Hlavní obsah

Ty, které se vzepřely tyranům: Můžu za to, že se i dcera nechá zbít přítelem

Reklama

20. 12. 2020 20:05

Pandemie do izolovaných rodin přinesla kromě nervozity a nejistoty také zhoršení partnerských vztahů. Přibylo domácího násilí ve všech jeho podobách. To fyzické s viditelnými důsledky je přitom jen špičkou ledovce.

Článek

Násilí páchané v soukromí domova není novinkou. Nakolik už tak nepříznivé statistiky zhoršila karanténa a uzamčení rodin, zatím nikdo nezměřil. Odborníci se však shodují, že odpověď bude: hodně.

Jak vyplývá ze zprávy OSN, ve světě zemře každých deset minut rukou člena rodiny jedna žena, denně pak v průměru 137 žen. V Česku není situace o nic lepší. Dosud se s útoky ze strany blízké osoby potkala každá třetí žena.

My, s modřinami. Nový díl publicistického pořadu Šárky Kabátové. (Video: Seznam Zprávy)

Obava ze stigmatu

Seznam Zprávy mluvily s několika z nich. S ženami, které domácí násilí aktuálně zažívají. V soukromých rozhovorech se svěřily s tím, že mají strach veřejně přiznat, co se za zdmi jejich domovů děje. Bojí se stigmatu. Chybí jim kuráž. Právě v tom tkví zapeklitost problému.

V rozhovorech nicméně promluvily i ženy, které se z kruté smyčky vymanily. Definitivně vzdaly vztah se svými, dnes už bývalými, partnery. Pod slibem anonymity zevrubně popsaly, co se dělo.

„Nejdříve mi začal zakazovat všechny lidi, kteří byli mužského pohlaví, musela jsem s nimi úplně přerušit kontakt, abych od něj měla klid. Pak mi začal zakazovat i rodiče. Vše bylo způsobeno jeho obrovskou žárlivostí,“ popsala I., kde v jejím případě teror začal. Nakonec se nevyhnula ani drsnému fyzickému napadání.

Také v případě M. začínala domácí tyranie v počátku jako „pouhé“ omezování.

„Přesně věděl, v kolik skončím v práci, co budu dělat, jak to budu dělat. Vždycky mi zavolal a řekl: ‚Pojedeš tam a tam, vyzvedneš to a to, uděláš to a to, přijedeš v tolik a v tolik,‘ a když jsem třeba byla v zácpě, tak už jsem byla nervózní, že to nestihnu,“ vylíčila s tím, že ani ona se nevyhnula útokům na těle.

Prošla si škrcením, fackováním, modřiny měla všude.

Škrcení ve sprše

Nezachránilo ji ani těhotenství. „To mě škrtil ve sprše, pustil k tomu vodu a topil mě s tím, že si přál, abych potratila. Jak se narodil syn, měl zdravotní komplikace, narodil se předčasně a my jsme museli být dlouho v nemocnici,“ vypráví o nejsmutnější fázi svého života.

Oběť domácího násilí H. se také setkala s útoky, které rozhodně nepatří ke zdravému vztahu.

„Dno pivní láhve má takové proužky na skle. Jednou po mně tu láhev tak strašně mrštil. Schovala jsem si hlavu, ale trefil mě do kyčle a já jsem tam čtrnáct dní měla obtisknuté kolečko s těmi proužky. Děti ho ze mě rvaly, vždyť do mě mlátil opravdu jako do chlapa. A když zavoláte policii, přijede kluk od nás z vesnice a udělá ty, ty, ty a odjede. Umíte si představit, co následuje, když odjede?“ líčí H. s dovětkem, že i devadesátikilová ženská může létat vzduchem.

Respondentka I. se setkala i se slovními výpady. „Vyhrožoval, že v lepším případě skončím na vozíku, že mě polije benzínem, zapálí, že mi podřízne krk. Vytahoval takovéhle výhrůžky. Byl toho nicméně schopný. Jednou, to jsem byla těhotná, mě napadl venku před autem, že jsem úplně spadla na zem. Začal do mě kopat, až někdo zavolal policii. Teprve až čtyři policisté ho byli schopní zpacifikovat,“ vypověděla před kamerou.

Odejít a nic neomlouvat

Podobných útoků by šlo líčit nespočet. Všechny oběti nicméně nakonec našly odvahu od tyranů odejít. Tvrdí, že pro ně poslední kapkou byly jejich vlastní nepřiměřené reakce, případně útoky na děti.

„Vzpomínám si na ten den, kdy mě hrubě napadl, začal mě škrtit a dostali jsme se v kuchyňské lince ke dřezu. Opravdu už jsem měla hlavu v tom dřezu a najednou jsem viděla na stole položený takový ten držák na nože. To už jsem prostě věděla, že to nedopadne dobře, že prostě stačí natáhnout ruku, vytáhnout ten nůž a zabiju ho. To byl ten největší zlom,“ uvedla M.

Univerzální radou všech, kteří si tyranii ze strany partnera zažili, je přimět se k zásadnímu rozhodnutí – a zkrátka odejít, byť to není jednoduché.

„Člověk si musí připravit nějakou finanční hotovost. Musí, bez toho to prostě nejde. Dále nějaké zázemí, je úplně jedno kde. Cokoliv je lepší než zůstávat, cokoliv. A sebrat odvahu a udělat to. A neomlouvat žádnou první facku, žádný první zvýšený hlas. Neomlouvat první zákaz a uvědomit si, že prostě jednou můžeme my ovlivnit i ty děti, které nás sledují a naše chování přeberou.“

Podrobněji v přiloženém videu v úvodu článku. Jde o reportáž ze série My novinářky Šárky Kabátové.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované