes na takové počasí dopředu připravují, aby závodníci byli co nejméně zaskočeni. A všichni používají různé triky a pomůcky.
Mnozí se na horka při Tour dopředu „aklimatizují“. Někteří schválně trénují například v horkých podmínkách na jihu Španělska. Francouzská stáj Groupama-FDJ si pak vypracovala celý sofistikovaný program přípravy na vedra.
„V týdnech před Tour de France pořádáme polední tréninky mezi 12. a 16. hodinou, nikoli dopoledne. Závodníci chodí třikrát týdně na 20 minut do sauny a doma se někteří izolují v plně vytopené místnosti,“ vysvětluje Jacky Maillot, lékař týmu Groupama-FDJ.
Velkým vedrům musejí jezdci čelit i sofistikovanou hydratací organismu. Cyklista se nesmí během etapy dostat do stavu, kdy začíná být jeho organismus dehydrovaný. V takovém okamžiku je už vlastně pozdě a etapa je víceméně ztracena.
Profi závodník může ztratit při horké etapě 1,5 až 2 litry potu za hodinu. Vtip je ale v tom, že si to nemusí uvědomovat, protože vzduch má tendenci pot při jízdě vysušovat. Proto musí za každou cenu ztrátu tekutin kompenzovat. A také minerálních solí, protože už nestačí jen hodně pít.
Pozor i na přehřátí organismu
Jezdci tak mají s sebou nejen bidony s obyčejnou vodou (tou se ve vedrech hodně polévají), ale s iontovými nápoji, kde jsou i minerální soli a třeba cukr.
Kromě toho týmoví lékaři váží svěřence před i po etapě, analyzují jejich moč, aby zjistili, zda není příliš koncentrovaná, a používají přístroje k výpočtu úrovně hydratace těla.
Ve vedrech však kromě dehydratace hrozí ještě něco – přehřátí organismu. Od 39 °C do 40 °C přechází lidské tělo do bezpečnostního režimu. Je to jako u auta, které při některých problémech automaticky zpomalí na 80 km/h a počítač neumožní vyšší rychlost a tím vznik ještě závažnějších problémů.
Stejně tak tělo profesionálního cyklisty se brání a nepustí jezdce do nejvyššího výkonu. Jak závodník pozná, že se takový stav blíží? Nejdřív cítí velkou horkost, ta však brzy přejde do stavu zimnice. Prakticky hned musí jezdec zpomalit a nastává konec šancí na dobrý výsledek. Jedna taková situace může pokazit závodníkovi nejen danou etapu, ale přijede do cíle s takovou ztrátou, že utečou i šance na celkové pořadí.
Proto vidíme, jak se ve vedrech při horských etapách cyklisté neustále polévají vodou. Ruce, nohy, tělo, ale hlavně si lijí vodu na hlavu. Nebo si dávají za krk led. Hlava je řídicí jednotka, která nesmí rozhodnout o zmíněném přechodu do nouzového režimu.
Jezdci samozřejmě přijíždějí na Tour s patřičným vybavením. Mají speciální letní odvětrané dresy do horka. Jsou lehké, síťové a u některých tkanina i chrání proti UV záření. Ve stoupáních si pak dresy často rozepínají, aby proudící vzduch aspoň trochu ochlazoval tělo.
Někteří to navzdory všem opatřením stejně nezvládnou. To byl v neděli případ Michaela Mørkøva (QuickStep-AlphaVinyl), dvorního rozjížděče sprintů pro Fabia Jakobsena. Zkušený Dán to prostě nedal, přijel do cíle v Carcassonne hodinu za pelotonem a kvůli porušení časového limitu pro něj Tour skončila.
Před časovkami si diváci mohou všimnout, jak se cyklisté rozjíždějí ve stínu na trenažérech a mají na sobě chlazené vesty. Časovky se dnes jezdí maximálně kolem 50 km, trvají cca do jedné hodiny (spíš méně), ochlazení těla tak závodníkovi zvýší na pár desítek minut komfort a umožní mu prodloužení maximálního výkonu.
V neděli na startu v Rodezu si chladící vesty brali jezdci také nebo aspoň sáčky s ledem za krk. Málokdo ví, že česká cyklistika v tom zřejmě drží malý primát. Trenér silniční reprezentace Tomáš Konečný s kolegy na MS v Kataru v roce 2016, kde bylo extrémní horko, přišel s nečekanou inovací. Šli nakoupit dámské punčochy a jezdcům pak do nich dávali led na ochlazení.
„Bylo to praktické, punčocha nic neváží, tající led se mění vodu, která závodníka dál ochlazuje. Ale tam už bylo takové horko, že jsme i při jízdě používali chladící vesty,“ řekl Seznamu Zprávy Konečný.
Občas pomáhají i diváci a organizátoři. Diváci často polévají závodníky vodou, hasiči pak staví jakési vodní brány, kde závodníci projíždějí vodní mlhou, nebo aspoň polévají vodou vozovku. To i proto, aby se na ní netavil asfalt.
Když jsme u organizátorů, tak ti mohou teoreticky i zkrátit závod nebo posunout start, aby se začalo už dopoledne. Nic takového se tentokrát při etapě do Carcassonne nestalo, ale povolili aspoň občerstvování po celou dobu závodu a prodloužili časový limit pro dojetí odpadlíků z pelotonu přidáním 20 % k času vítěze.
Nejde však jen o přežití veder při závodě, stáje se snaží „zachránit“ své závodníky hned po absolvování horké etapy. Proto připravují nejen chlazené nápoje, ale znovu již zmíněné chladící vesty nebo se dokonce venku u týmových autobusů objeví vany s ledem, v nichž se závodníci ochlazují.
V neděli v Carcassonne to ovšem britský jezdec Tom Pidcock vyřešil po svém. Vlezl si do blízké kašny a zchladil se tam.
Obrázky z letošní Tour de France:
