Hlavní obsah

Temný Karel Hynek Mácha: Stojí na Petříně opravdu jeho socha?

Foto: ČTK

Obraz básníka Karla Hynka Máchy z České besedy v Litoměřicích.

Reklama

8. 11. 18:50

Génius? Slaboch? Revolucionář? Náruživý bezohledný milenec? Symbol romantické lásky? Ikona měšťácké popkultury? Vzdělanci, politici, ideologové se snažili jeho obraz přizpůsobit svému vidění světa. Jaký byl Karel Hynek Mácha?

Článek

Básník. Do sebe zahleděný vášnivý sobec s mimořádným talentem. Filosof. Svárlivý diskutér. Vzdělaný a hodně sebevědomý. Milenec. Náročný, žárlivý, nespokojený. Hrubián. Neuspokojitelný. Rozervanec a chodec. Obdivující sílu vlastního těla. A sklánějící se před smrtí, koncem, rozkladem.

Nesnášenlivý individualista, který se nehodil pro masová hnutí. Přesto se stal národním básníkem. Symbolem čisté něžné lásky.

Básník a intelektuál. Takoví už bývají nesnesitelní. A obdivovaní u těch, kteří na sebe nechají působit jejich talent a charizma.

Karel Hynek Mácha. Pohřbili ho v Litoměřicích 8. listopadu 1836. A začal střet o jeho odkaz.

Jaký to byl člověk? A jaký básník? A proč by měl být národní? A patří na Petřín?

Puká nízká klenba

„Před Máchou dělá na mne moderní česká poesie dojem ne života, nýbrž živoření v něčem nízkém a zatuchlém, v temném sklepě nebo v dusném vězení,“ napsal jeden z největších českých znalců literatury František Xaver Šalda ve studii Mácha snivec i buřič. „Při prvních studiích Máchy míval jsem až hmotný dojem, že zde teprve puká naráz nízká klenba, bortí se zdi, rozstupují se stěny, nebe se řítí na zem; celý vesmír, nekonečno prostoru i času, ovane tě zde poprvé svým bezmezím, opojí svou krásou a závratností, ale ovšem i promrazí svou hrůzou, porazí svou děsivostí.“

To, že s Máchou vstoupil do české literatury zcela mimořádný talent, vnímali snad všichni čeští a slovenští vzdělanci už za básníkova života. Někteří ho přesto odmítali, kritizovali. I jeho přátelé, mezi které patřil například Josef Kajetán Tyl. Podle nich se totiž Mácha příliš věnoval sám sobě a příliš málo věci probouzejícího se národa. Máchova poezie se tak – nikoli naposledy – stala předmětem ideologického střetu: Autor byl skvělý básník, ale slabý obrozenec.

„Proč u nás, kdež potřebí na všech cestách k národu mluviti – proč u nás, prosím, muži mladému, duchem bohatě nadanému, s kolem a popravou se obírati?“ zamýšlel se Tyl nad Máchovým Májem. „Jinak v život se dívati a jinak i k bratřím mluviti musíme, nežli hráti si jen se svou osobou… a zoumyslně kvíleti jako pro ztracenou budoucnost…“

K čemu talent, když autor nemá dostatek vůle, aby ho nasměroval pro dobrou věc?

Šalda to vidí právě opačně. Dává přednost velké poezii před obrozeneckou iluzí: „Cítili všichni, že je Mácha vyhání z idyly, že je rušitel ilusí, že zrak jeho je ozbrojen vůlí k pravdě,“ píše Šalda. „Před ním byli veršovci čeští rétory, didaktiky, popisnými malíři, moralisty, napodobiteli přírody nebo domnělé lidové naivnosti, burcovateli a buditeli národními – vesměs tvorové užitkoví, a přece ve vyšším smyslu slova neužiteční. On byl první básník v tom smyslu, jak tomu slovu rozumíme dnes: Duše vytržená a unesená sama sebou, svým vnitřním bohatstvím, svou vnitřní silou a krásou.“

Vstupní podoba sporu o Máchu: První génius české literatury nebo talent rozmělněný duší neurotického individualisty?

Každopádně to zatím nevypadalo, že by Mácha měl být „národní“ básník. Ani že by měl symbolizovat nevinnou čistou lásku.

Foto: ČTK

Máchova ulice, vlevo pamětní deska na domě, kde žil a zemřel básník Karel Hynek Mácha. Snímek z roku 1958.

Petřín

Ve vztahu k Máchovu dílu to byly vlastně dvě zcela vnější náhodné okolnosti, které utvářely podobu jeho kultu v následujících desetiletích. Ta první: Zemřel a byl pohřben v Litoměřicích. Město, ve kterém strávil jen poslední měsíc svého života, významně ovlivnilo jeho obraz v české kultuře. Jak?

Jednoduše: Litoměřice byly převážně německé město. A tak když si čeští literáti obdivující Máchu, udělali výlet na litoměřický hřbitov, viděli zanedbaný Máchův hrob v sousedství honosných hrobek bohatých Němců. Postupně se mezi českými intelektuály stal z cest do Litoměřic rituál. A sílil pocit, že ON leží na „jejich“ území. Náš český básník, opuštěný mezi Němci.

Ta druhá: V roce 1910, tedy v roce stého výročí básníkova narození přišel spolek Svatobor s myšlenkou postavit v Litoměřicích Máchův pomník. Na výzvu Svatoboru (zastupovali ho spisovatelé Karel Václav Rais a Alois Jirásek) reagoval slavný sochař Josef Myslbek. A vše dopadlo trochu jinak: Pražským organizátorům akce se pomník natolik zalíbil, že ho nechali umístit na Petříně. Litoměřicím slíbili odlitek, ale nesehnali na něj peníze. Národní básník zůstal tedy v cizím městě nadále opuštěný.

Foto: Zavoral Libor, ČTK

Odlitek ze stejné sádrové formy od Josefa Václava Myslbeka na pražském vrchu Petříně.

Podstatnější byla ale jiná věc. Myslbekova socha ukazuje Máchu jako jemného mladého muže okouzleného kyticí šeříku. A vedle nadšených reakcí vzbudila i rozpaky a reakce zcela odmítavé. Například kritik Arne Novák napsal: „Mácha nihilista, rouhač, revolucionář nehodil se pánům Raisům a Jiráskům do literatury i pospíšili nahraditi jej Máchou jiným, sladkým, konvenčním, zdravě normálním.“ (Arne Nováka cituje historik Petr Čornej, který se sporům o Máchův obraz věnuje ve své knize Historici, historiografie a dějepis).

Na začátku 20. století už byl Mácha „národní“. Ale jeho obraz byl nadále velmi neostrý: Byl to nihilista a revolucionář nebo „mladý básník jara“?

Ani labuť ani Lůna

„Ovšem především byl Mácha nežádoucím způsobem zkreslen nesprávným pojetím Máje,“ píše ve sborníku ke stému výročí vydání Máje i Máchova úmrtí Bohuslav Brouk, výrazná postava meziválečné avantgardy. „Ačkoliv Máchův Máj čpí spíše popravištěm a hřbitovem než kvetoucí májovou přírodou a spíše nezkrotnou zločinnou vášní než sentimentálním milostným roztoužením, přece se stal Mácha patronem studentských lásek, ochráncem dostaveníček naivních milenců a symbolem tělesně nenáročných snů starých panen.“

V roce 1936, kdy uplynulo 100 let od básníkova úmrtí, se spor o Máchův odkaz obnovil s novou vášnivostí a novým ideologickým nábojem. „Na oficiózní třeštění provázené kupami učených pojednání, příležitostných fejetonů a kýčovitých veršů, pod jejichž množstvím se smysl Máchova díla dokonale ztrácel, ostře reagovala radikální kulturní levice,“ popisuje Petr Čornej. „Nejprovokativnější a zároveň nejvýznamnější byl protest surrealistických umělců soustředěných kolem Vítězslava Nezvala a Karla Teigeho.“

Ve sborníku Ani labuť ani Lůna, do něhož přispěl i citovaný Bohuslav Brouk, se levicová avantgarda pokusila posunout Máchu z pozice individualistického „buřiče a revolucionáře“ do polohy nositele sociálního konfliktu: Básník bojoval proti buržoazní společnosti.

Pro surrealisty je Mácha přímým protikladem Myslbekova „milostného lyrika nachýleného nad kyticí májového šeříku“. Je protikladem falešného obrazu umělce, který si pro svoje potřeby přizpůsobila měšťácká společnost.

Krotká ikona popkultury

S notnou dávkou rozhořčené ironie vykresluje „měšťácké pojetí“ Máchy Bohuslav Brouk: „Konečně i turisté vidí v Máchovi svého člověka a snaží se jeho toulky a cesty vykládati naivní láskou k přírodě a zbožňováním vlasti. Jedinou útěchou může nám alespoň býti, že žádná hasičská jednota, ani Svaz katolické mládeže, jakož ani Klub československých turistů nemůže dnes doručit Máchovi diplom čestného členství.“

Za typický příklad šosáckého pokrytectví má Brouk to, jak oficiální Máchovi editoři v tichosti přecházejí básníkovy intimní deníky, které ukazují jeho sexuální náruživost, někdy i bezohlednost, žárlivost. Podle něj to dokládá jen to, že na rozdíl od Máchy mají jeho vydavatelé „pohlaví zarostlá mechem“.

Neboli: Mělká měšťanská kultura si Máchu přisvojila jako v českém prostředí možná první ikonu popkultury. Plytký symbol pro zamilované a komerčně užitečný nástroj pro turistický ruch. S vynecháním čehokoli, co by mohlo pobouřit.

Surrealisté pociťují návaly závratě a vzteku a nabízejí Máchu jako rebela, který svůj individualismus ovšem už uvědoměle překračuje směrem k organizovanému odporu proletariátu.

V roce 1936 je tedy Mácha nadále národní, ale už není individualista. Připomíná buď lehce zasněného, ale také bodrého společníka, který spolu s ostatními turisty rázuje po krásách české vlasti. Nebo revolucionáře, kterému chybí už jen krok k tomu, aby na barikádách mával rudou vlajkou a vyzýval buržoazii ke konečnému zúčtování.

Vyšehrad

Už v roce 1938 nechal „Mácha národní“ alespoň načas odeznít spory o ostatní roviny básníkova odkazu. Jen dva dny po podpisu Mnichovské dohody byly Máchovy ostatky převezeny z Litoměřic do Prahy. Iniciátorem akce byl tehdejší guvernér Národní banky Karel Engliš. Pro něj a pro celou vládu bylo nepřijatelné, aby básník zůstal v zabraných Sudetech.

Foto: ČTK

Převoz ostatků básníka Karla Hynka Máchy z Pantheonu Národního muzea na Vyšehrad 6. května 1939.

Foto: ČTK

Smuteční průvod s ostatky Karla Hynka Máchy přichází na Vyšehrad.

Ostatky byly uloženy ve strašnickém krematoriu. 6. května 1939 – tedy už po obsazení Československa nacisty a vzniku protektorátu – byly vystaveny v Pantheonu Národního muzea a smuteční průvod je doprovodil na Vyšehrad. V průvodu byly desítky tisíc lidí. Byla to demonstrace vzdoru proti okupaci a Mácha hrál výjimečně jednotící roli.

Po roce 1948 se střet o Máchu vrátil jako pozoruhodný paradox. Filosof Karel Kosík navázal na předválečnou levicovou avantgardu a vylíčil Máchu jako zásadního revolučního myslitele 19. století. Myslitele, který sice intuitivně a nejasně, ale přece protestuje proti kapitalismu a modelu liberálně buržoazní společnosti.

Kosík byl prominentní komunistický filosof, jeho pojetí Máchy jako revolucionáře se přesto neprosadilo. Bylo příliš blízké Karlu Teigemu, který byl v té době už pro režim nepřijatelný. Bylo příliš blízké Záviši Kalandrovi, kterého režim dokonce popravil.

Komunistům v 50. letech vyhovoval Mácha víc jako jemný neškodný symbol lásky, než jako revolucionář a kritik kapitalismu.

Teď rvou se o prapor…

Vedle ideologických sporů o Máchův odkaz probíhalo po desetiletí i něco důležitějšího. Velcí čeští básníci přijímali Máchu v mnohém jako vzor, obdivovali ho. Svým dílem stvrzovali jeho postavení jako „otce“ moderní české poezie.

Karel Hlaváček, Otokar Březina, Josef Hora, František Halas, Vladimír Holan…

Vladimír Holan se k Máchovi vrací od roku 1937, kdy vyšla báseň K.H.M. ve čtyřech dalších básních až do roku 1963. Předkládá pět různých obrazů Máchy, které se více či méně prolínají s jeho autoportrétem.

A mimo jiné na více místech básnicky naléhavě ukazuje marnost střetů o Máchovo dědictví.

Nejsilněji a nejjednodušeji snad tady, (K.H.M.):

Teď rvou se o prapor… Však tys byl někdo jiný

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:
úmrtí

Doporučované