Hlavní obsah

Vdovy po bojovnících Islámského státu se vrací domů. Jak žijí po válce?

Svět bez obalu: Vdovy po bojovnících Islámského státu se vrací do svých rodných zemí. (Video: RFE/RL)

 

Reklama

4. 8. 21:10

Kazachstán uspořádal návrat 700 žen a dětí ze syrských internačních táborů pro bývalé bojovníky organizace Islámský stát.

Článek

Ainara se provdala za bojovníka Islámského státu a žila s ním v Sýrii. Prožila tam strašné věci. Nyní je vděčná za druhou šanci na normální život, kterou dostala v Kazachstánu. Ve městě Uralsk teď provozuje malý stánek s kebabem.

„V jednu chvíli jsem si myslela, že mi odtamtud nedovolí odejít. Byla jsem strašně zoufalá. Říkala jsem si, že to je konec, že se nechám zasáhnout raketou a prostě umřu,“ svěřuje se reportérům Ainara, která je jednou z více než 700 kazašských občanek, které byly repatriovány ze Sýrie a Iráku po vojenské porážce Islámského státu v roce 2019.

Před odchodem do Sýrie provozovala Ainara v Kazachstánu restauraci a bar ve čtyřhvězdičkovém hotelu. Říká, že se ale zamilovala do muže, který odešel bojovat za teroristickou skupinu Islámský stát.

„Byla jsem hloupá a mladá. V roce 2015 už byl můj budoucí manžel v syrské vesnici. Pořád mi posílal fotky tamních vil. Všechno vypadalo klidně. Lidé se tam procházeli po ulicích. Třicátého května jsem už byla na syrské hranici,“ říká vdova po islámském bojovníkovi.  Život v Sýrii byl pro ni jako zlý sen. Poté, co se v roce 2014 zmocnili islamisté i území v sousedním Iráku, začaly být jejich pozice bombardovány letadly mezinárodní koalice v čele se Spojenými státy, se kterou spolupracovali i kurdští bojovníci. Netrvalo dlouho a Ainara se stala vdovou. „V syrské Rakce jsme žili asi rok a půl. Byla jsem unavená z bombardování a nemohla už ani spát. Ostřelování nepřestávalo. 3. března 2016, když jsem byla už v osmém měsíci těhotenství, mi někdo přišel říct: ‚Tvůj manžel už tu není, odešel k Alláhovi.‘  Ainara a její syn nakonec skončili v kurdském uprchlickém táboře na severovýchodě Sýrie. Podle představitelů OSN pro lidská práva stále zůstává v podobných zařízeních okolo 64 000 lidí z 57 zemí - v naprosté většině jde o ženy a děti uvězněných nebo mrtvých bojovníků Islámského státu.

Mnoho státu se ale k návratu svých občanek, které se dříve připojily k IS, staví velice opatrně. Část bezpečnostních expertů se domnívá, že by ženy mohly v domovských státech působit ve prospěch džihádistů. Naopak nevládní organizace vlády vyzývají, aby ženy a děti nenechávaly v internačních centrech, kde jim hrozí nemoci, nebezpečí a také možnost opětovné radikalizace.

Kazachstán je jednou z zemí, která věnovala značné prostředky na repatriaci svých občanů ze Sýrie. „Především to byla humanitární mise. Uvědomili jsme si, že je jasné, že někteří lidé odjeli do Sýrie na vlastní pěst, a ve většině případů to byly ženy, které následovaly své manžele. Jejich děti se staly rukojmím celé této situace a neměly by kvůli tomu trpět,“ vysvětluje krok vlády poradce kazašského prezidenta Erlan Karin.

Jen v roce 2019 Kazachstán v první vlně této humanitární akce repatrioval 595 svých občanů. Pouze asi 30 mužů a 10 žen bylo za připojení k teroristické organizaci uvězněno. Zbytek - okolo 150 žen a více než 400 dětí bylo převezeno do bývalého letoviska na břehu Kaspického moře poblíž města Aqtau, které bylo přeměněno na rehabilitační tábor.

Tito lidé, kteří žili řadu let pod přísnou náboženskou doktrínou vnucenou bojovníky Islámského státu, se začali v táboře Flamingo znovu pomalu vracet zpět do normálního života.

„Připadaly jsme si jako divošky. Když jsme třeba jen viděly nějaké muže, hned jsme se cítily provinile. Zdálo se nám, že děláme něco špatného. Vzali nás dovnitř a všechno nám vysvětlili. Nakrmili nás, dali nám oblečení a my jsme si uvědomily, že jsme opravdu zpátky v Kazachstánu. Vrátily jsme se domů jako normální lidé,“ přibližuje své pocity další vdova, která byla také ochotná uvést pouze své křestní jméno - Farida.

Mnoho žen a dětí muselo být po návratu ze Sýrie a Iráku hospitalizováno kvůli fyzickým zraněním a také posttraumatickému stresu. I život v Kurdy spravovaných detenčních táborech byl prý pro řadu z nich krutý. Děti zahraničních bojovníků Islámského státu se tady stávaly často terčem odplaty. „Oni naše děti nenáviděli. Považovali je za děti teroristů. Kurdové jim říkali: ‚Vaši otcové nás zabíjeli a znásilňovali naše ženy,‘ a tak dále. Bylo to namířeno proti našim dětem. Když jsme s nimi například šli na procházku, udeřili některé dítě do hlavy a nazvali ho prasetem. A my jsme s tím nemohly nic dělat, protože jsme byly na jejich území. Vzpomínám si, jak jsem šla jednou na trh a jeden Kurd mě omráčil elektrickým paralyzérem,“ říká Diana, která jako ostatní repatriované ženy a jejich děti v Kazachstánu prošla procesem deradikalizace, jenž se v nich snaží vytvořit pocit důvěry a posilovat odpuštění.

„Samozřejmě, že tady očekávaly jiný přístup a jiné přijetí. Obávaly se, že po návratu do vlasti budou uvězněny. Je ale třeba projevit milosrdenství a nebýt vůči nim agresivní. Není třeba je obviňovat a říkat, že jsou zrádci své vlasti, protože odešly do Sýrie,“ říká Alim Šaumetov z nadace proti extremismu Akniet.

V rehabilitačních kurzech se psychologové ženám snažili zároveň vysvětlit, že se musí vzdát své slepé víry v to, co je islámští radikální duchovní učili. „Co měly všechny společné, byla téměř úplná absence tvůrčího kritického myšlení. To znamená, že nebyly schopné si představit více řešení jednoho problému,“ vysvětluje psycholožka Šnar Naurizbajeva.

I kazašští muslimští teologové se snažili radikální učení, které ženám vnutil Islámský stát, nahradit umírněnější verzí islámu. „Pouhá výzva, aby byl člověk umírněný a laskavější, nebude fungovat. Je potřeba, aby si uvědomily, že je jejich bývalé přesvědčení zklamalo. My jim tady dáváme možnost zvolit si tradiční islám. Pak budou moci analyzovat své názory a přijít na to, že byly jen oklamány jeho radikální verzí,“ říká teolog Zamir Tulešev.

Vládní představitelé uvádějí, že několik kazašských žen ještě v záchytných táborech v Sýrii zůstalo, protože podle nich byly příliš radikalizované. V rámci repatriační operace už proběhlo pět vln, přičemž poslední skupina přijela do Kazachstánu v lednu 2021. Tamní úředníci tvrdí, že nejde jen o humanitární úsilí, ale také o prevenci budoucí radikalizace.

„Než jsme je dostali zpět domů, některé radikální skupiny, jako například Džabhat al-Nusra, několikrát přišly za syrskými Kurdy s nabídkou: ‚Prodejte nám tyto ženy a děti.‘ Ty by se pak mohly stát rekruty nějaké nové středoasijské extremistické skupiny a pak bychom za pět, sedm nebo deset let čelili organizovanější a připravenější hrozbě,“ domnívá se Erlan Karin.

Dva roky po návratu domů se první vlna repatriovaných kazašských žen a dětí podle vládních představitelů dokázala celkem dobře přizpůsobit nové životní situaci. Uvádí, že více než 90 procent z nich se prý úspěšně integrovalo do kazašské společnosti. A i Ainaře se daří. Vlastní teď dvě provozovny s kebabem a i její syn je úspěšný.  „Abu Bakrovi jsou teď čtyři roky a chodí do mateřské školy. Jeho učitelka ho velmi chválí, říká, že je velmi aktivní a společenský. Já sama jsem překvapena, že ho tak vychvaluje. Říká mi: ‚Máte krásného syna. Je jako panenka.‘ Paní učitelka ho má moc ráda.“  Cesta vykoupení z pekla byla pro Ainaru a další vdovy dlouhá a těžká, ale po prožitém násilí a útlaku jsou teď vděčné za to, že se mohly vydat na novou cestu životem.

Více naleznete v úvodním videu. Další reportáže z produkce RFE/RL najdete zde.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované