Stovky her končí, i když za ně lidé zaplatili. Naštvaní hráči chtějí změnu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ještě před pár lety, když si hráči chtěli koupit novou hru, jednoduše šli do nejbližšího elektra a zakoupili si malou plastovou krabičku s cédéčkem uvnitř. Takovou hru nejspíše můžou hrát bez problémů i roky poté. A to i v novém počítači, mají-li potřebnou mechaniku a cédéčko se příliš nepoškrábalo.

Dnes už však nové hry na fyzických médiích téměř nejsou. Stačí si otevřít aplikaci prodejce, jako jsou Steam či Epic, a po pár kliknutích a zaplacení licence už na svém zařízení novou hru lze stáhnout. Hra kupujícímu však už dle dnešních pravidel fyzicky nepatří a její vydavatel si ji může vzít kdykoliv zpět.

Mnoho dnešních nových her totiž vyžaduje neustálé připojení k internetu a k serverům, které spravuje herní společnost. Pokud se však firma rozhodne, že už se jí provoz herních serverů nevyplatí, může je nadobro vypnout. Vydavatelé her se přitom často neobtěžují dostatečně dopředu potenciální zájemce varovat, že jejich hra může mít jen omezenou životnost. A to mezi hráči vyvolává vlnu nevole.

V roce 2024 se francouzský herní gigant Ubisoft rozhodl vypnout servery pro svou populární závodní online hru The Crew. Následně jejím hráčům vypověděl herní licence. To znamená, že hráči se ke svému obsahu už nemohli dostat. Ačkoliv nešlo zdaleka o první znehodnocenou hru, The Crew se stala jiskrou pro vznik spotřebitelské iniciativy bojující za ochranu a udržitelnost her jako média. Podle serveru Delisted Games je v době psaní tohoto článku podobnými metodami znehodnoceno více než 2250 herních titulů.

Skutečnost, že hry, a zejména ty určené pro více hráčů on-line, mají jen omezenou životnost, není nic nového. Jsou závislé na zdravé komunitě. Jakmile se tato komunita podstatně zmenší, hra již není výdělečná a studio ji přestane udržovat. Nakonec jsou její servery vypnuty a hra skončí.

V éře takzvaných live-service her či on-line multiplayer titulů, které vycházejí v nedokončeném stavu a obsah je do nich přidáván postupně, není nic neobvyklého, když hra nepřežije ani rok od vydání. Takových případů znehodnocujících hry však už přibývá natolik, že toho mnozí hráči mají dost. Řadě fanoušků se praktika přezdívaná „zabíjení her“ zásadně nelíbí hlavně proto, že vydavatelé u svých produktů zpravidla dopředu neuvádějí jejich omezenou životnost.

Tento trend se netýká jen drobných titulů, ale také obrovských a vysoce úspěšných her, jako je například Overwatch. Tato hra během své funkčnosti prodala přes padesát milionů kopií a stala se symbolem žánru „hero shooter“. Jakmile však tvůrce hry, Activision-Blizzard, vydal očekávaný, avšak méně úspěšný druhý díl, ten první byl nenávratně odstaven.

Proti zmíněné praktice znehodnocování her vznikla spotřebitelská iniciativa Stop Killing Games (Přestaňte zabíjet hry), založená americkým YouTube influencerem Rossem Scottem z kanálu Accursed Farms. Iniciativa se snaží na jednotlivých trzích prosadit legislativní ochranu her a spotřebitelských práv.

Mezi návrhy na řešení nabízí například možnost existence her na soukromých serverech, nezávislých na vývojářích a vydavatelích. Nebo úpravu hry tak, aby poté, co už ji firma nechce provozovat, byla hratelná i bez potřeby připojení k internetu.

„Stále větší počet videoher je efektivně prodáván jako zboží – s nestanoveným datem spotřeby –, ale navržen tak, aby se hry staly nehratelné v moment, kdy podpora vydavatele skončí,“ stojí na stránkách evropské odnože iniciativy. Právě v Evropské unii už nabralo Stop Killing Games přes 1,4 milionu podpisů – dostatečný počet na to, aby se tématem začala zabývat Evropská komise.

Jestli má však iniciativa šanci přispět k širší ochraně her, je zatím velká neznámá. „Jde o mnohamiliardový byznys řady společností, které budou mít velkou motivaci případnou legislativu upravit tak, aby to nezasahovalo do jejich obchodního modelu,“ tvrdí Ondřej Malý, analytik a konzultant v oboru digitální ekonomiky a bývalý náměstek Ministerstva průmyslu a obchodu. Má na mysli lobbování, samy firmy přímo do legislativy zasáhnout nemůžou.

Zda iniciativa vyústí ve skutečné předpisy, se dozvíme až po administrativním kolečku na půdě EU.

Celá věc má přitom řadu otazníků. Třeba jak poukazuje Ondřej Malý, pokud by iniciativa uspěla a její požadavky vyústily v legislativu, mohlo by to představovat problém ne pro velké firmy, ale pro malé, takzvané indie vývojáře. „Není to problém, který bude řešit firma jako je Electronic Arts s miliardovou tržní hodnotou (firma má hodnotu přes 40 miliard dolarů - pozn. red.). Oni by se podřídili a tu práci navíc by potom promítli do ceny produktu. Dopadlo by to ale na ty indie hry,“ tvrdí Malý.

Podle něj musí dnes indie vývojáři počítat s tím, že se jim hra nepovede. Tedy že ji buď nedokončí vůbec, anebo ji dotáhnout, ale bude mít málo předplatitelů či kupců. V případě úspěchu iniciativy by malí vývojáři i v těchto případech museli ještě více investovat do produktu, ze kterého nakonec sami nebudou nic mít.

Proti Stop Killing Games mají námitky i někteří influenceři, jako třeba youtuber a herní vývojář známý pod jménem Pirate Software. Jak říká v jednom svém videu, vadí mu, že iniciativa vystupuje proti všem hrám obecně a požaduje něco, co není u každé hry možné.

„Například League of Legends je live service hra. Nefunguje bez serveru. Neexistuje způsob, jak spustit League of Legends bez připojení k serverům (firmy) Riot. To by vyžadovalo, aby úplně předělali celou svou hru,“ dává příklad Pirate Software. Požadovaná regulace by podle něj mohla poškodit celý průmysl místo toho, aby zabránila konkrétním špatným praktikám.

Samotné firmy se brání návrhům Stop Killing Games ještě jinými argumenty. Například ve zprávě asociace Video Games Europe, lobbující za evropský herní průmysl, její zástupci píší: „Požadavek, aby hry fungovaly na soukromých serverech, by vyústil ve znemožnění ochrany hráčů herními společnostmi před nelegálním nebo nebezpečným obsahem či jednáním tím, že by nebyly přítomny týmy na ochranu hráčů.“

Hráči by tedy byli méně chráněni proti jiným, kteří ve hře podvádějí – zůstali by bez možnosti je nahlásit a dosáhnout tak jejich vyřazení ze hry. Ve stejné zprávě také firmy varují, že pokud iniciativou požadovaná pravidla projdou do evropské legislativy, může to odradit řadu vývojářů uvádět své hry na evropský trh.

Youtuber Pirate Software navrhuje namísto požadavků iniciativy spíše řešit, aby hry byly při prodeji správně označeny. Tedy aby si hráči při placení nemysleli, že si kupují hru do svého vlastnictví. Aby věděli, že kupují jen licenci, kterou může studio vypovědět.

Také Ondřej Malý zdůrazňuje, že mnohé hry si dnes již hráči nekupují, ale pouze si pronajímají digitální licenci. Na totéž poukazuje i právnička Alžběta Solarczyk Krausová z Ústavu státu a práva Akademie věd ČR. Jenže problém je ve znění těchto licencí. Bývají totiž často psány pro spotřebitele dosti nevýhodně. Potenciální zájemce o hru by si proto vždy měl smluvní podmínky pozorně přečíst a vyjasnit si, jestli je ochoten nákupem smlouvu uzavřít.

Například licenční smlouva s francouzským vydavatelem Ubisoft je podle Solarczyk Krausové zvláště nevýhodná. „Tato smlouva je udělaná tak, aby ji firma mohla ukončit kdykoliv chce, bez jakékoliv náhrady. To z mého pohledu není v pořádku. Měla by tam být nějaká garance. Spotřebitel je zde vydán opravdu napospas,“ tvrdí.

Spotřebitel bývá v případech, jako je nákup licence her, podle ní často ve zvláště nevýhodné pozici: „Říká se tomu adhezní smlouva – vezmi, nebo nech být.“ Jinými slovy, když si chce zájemce koupit vytouženou hru, přijme podmínky vývojáře, i když nejsou pro něj moc výhodné.

V současnosti podle Krausové nemáme účinná ustanovení, která by slabší stranu chránila. Ve Stop Killing Games vidí šanci tuto situaci změnit. „Pokud ta iniciativa uspěje, tak ty firmy budou samozřejmě opatrnější ve svém obchodním modelu, protože budou vědět, že když si vezmou peníze od lidí, musí jim garantovat, že hra poběží minimálně nějakou dobu,“ uvažuje právnička.